Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary 2003 Vstup do Unie pomůže menšinám

Vstup do Unie pomůže menšinám

Česká republika sice nemá velké etnické menšiny, zato má s těmito malými menšinami velké problémy, které souvisí především z nedostatkem tolerance ze strany české většiny. Jedním z důvodů je skutečnost, že během 20. století postupně z území českých zemí, v nichž žily nejrůznější národnosti a koexistovaly spolu (a navzájem se produktivně ovlivňovaly) různé kultury, zmizely téměř všechny menšiny a česká společnost se stala téměř etnicky homogenní.

Zejména nacistická decimace židovské menšiny a poválečný odsun sudetských Němců měly pro českou společnost neblahé důsledky. Češi ztratili zrcadla, v s nichž se po staletí utvářel jejich obraz. Česká národní identita se tvořila až do 2. světové války v konfrontaci především s Němci. V komunistickém režimu bylo toto chápání vlastní identity potlačeno, staletí trvající koexistence s Němci byla zredukována na nepřátelství mezi Němci a Čechy v době nacistické vlády. Němci byli líčeni vesměs jako revanšisté, kteří čekají na západ o českých hranic na svou příležitost české země opět uchvátit. V knihách historie převládl obraz Němců jako krutých vykořisťovatelů českého národa už od bitvy na Bílé hoře.

Česká společnost byla násilně homogenizována. Jediné výrazné menšiny, s nimiž se česká společnost během komunistického režimu střetávala, byly menšiny romská a menšina slovenská. Ani jedna ovšem nebyla vnímána jako skutečná menšina. Režim tvrdě pracoval na asimilaci romského etnika. Slováci byli zase spíše považováni za „druhý“ národ československého státu. Ostatní menšiny, zejména menšina polská a německá, byly jakýmsi trpěným folklórem. Statisíce sovětských vojáků v období normalizace byly zase vnímány jako okupanti.

Po pádu komunistického režimu byla etnická homogenizace českého státu nejprve paradoxně ještě posílena--rozpadem Československa. Slovenská menšina v Čechách, ač poměrně početná, se i zásluhou jazykové příbuznosti, rychle asimilovala. Nejviditelnější menšinou se tak stalo romské etnikum, z něhož se ve společnosti odvyklé koexistenci s ostatními stal obětní beránek, na něhož bylo možné svalovat alespoň část problémů nové společnosti.

Renesance ostatních menšin, zejména německé, narážela na nevyřešené dědictví poválečné éry. Mnoho Čechů dlouho nerozlišovalo—a dodnes mnoho dostatečně nerozlišuje—mezi Němci, kteří zůstali po válce v Čechách a odsunutými sudetskými Němci. Princip kolektivní viny, který byl při odsunu použit, je tak hluboko zažrán v českém povědomí jako správný, že mnohým Čechům stačí, když je někdo českým Němcem k tomu, aby házeli tyto lidi do jednoho pytle s lidmi, kteří byli odsunuti.

Postupné otevírání české společnosti Evropě po pádu komunismu má za následek, že si Češi musí zvykat na soužití s množstvím cizinců. Téměř dvě procenta obyvatel České republiky jsou nyní cizinci. A tento podíl se bude dále zvyšovat. Vždyť v některých západoevropských demokraciích dosahuje počet cizinců až 15 procent.

Vstup do Evropské unie tento trend zrychlí. Stejně jako se budou Češi usazovat v zemích EU, budou se u nás usazovat lidé z ostatních členských států. Vzhledem k našemu sousedství s Rakouskem a Německem lze předpokládat, že se v České republice postupně usadí i desetitisíce a v delším časovém horizontu možná statisíce lidí z německé jazykové oblasti. To výrazně posílí i německou menšinu v Čechách.

Zároveň se dá předpokládat, že bude dále pokračovat proces postupného vyrovnávání se s odsunem sudetských Němců. Pokud by došlo—i pod vlivem EU—k dalším symbolickým gestům usmíření na obou stranách, takový proces se eventuálně odrazí i na velikosti a vlivu německé menšiny v Čechách. Ta by navíc mohla hrát aktivní roli v dalším procesu usmiřování.

Úplné otevření se Evropě, v podobě zmizení hranic a tvorby euroregionů v hraničních oblastech, bude mít, doufejme, blahodárný psychologický vliv na vztah české většiny k menšinám. Nutnost konfrontovat se s přílivem cizinců a kulturními vlivy z okolních zemí může změnit dnešní poněkud xenofobní vztah mnohých Čechů k menšinám a cizincům ve vztah otevřenější. V neposlední řadě bude hrát pozitivní roli i zákonodárství EU, které je v otázce menšin poměrně rozsáhlé.

Německá menšina v Čechách by mohla sehrát roli jakéhosi kulturního mostu ve vztahu k Německu a k Rakousku. Mohla by být zprostředkovatelem v často ještě stále velmi komplikovaných česko-německých vztazích. Ve spolupráci s Němci z Rakouska a z Německa by především mohla pomoci obnovit povědomí o tom, že značná část kulturního dědictví této země (které je neodmyslitelnou součástí české historie), je dílem Němců nebo výsledkem produktivní interakce mezi Čechy a Němci. Skutečnost, že Česká republika se stane součástí otevřeného prostoru bez hranic by tomuto úsilí mohla pomoci.

1. 10. 2003