Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary 2004 I ve válce musí demokracie ctít své hodnoty

I ve válce musí demokracie ctít své hodnoty

Ponižování a týrání iráckých zajatců americkými dozorci ve věznici Abú Ghrajb je zlehčováno západními zastánci tvrdého zúčtování s islámskými fundamentalisty různými způsoby. Tím nejčastějším je tvrzení, že metody použité americkými dozorci byly možná nepřiměřené, ale ve srovnání například s brutálními popravami některých rukojmí zadržených islámskými únosci se nejedná o nic hrozného. Jinými slovy, fanatickému nepříteli je se prý nutné občas bránit výjimečnými způsoby, včetně porušování některých principů běžných v demokraciích.

Toto je nebezpečný omyl. České země jsou toho dobrým příkladem. Po 2. světové válce se československá demokracie pod dojmem předešlých německých zvěrstev uchýlila k stalinským etnickým čistkám, které byly založeny na principu kolektivní viny a obešly tak základní principy právního státu. Toto nestravitelné sousto stalinismu v útrobách demokracie nakonec notně přispělo k jejímu pádu do náruče totalitního komunismu.

Ano, náš současný nepřítel je skutečně nebezpečný. Kdokoliv má tendenci na to zapomínat, by si měl připomenout teroristický útok na New York z 11. září 2001. Je to nepřítel, který je připraven ve jménu svých záměrů a víry použít sebevraždu jako zbraň a zabít při tom tolik lidí, kolik je jenom možné. Získá-li zbraně hromadného ničení, jistě je použije.

Snahou tohoto nepřítele ovšem není jen zabíjet. Ví, že nemůže v přímém vojenském střetu s mocnou západní civilizací vyhrát—a to ani za předpokladu, že by se mu podařilo někdy použít zbraně hromadného ničení. Jeho snahou je proto oslabit západní demokracie zevnitř a rozložit jejich spojenectví. Ví, že západní demokracie nejsou jen bezduché mechanismy a instituce, ale komplikované organismy, které stojí na hodnotách, jako jsou svoboda, úcta k lidským a občanským právům, a vláda zákona. Pokud se podaří nahlodat tyto hodnoty, může to být vítězství větší, než jakkoliv velký masakr.

Prvního vítězství v tomto směru se Al Kájdě a jejím spojencům podařilo dosáhnout, když západní demokracie reagovaly na 11. září někdy až zbytečně přemrštěnými opatřeními omezujícími některé svobody. Tzv. „Patriot Act“ v USA, nebo výrazné rozšíření některých pravomocí represivních složek v západoevropských demokraciích, byly prvními úspěchy bin Ládina.

Následovala válka proti Iráku, kterou Bushova vláda zahájila bez řádného mandátu Organizace spojených národů. Odpůrci i zastánci tohoto kroku už svedli mnoho názorových bitev. Jedni říkají, že boj s terorismem a odstranění diktátora, jako byl Saddám, vyžaduje nové postupy, a že současný systém mezinárodního práva—vytvořený pro vztahy mezi státy—je zastaralý. Jiní trvali na platném mezinárodním právu jako záruce řádu v mezinárodních vztazích.

Ať už měli pravdu ti či oni, oba krajní postoje byly výhodné především pro teroristy. Věděli, že úzkostné lpění na mezinárodním právu a OSN, které nejsou na boj s terorismem připraveny, učiní západní civilizaci do jisté míry impotentní, zatímco zkratkovité obejití mezinárodního práva vyvolá v civilizovaném světě rozkol. Bezvýsledný spor o správné řešení--opepřený řádnou dávkou antiamerických předsudků v Evropě a protievropských předsusků v Americe—nakonec vskutku rozštěpil, a tím notně oslabil, euroatlantické společenství.

Západ byl oslaben zevnitř i proto, že Bushova vláda iráckou invazi nezaložila primárně na obraně hodnot. Namísto toho, aby přesvědčila Evropu o tom, že je Saddáma nutné svrhnout prostě proto, že opakovaně porušoval všechny rezoluce OSN (tedy mezinárodní právo), jakož i proto, že jeho nelidská diktatura porušovala všechny základní hodnoty, které civilizovaný svět ctí, raději argumentovala nutností zničit Saddámovy zbraně hromadného ničení a jeho údajnou spoluprací s terorismem. Toto jednostranné nadřazení bezpečnosti hodnotám se začalo nevyplácet v okamžiku, kdy se žádné zbraně hromadného ničení nenašly.

Poslední epizodou v úspěšném rozleptávání hodnot západní civilizace je právě mučení iráckých vězňů v Abú Ghrajb. Když se Bush—poté , co se nenašly zbraně hromadného ničení—musel nakonec uchýlit k zdůvodňování invaze s pomocí především morálních argumentů (svržení tyrana a uzavření jeho mučíren), dozvídáme se, že ve stejných mučírnách, kde byli mučeni Saddámovi odpůrci, jsou nyní mučeni protivníci Američanů.

Doufejme, že to bylo poslední varování, které probudí v USA i ve zbytku západní civilizace potřebnou kritickou introspekci, a že rychle utichnou hlasy, které toto porušování našich principů ospravedlňují argumenty „na hrubý pytel, hrubá záplata.“ Jakmile se demokracie uchýlí k metodám, které jsou v zásadním rozporu s hodnotami, na kterých je vystavěna, ocitáme se všichni na šikmé ploše. Jakkoliv nelítostný je náš nepřítel, nebo jakkoliv velká je naše zloba, nesmíme si prostě nechat vnutit metody „druhé strany“.

Mírně krácená verze tohoto článku vyšla 20. 5. 2004 v MF Dnes pod názvem „Proč někdy Usáma vítězí“.