Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary 2004 Otrávená bublina jménem Kořistka

Otrávená bublina jménem Kořistka

Mediální a politický skandál, který se rozpoutal okolo aféry Kořistka, je smutnou výpovědí především o stavu české společnosti. O co více je virtuální bublina nafouklá okolo této aféry prázdná, o to více hraje všemi možnými barvami, které jsou jen odrazy nemocné české reality. Co všechno jsme se z tohoto představení čtvrté kategorie dozvěděli?

1. Celou záležitost měla média, politická scéna a nakonec i policie odložit ad acta hned v zárodku, protože od počátku v ní stojí jen tvrzení proti tvrzení. Jisté je jen to, že se Zdeněk Kořistka a emisar předsedy nejsilnější opoziční strany, Marek Dalík, skutečně sešli, a že se Dalík snažil Kořistku přesvědčit, aby „potopil“ vládu. Což je zcela legální. Vše ostatní jsou jen dohady.

Jestliže Zdeněk Kořistka nepovažoval za nutné o údajné nabídce desetimiliónového úplatku okamžitě informovat policii (čímž v podstatě zmařil možné usvědčení údajných úplatkářů za pomoci přímých důkazů), neměl by ho nikdo v této věci brát vážně, ani kdyby si chodil s detektorem lži povídat každý den.

2. Celá záležitost vyrostla do obludných rozměrů především proto, že v české společnosti je korupce normální, takže Kořistkova tvrzení vypadají v takovém kontextu docela věrohodně.

Žijeme v zemi, kde fotbal pískají zkorumpovaní rozhodčí, kde bankroty podniků organizují ku vlastnímu prospěchu zkorumpovaní (a navzájem spřažení) soudci a správci konkursních podstat, a kde byl dodnes potrestán jen zlomek obrovitých hospodářských tunelů (včetně desetimiliardových daňových úniků v kauze lehké topné oleje). V zemi, kterou v Evropském parlamentu reprezentuje člověk, který zahraničním investorům uloupil za nečinného přihlížení státu jejich podíl v největší soukromé televizi (za což stát musel zaplatit nikoliv deset miliónů, ale deset miliard korun).

V takové zemi by nebylo nijak nenormální, kdyby se lobbyisté reprezentující opozici pokusili koupit za deset miliónů jednoho vládního poslance, nebo kdyby zástupci vládní koalice dali patnáct miliónů nespolehlivému poslanci za to, že se vzdá mandátu.

3. Aféra jen potvrzuje nemohoucnost státního aparátu. Zatímco na vyšetřovacích spisech zmíněných obrovitých „tunelů“ leží mnohaleté vrstvy prachu, policie se iniciativně pustila do vyšetřování tvrzení, které má přibližně stejnou výpovědní hodnotu, jako když si nějaká dívka tři týdny poté, co strávila noc v hotelu se známým, vzpomene, že byla vlastně znásilněna.

Během vyšetřování celé této kauzy vytékají ze státních institucí (policie, státních zastupitelství) do médií „důvěrné“ informace jako z děravých necek. Nakonec se ukáže, že buď policie, nebo státní zástupci, nebo všichni dohromady, neznají zákony, protože se nemohou navzájem shodnout, kdo postupuje správně. Jakou může mít občan důvěru v takové instituce? Asi takovou jako v představení cirkusových klaunů.

4. Skandál odráží obecnější bídu české politiky. Namísto toho, aby politici důsledně odmítali komentovat celou kauzu buď proto, že celá stojí na tvrzení proti tvrzení, nebo alespoň proto, že v ní koneckonců probíhá oficiální vyšetřování, jsme svědky opakovaných prohlášení politiků na adresu policie, státních zástupců i samotných aktérů.

Průměrní občané nemohou nežasnout, kdože je to zastupuje v Poslanecké sněmovně, kdo sedí ve vládě, nebo koho si je schopen předseda nejsilnější opoziční strany (a rádoby budoucí předseda vlády) vybrat jako svého asistenta.

5. Česká média mají před sebou ještě dlouhou cestu, než se jim podaří skutečně profesionálně uchopit nějakou tu českou aféru „Watergate“. Investigativní žurnalistika se vesměs omezuje na to, co novinářům dohodí politici. Často jsou to jen drby a nechutné vzájemné výpady.

Zdá se, že vrcholem českého žurnalismu je ještě stále postup, kdy se novináři jdou zeptat na něco politika, který se právě vynořil z parlamentní kantýny nebo z televizního studia (kde se právě bezobsažně hodinu hádal s jiným politikem). Tohoto politika se zeptají, co si myslí o tom či onom. Když jim to politik řekne, běží s jeho odpovědí za jinými politiky, kteří ji tak či onak komentují. Vzniká tak jakási pomyslná sněhová koule, která se stále více nabaluje, až nakonec všichni zapomenou, že nemá žádné jádro. Jinými slovy, žurnalistika je ve vleku politiky, hlídací pes nesměle hafá, ale vesměs nekouše. A politika je utržená z řetězu.

17. 10. 2004