Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary 2003 Vítězství politického šíbrovství

Vítězství politického šíbrovství

Ze všech stran lze slyšet, že vítězství Miroslava Kalouska v boji o předsednictví lidové strany s Cyrilem Svobodou údajně reprezentuje návrat k politickému stylu, který KDU-ČSL vtisknul Josef Lux. I on byl prý pragmatik, který dokázal pro lidovce vybojovat vždy větší kus vlivu, než jaký by jim náležel ve světle jejich skutečné voličské podpory. I on se prý dokázal „postarat“ o stranu i své příznivce.

Ve skutečnosti jsou tyto příměry naprosto liché. Josef Lux byl velký politický talent, který vskutku dokázal pro svou stranu, užívající si jen průměrné voličské přízně, vydobýt nemalý politický vliv. Lux tak ovšem činil převážně politickými prostředky: vyjednáváním, uzavíráním výhodných spojenectví, využíváním slabostí svých politických soupeřů.

Lux měl své principy. Nebyl ideologem, ale věřil v morálku a v ideje, které dokázal věrohodně obhajovat. Verbální projev byl jeho silnou zbraní. Jako jeden z mála se mohl ve slovních soubojích měřit s Milošem Zemanem nebo Václavem Klausem.

Miroslav Kalousek v žádném tomto ohledu na Luxe nenavazuje. Patří do kategorie politických šíbrů, kteří v posledních letech stále více dominují české politice. „Šíbr“, jak známo, je někdo, kdo „umí“, ale kdo se také příliš neohlíží na to, jakými prostředky svých výsledků dosahuje. Šíbr je superpragmatik, který si vždy nějak poradí; člověk, který většinou sleduje především své zájmy. Šíbr se dobře nesnáší s idejemi a morálkou. Politický šíbr věří spíše v sílu peněz, různých konexí a klientelských vazeb.

Kalouskův úspěch je v tomto ohledu jenom dalším krokem v nástupu nové generace v české politice. Hlavní představitelé první polistopadové generace stranických předáků--Klaus, Zeman, Lux či Jan Kalvoda—byli pragmatici, ale zároveň byli také představiteli určitých idejí. Politika pro ně nebyla původně jen řemeslo zbavené jakéhokoliv étosu. Klaus a Zeman se k bezpáteřnímu politickému šíbrovství notně posunuli v období opoziční smlouvy, ale i tak zůstali především symboly předešlého období. V posledních letech svého působení ve stranické politice pomohli ale „vychovat“ generaci politiků, kteří jsou už jen technology moci.

Většina představitelů současné Občanské demokratické strany, Stanislav Gross a jeho lidé (jakož i zemanovci, kteří pomohli zvolit prezidentem Václava Klause) ve vedení sociální demokracie, a nejnověji i Kalousek a jeho následovníci ve vedení KDU-ČSL, jsou superpragmatičtí političtí šíbři, kteří používají ideje a ideologie naprosto instrumentálně. Jejich slovům o pravici či levici, těch či oněch principech, netřeba nijak věřit. Nakonec udělají vždy především to, co přinese užitek hlavně jim samotným.

Cyril Svoboda do této skupiny politiků nepatřil, stejně jako do ní nepatří Vladimír Špidla, nebo do ní nepatřila Hana Marvanová. Špidla dnes zůstává posledním mohykánem mezi vrcholovými politiky v moři politických šíbrů. Jeho šance na úspěch proti této skupině nejsou v dlouhodobé perspektivě velké.

10. 11. 2003