Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary 2004 Proč lidovci neustoupili

Proč lidovci neustoupili

Ještě dlouho se bude spekulovat o tom, proč Miroslav Kalousek nevyužil nabídky Stanislava Grosse, aby se lidovci--výměnou za dvě ministerstva jiná—vzdali v nové vládě ministerstva zahraničí. Kalousek se tak mohl elegantně zbavit svého partajního soka Cyrila Svobody, nad nímž zvítězil na posledním sjezdu strany. Pro Kalouskův postup existují čtyři základní důvody.

Tím prvním—nejčastěji citovaným—je skutečnost, že ministerstva, která Gross nabízel výměnou za zahraničí, nebyla dostatečně „lukrativní“. Podle různých zpráv měli lidovci zájem buď o ministerstvo práce a sociálních věcí nebo o ministerstvo pro místní rozvoj, kudy protékají velké finanční částky. Jistě by se nebránili ani ministerstvu zemědělství.

Nakonec se evidentně rozhodli, že ministerstvo zahraničí je výhodnější než ta, která byl ochoten nabídnout Gross. Ministerstvem zahraničí sice neprotékají velké finanční částky, u jejichž rozdělování politici tak rádi asistují, ale je to ministerstvo s velkým vlivem, které zejména po vstupu země do Evropské unie zlepšuje doma i v evropských institucích postavení strany, jenž ho kontroluje.

Druhým důvodem pro Kalouskovo odmítnutí je skutečnost, že Gross zcela zjevně plánoval nahradit Svobodu evropským komisařem Pavlem Teličkou, kterého lidovci tvrdě kritizovali. Kalousek si musel být vědom, že by vypadal jako neprincipiální handlíř, kdyby po vší kritice, která z jeho úst na adresu Teličky zazněla, umožnil výměnou za jiná ministerstva nástup Teličky na nejprestižnější ministerský post.

Třetím důvodem je skutečnost, že Kalousek od začátku tvrdil, že s vládní krizí nemají lidovci nic společného. Ta byla podle jeho interpretace důsledkem vnitřní situace v ČSSD. Vláda se prý rozpadla kvůli problémům ČSSD, zatímco ministři „klidné síly“ si v ní počínali dobře. Nedává tedy smysl je měnit.

Kalousek sice mohl případnou změnu uhrát poukazy na to, že se lidovci ministerstva zahraničí nevzdali kvůli špatné práci Svobody, ale ve prospěch ještě většího vlivu na chod vlády, jenomže by nevypadal příliš věrohodně.

Možná nejdůležitějším důvodem je ovšem Kalouskova osobní taktika ve vztahu ke koalici se sociálními demokraty. Vstup do takové koalice byl projektem Svobody. Kalousek by mnohem více preferoval koalici s ODS, která ovšem není za současného poměru sil možná.

Odchod Svobody z vlády a přijetí nějakého ministerstva s ekonomickým vlivem by se jen těžko mohly uskutečnit bez Kalouskova vstupu do vlády—navíc v pozici místopředsedy vlády, který by osobně odpovídal i za úspěch svěřeného ministerstva. K tomu nemá Kalousek mnoho důvodů. Naopak. Bude-li chtít být věrohodným partnerem při možném vyjednávání o vládě s Občanskou demokratickou stranou po příštích volbách, je pro něho pozice mimo vládu lepší.

Taková pozice mu navíc umožňuje, aby se v případě, že popularita Grossovy vlády výrazně nepřevýší popularitu vlády Špidlovy, distancoval od vlády, v níž sám není už několik měsíců před volbami a začal tak připravovat půdu pro koalici s ODS.

Ať už byly motivy Kalouskovy neústupnosti jakékoliv, z vyjednávání o příští vládě vyšel s přinejmenším stejně dobrou reputací jako Stanislav Gross. Oba ukázali potřebnou vyjednávací tvrdost, ale zároveň i schopnost se dohodnout.

29. 7. 2004