Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary 2004 Příběh normal(izač)ního člověka

Příběh normal(izač)ního člověka

Hrdinové a zbabělci jsou jen dva extrémy. Ti první hynou později. Většina populace se ale přizpůsobí podmínkám a okolnostem. Je to prý přírodní zákon, a přizpůsobit se každodenní skutečnosti komunistického režimu bylo proto prý úplně normální, píše publicista Ivan Straka (v LN, 2.9.2004, pod svým jménem a v Neviditelném psu, 1.9.2004, pod pseudonymem Gentleman).

Ať si prý trhnu nohou, argumentuje Straka jako skutečný gentleman, když tvrdím, že by se každý z nás měl pravdivě vypořádat s tím, jak se choval během éry komunismu a podrobit se tak jakémusi morálnímu soudu. Ptá se, jak by se to prý dalo udělat? A hned si odpovídá, že nejspíše tak, že by se do role soudce postavil nějaký Pehe, který prý, tak jako tak, mluví o morální vině „tak šikovně, že se jeho netýká“. Mluví prý tak, aby bylo jasné, že „my“ znamená „oni“.

Kdybychom přistoupili na Strakovu interpretaci historie, pak žádný odpor proti komunistickému režimu neměl smysl. Nemělo smysl protestovat, nemělo dokonce ani smysl z toho absurdistánu emigrovat. Dokonce bychom mohli říci, že ti, kteří režimu vzdorovali, byli blázni. Většina populace se moudře přizpůsbila a proto v pohodě přežila. Takový Havel málem neprozřetelně zahynul ve vězení. Zřejmě nezná přírodní zákony.

Těch, kteří se Strakovým pozoruhodným návodem pro přežití neřídili, nebylo sice v českých zemích nikdy mnoho, ale v období normalizace nakonec dost k tomu, aby vytvořili viditelnou alternativu ke zkorumpované vládnoucí moci, která spoléhala přesně na Strakou zmíněný „přírodní zákon“. V Polsku těchto „šílenců“, kteří hynou dokonce ještě dříve než zbabělci, bylo v podobě Solidarity hned několik miliónů. Možná jsou prostě Poláci blázni a měli by se k nám jezdit doučovat.

„Gentleman“ Straka nám prostě předestírá příběh normal(izač)ního člověka, který nemá žádný důvod se ke své minulosti kriticky vracet. To je ovšem problém, protože pak nemá ani žádné právo kritizovat Pavla Přibyla a jemu podobné, což bylo jádro mého argumentu v článku, který Straku tak popudil. I Přibyl se jen tak přizpůsobil, dělal jen svou práci. Co na tom, že tou prací bylo mlátit málo přizpůsobivé lidi?

Argumentoval jsem, že diskuse o Přibylovi byla nevěrohodná, protože v národě, který se nevypořádal se svou problematickou minulostí—v národě, jemuž chybí paměť a stud—je těžké rozlišit, kdo má právo soudit a kdo má bý souzen. Mluvím-li o nezbytnosti se pravdivě vypořádat s minulostí, existuje hned několik návodů, jak to udělat.

Ten německý spočívá například v tom, že se vede celonárodní debata, že se ve školách vyučuje o tom, jaké byl nacistický systém zvěrstvo, děti jsou už od útlého věku vedeny k tomu, aby se za nacistickou minulost svého národa styděly.

Ten jihoafrický například spočívá v ustanovení tzv. komisí pravdy, před nimiž protagonisté i oběti minulého režimu otevřeně mluví o minulosti. Tato diskuse má očistný dopad. Rozhodně je efektivnější, než například alibistické přijetí lustračního zákona, který svalí hlavní díl viny za minulý režim na skupinu lidí, takže ti ostatní se mohou ohánět tím, že si vůbec nijak nezadali. Jenom se ve shodě s přírodními zákony tak trochu přizpůsobili.

Na závěr je nutné se ohradit proti oblíbenému mlžení, které se u publicistů, jako je Ivan Straka, dostavuje, když přijde řeč na prezidenta Václava Klause. Ten—v článku k výročí sametové revoluce v loňském roce—napsal, že hlavní ppodíl na pádu komunistického režimu nemají disidentni ale mlčící většina. To je nehorázný pokus o novou interpretaci moderní historie—zcela ve shodě s teorií normalizačního člověka, kterou nám předestřel Straka. Disidenti byli blázni, kteří hynou ještě dříve než zbabělci, zato mlčící většina svým chováním režim vlastně rozložila. Klaus navíc ještě disidenty nepřímo obvinil z toho, že mnozí z nich ze svého počínání měli prospěch.

Neobstojí ani Strakovo odmítnutí mého tvrzení, že se Klaus ucházel o podporu komunistů před svým zvolením prezidentem. Vše se dá lehce najít v archívech, vlastně v době internetových vyhledavačů stačí jen klepnout na několik tlačítek. Pan prezident se nejen o takovou podporu ucházel, ale dokonce ji i dostal. Mohli bychom říci, že se přizpůsobil podmínkám a okolnostem. Inu, přírodním zákonům nelze odporovat, že?

2. 9. 2004