Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary 2004 Komunisté s ostatními nemluví

Komunisté s ostatními nemluví

Výsledky sjezdu Komunistické strany Čech a Moravy by neměly být pro demokraty zklamáním. Potvrzení staronové programové linie a znovuzvolení Miroslava Grebeníčka do čela strany totiž nejspíše znamená, že si komunisté přibouchli zadní vrátka, kterými hodlali vejít do hlavního proudu české politiky. U těchto zadních vrátek stál Miloslav Ransdorf, který prosazoval ve straně větší otevřenost a proevpropskou politiku. Komunisté se ale rozhodli, že se s demokratickými stranami nepotřebují příliš bavit a přizpůsobovat se demokratickým poměrům. Většina jich evidentně stále ještě věří, že se změní poměry.

Představme si, že by Ransdorf vyhrál. Při současném složení KSČM by to znamenalo v podstatě pouze tolik, že na zkostnatělé tělo a mozek neostalinské strany by byla naroubována přívětivější tvář. KSČM s lidskou tváří by ovšem byla jako celek v podstatě stejně nedemokratická jako KSČM s tváří Grebeníčkovou. Skutečný reformní proces ve straně by musel přijít zdola. Nic takového se nestalo.

Vítězství „reformistů“ by nepochybně znamenalo, že by notně vzrostl tlak v sociální demokracii, aby bylo zrušeno usnesení jejího bohumínského sjezdu zakazující koaliční spolupráci s KSČM. Případná koalice ČSSD s „reformovanou“ KSČM by ovšem nebyla pro další vývoj v zemi o nic lepší, než je současná izolace KSČM. Politika ČSSD by se v takové koalici musela posunout notně doleva; navíc by ČSSD musela přijmout jistou část nacionalistické agendy KSČM.

Důsledkem sjezdu bude, že KSČM nyní vsadí vše na to, aby se do hlavního proudu české politiky prosadila silou. Grebeníček a jeho soudruzi se domnívají, že pokud strana skončí v parlamentních volbách před momentálně slabou ČSSD, nebude je možné ignorovat.

V tom se kardinálně mýlí. Jakékoliv signály před parlamentními volbami, že by mohla KSČM porazit ČSSD, nebo dokonce vyhrát volby, vyústí do mobilizace ze strany občanských demokratů a dalších pravicových subjektů.

Silná KSČM před příštími volbami je pro ODS tím nejlepším, co by se jí mohlo stát. Drtivé volební vítězství je tak téměř jisté. Ve vládě vedené ODS ovšem není pro KSČM místo.

Ve světle výsledků komunistického sjezdu může autor této stati jen zopakovat to, co už napsal v červenci roku 2002. Zde jsou úryvky z textu nazvaného „Budoucnost KSČM není růžová.“

Známý italský politolog Giovanni Sartori tvrdí, že politickou stranu nelze považovat za relevantní, pokud nesplňuje jednu ze dvou podmínek. Tou první je, že musí mít koaliční potenciál. Je-li strana dlouhodobě vyřazena z vládních koalic buď proto, že je to strana nesystémová (například extrémistická), nebo je s ostatními neslučitelná, nesplňuje tuto podmínku. Druhou podmínkou je, že existence strany nutí ostatní strany k určitému jednání, k němuž by se jinak neuchylovaly. Jinými slovy: strana má vyděračský potenciál.

Problémem stran, které jsou „relevantní“, protože mají pouze vyděračský potenciál, je, že nemohou v takové pozici přežít příliš dlouho. Pokud je strana programově vyloučena ostatními stranami z podílu na moci, voliči se od ní eventuálně začnou odklánět i navzdory tomu, že může ostatní strany vydírat.

Komunistická strana Čech a Moravy je přesně v situaci, o které Sartori mluví. Díky svým 41 křeslům v Poslanecké sněmovně mají komunisté nepochybně vyděračský potenciál. Některé zákony bez jejich pomoci například neprojdou, a zároveň jejich silná pozice v parlamentním spektru nutí ostatní strany, aby vytvářely koalice přes politický střed, které by jinak nevznikaly.

Koaliční potenciál komunistů je ovšem nulový, protože se strana odmítá reformovat ve stranu systémovou. Zatímco ovšem mnohé nesystémové strany na Západě jsou „nesystémové“ proto, aby rozhýbaly, nikoliv zničily, demokratický systém, čeští komunisté, zdá se, skutečně věří, že špatný je samotný systém. Věří, že pokud vytrvají dostatečně dlouho ve svém politickém zákopu, změní se právě systém. Nemají tak zdánlivě důvod se měnit sami.

Tato iluze je ovšem pro KSČM potenciálně velkým problémem. Demokratický systém má své nedostatky. Problémy je obtěžkáno i fungování tržní ekonomiky. Proces globalizace je vážnou výzvou celé řadě zaběhnutých institucí a mechanismů národních demokracií. Celkově je ale systém, který česká společnost přijala po pádu komunistického režimu, velmi odolný a pevný.

Zatímco v první polovině dvacátého století, kdy demokracie jako systém teprve váhavě bojovala o přežití, a československá demokracie byla obklíčena autoritářskými režimy, byly šance autoritářských stran dobré, dnes je situace jiná. Demokracie se pevně zabydlila v celém západním světě a postupně se prosazuje i v mnoha zemích mimo západní civilizační okruh. Neexistují, a už jen těžko budou, totalitní velmoci. Dokonce i Čína je dnes zemí na přechodu k plnému tržnímu hospodářství a eventuálně zřejmě i k politické demokracii.

Kdyby čeští komunisté byli jasně schopni říci, že demokratický systém plně respektují, a že jejich hlavním cílem není demokracii popřít, ale snaha praktikovat skutečnou levicovou politiku v rámci tohoto systému, udělali by velký krok vpřed. Zůstávají však raději stranou nesystémovou, antidemokratickou. Už jejich neochota jasně odsoudit totalitní praktiky minulosti je toho důkazem. Jejich nacionalistický, xenofobní program pak jen dokresluje obraz antisystémové strany.

Protože změnu demokratického systému, který je nyní v České republice navíc chráněn naším členstvím v NATO (proti kterému KSČM pochopitelně protestuje), je nereálná, bude se eventuálně muset měnit KSČM--pokud chce přežít jako strana relevantní. Nestane-li se totiž stranou, která má kromě vyděračského potenciálu též potenciál koaliční, začne ztrácet podporu.

Platí i to, co autor napsal vloni v listopadu o KSČM a jejím vztahu k Evropské unii. Zde jsou úryvky z textu „Jak unie ovlivní KSČM?“.

Rostoucí vliv Komunistické strany Čech a Moravy, která na domácí scéně momentálně podle některých průzkumů veřejného mínění předstihla sociální demokraty, by mohl byt notně umenšen po vstupu České republiky do Evropské unie, pokud komunisté nebudou schopni najít v unii svůj politický hlas.

KSČM se tedy bude muset v brzké budoucnosti rozhodnout, jakou chce hrát v Evropě roli. Čeští komunisté si budou muset vyřešit otázku, jaké postoje chtějí v EP vlastně reprezentovat. Vedení strany je ve vztahu k této otázce rozštěpeno mezi politiky, kteří jsou EU příznivě nakloněni (Ransdorf, Dolejš) a politiky okolo předsedy Miroslava Grebeníčka, kteří EU buď odmítají, nebo jí vidí kriticky—jako organizaci dominovanou nadnárodním kapitálem.

Hlavním problémem KSČM ve vztahu k EU je, že působení českých politických stran v EU bude mít zpětnou vazbu na domácí politiku. Jak se bude postupně evropská dimenze české politiky etablovat, bude českým voličům stále více záležet na tom, co pro ně ta která strana může v EU udělat. Strany patřící na evropské úrovni k okrajovým proudům mohou začít ztrácet politické body i doma. KSČM tedy čeká nepříjemné dilema.

Po skončeném sjezdu je možné dodat, že toto dilema vyřešila KSČM ve prospěch grebeníčkovských postojů. Miloslav Ransdorf má naprostou pravdu, když nyní varuje, že evropská politika strany je ve vážném ohrožení.

17. 5. 2004