Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary 2004 Evropský mráz přišel z východu

Evropský mráz přišel z východu

V diskusích o krachu jednání o evropské ústavě zaznívá mnoho slov o údajném souboji malých a středně velkých států se státy velkými, vyprovokovaném prý zejména snahami Německa a Francie Evropské unii dominovat. Tento konflikt, jakož i přílišný tlak některých států na další integraci Evropy (kterou si většina Evropanů údajně nepřeje ), jsou prý příčinou bruselského fiaska. To je ovšem hrubé zkreslování faktů. Ve skutečnosti totiž nešlo o střet malých a velkých zemí, ale zejména o střet dvou kultur: Východu a Západu.

Evropská ústava jistě není dokonalým dokumentem, ale skutečností zůstává, že se na ní, jako na kompromisu, shodly nikoliv velké státy na straně jedné a odmítly ji, na straně druhé, státy malé. Země západní Evropy, ať malé nebo velké, byly i přes výhrady nakonec ústavu ochotny přijmout, a to včetně „euroskeptické“ Velké Británie či třeba (taktéž „euroskeptického“) malinkatého Dánska. Dokonce i Španělsko, které tvrdě vystupovalo proti změně způsobu rozhodování kvalifikovanou většinou dohodnutému v Nice, nakonec bylo připraveno ke kompromisu.

Přijetí zablokovalo Polsko—nový a nejproblematičtější člen z východní Evropy. Přesně tato zpráva nejvíce ovlivní západoevropskou veřejnost. Ta je zvyklá na to, že se o zásadních věcech tvrdě vyjednává, ale nakonec se téměř vždy najdou kompromisy, zvlášť když už jsou de facto předjednány, například v rok trvajícím Konventu. Demokratická Evropa se takto posunuje dopředu krok za krokem už padesát let.

Mnoho západoevropanů už delší dobu vyjadřuje obavy z rozšíření EU. O nových „východních“ členech vědí obecně snad jen tolik, že jsou podstatně chudší a že nemají velké zkušenosti s demokracií. Přijetí bývalých komunistických zemí je chápáno jako akt ekonomické solidarity a transferu politického i právního „know-how“, které má pomoci těmto zaostalým zemích v modernizaci jejich institucí a při stabilizaci demokracie.

K notnému údivu západoevropské veřejnosti a politiků si ale kandidátské země mnohdy počínají, jakoby do EU nevstupovaly ony ale západní Evropa. Český prezident poučuje západní politiky při každé příležitosti. Bývalý maďarský premiér Orbán proslul podobnou arogancí. Jan Zahradil byl jediným delegátem Konventu, který neunesl demokratickou diskusi a z jednání demonstrativně odešel.

Před summitem malé státy z východní Evropy spustily neobvyklý povyk ohledně svých vlastních evropských komisařů a dalších symbolických záležitostí, které by na jejich skutečné postavení v EU měly minimální vliv. I česká delegace lobovala za rozhodovací sytém, který by byl vychýlen ve prospěch malých států na úkor států velkých. Proč by si to ale měly velké státy--navíc v situaci, kdy mají chudé nově příchozí těžce dotovat—nechat líbit?

Chudé Polsko nakonec, možná na dlouhou dobu, zhatilo proces další evropské integrace. Poláci a další východoevropské národy sice EU téměř nic nemohou dát (zato hodně budou brát), ale přitom si nárokují právo na výraznou asymetrii v rozhodování na úkor států, které budou rozšíření financovat. Lepší příklad postkomunistického chápání „spravedlnosti“ by se těžko hledal.

Děje se tak za mohutného potlesku české pravicové opozice a neslýchaných vyjádření českého prezidenta, který se otevřeně raduje z údajného krachu pokusů o vytvoření evropského „superstrátu“, jenž si prý kvůli své vlastní prestiži budují—nezávisle na vůli svých voličů—úzké evropské elity! Ve skutečnosti ke krachu nedošlo kvůli strachu z jakéhosi superstrátu, ale především kvůli neústupnosti evropského Východu, jehož někteří politici nevidí EU jako společné evropské dílo, ale jako dojnou krávu.

Západoevropští politici a veřejnost se zcela logicky musí začít ptát, jaká že politická kultura to k nim začíná z Východu vanout a zdali neudělali v podobě rozšíření velkou chybu. Pokud se některé země nyní rozhodnou vytvořit vícerychlostní Evropu, v níž se některé státy budou integrovat rychleji než jiné, bude to zcela legitimní a logické.

Možná by ty nové členské země, které jsou nejvíce nespokojeny, měly být skutečně odkázány do jakési EU druhé kategorie, kde se bude ještě nějakou dobu jezdit, řečeno obrazně, po širokorozchodných kolejích, a kde mohou hájit své „národní“ zájmy s bolševickou neústupností a nacionalistickou rétorikou hodnou 19. století. Zdá se, že mají v mnohém ještě stále blíže ke svému bývalému Velkému Bratru než k evropskému Západu. Koneckonců ze sabotáže bruselského summitu ze strany polských postkomunistů a ze sílících útoků českého prezidenta na EU se musí v současnosti nejvíce radovat Vladimír Putin.

Zkrácená verze vyšla v MF Dnes 13. ledna 2004.