Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary 2004 Malou domů hraje i opozice

Malou domů hraje i opozice

Prezident Václav Klaus vyzval vládu Stanislava Grosse k odvaze. V České republice prý musí nastat „změna paradigmatu, změna způsobu uvažování, změna pohledu na svět, jinak se situace nezlepší!“ (MF Dnes, 27.7.2004). Podle Klause vládní koalice „musí přijít s něčím mladickým, nemůže hrát malou domů, musí riskovat,“ jinak nás vzhledem k neřešeným problémům nemine opakování vládní krize.

To jsou zásadní slova, ale měla by zaznít nejenom na adresu staronové vládní koalice, ale také demokratické části opozice—Občanské demokratické strany. K žádné změně „paradigmatu“ totiž nedojde, pokud bude ODS pokračovat ve své nulové toleranci vůči čemukoliv, co udělá vláda.

Prezident jistě dobře ví, že lze jen těžko žádat radikální reformní kroky od koalice, která má 101 hlasů v Poslanecké sněmovně—koalice, v níž nejsou na vše jednotné názory ani uvnitř vládních stran, a která navíc musí opakovaně čelit pokusům jednotné opoziční fronty komunistů a ODS vyslovit nedůvěru vládě nebo zamítnout důležité reformní kroky.

Ať už si ODS myslela cokoliv o celkové koncepci Špidlových reforem, bylo přinejmenším podivné, když hlasovala spolu s KSČM jako jeden muž proti celému reformnímu balíku. Přičemž oficiálním důvodem jejího odporu byla údajná měkkost reforem, zatímco oficiálním důvodem komunistů byla jejich údajná asociálnost.

Podíváme-li se do nedávné evropské historie, lze si snadno ověřit, že ke změnám paradigmatu a následným reformám, které odstartovaly závratný ekonomický růst, došlo v zemích, kde hlavní politické strany z různých částí politického spektra přestaly vést zákopovou válku o hlouposti a našly shodu na základních vizích rozvoje. Irsko i Finsko jsou dobrými příklady. Přičemž to samozřejmě neznamenalo, že tím byla zrušena kontrolní role opozice. Ani v jedné z těchto zemí nešlo o žádnou opoziční smlouvu.

I skutečná opozice může být konstruktivní nebo destruktivní. V České republice je situace ztížena skutečností, že jedna část opozice je tvořena nesystémovou stranou a je destruktivní už ze své podstaty. Případné konstruktivní jednání lze tedy v současné konstelaci očekávat jen od ODS.

Opakovaná rezolutní „ne“ vládní politice sice pomohla ODS k nevídané popularitě, ale toto chování je svého druhu též „malou domů“. Nadřazuje totiž partajní zájmy—šanci na drtivé vítězství v příštích volbách—zájmům země. Bohužel se to zatím dělo tak, že ODS využívala slabosti vládní koalice k jejímu dalšímu oslabování—v naději, že se podaří vyvolat předčasné volby. Priority země šly občas stranou.

Jak ale správně varoval Vlastimil Tlustý, ODS tak vykopává příkop, který by mohl být v případě jejího vítězství v příštích volbách pro její případné koaliční partnery nepřekročitelný. Jinými slovy: nejenže její nulová tolerance nepřispívá k hledání nějakého nového „paradigmatu“, ale také snižuje koaliční potenciál strany.

Prezident Klaus by se tedy měl soustředit nejen na možnou změnu chování vládních stran, ale také na změnu chování své vlastní strany. Pokud by pomohl komunikativnímu a ke kompromisům ochotnému Stanislavu Grossovi vybudovat mosty k ODS tak, aby tato strana přestala a priori sabotovat jakékoliv pokusy o reformy jenom proto, že vyšly z vládní dílny, mohla by se Česká republika skutečně v příštích dvou letech pohnout dopředu. Pokud se to nepodaří, bude Grossova vláda jen vládou udržovací a veškeré úsilí Grosse i ostatních předáků vládních stran se soustředí na to, co zatím dělala ODS—zlepšení stranických preferencí před příštími volbami.

28. 7. 2004