Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary 2004 Slovenské otázky okolo přímé volby prezidenta

Slovenské otázky okolo přímé volby prezidenta

O výsledcích prezidentských voleb na Slovensku se lze téměř v každém komentáři dočíst především to, že šlo o souboj menšího a většího zla, a že zřejmě v osobě Ivana Gašparoviče zvítězilo to menší. Méně už se píše o otázce, která zajímá i Čechy. Potvrdila slovenská zkušenost většinové mínění v Čechách, že je přímá volba prezidenta lepší než nepřímá?

Budeme-li posuzovat meritum přímé volby jenom podle toho, kteří dva kandidáti nakonec proti sobě na Slovensku stanuli, pak zdánlivě vše mluví proti přímé volbě. Občanský kandidát Martin Bútora, nebo slušný křesťanský demokrat František Mikloško, se k výsledkům Vladimíra Mečiara a Ivana Gašparoviče ani nepřiblížili. Třemi nejpopulárnějšími kandidáty byli nakonec politici, kteří všichni v minulosti byli v komunistické straně. Mečiar a Gašparovič v minulosti společně užívali nedemokratické praktiky, které vyřadily Slovensko z první vlny rozšíření NATO. Kukanovo jméno bylo zase na seznamu spolupracovníků bývalé státní bezpečnosti.

Lid si tedy jako tři nejpřijatelnější prezidenty vybral politiky, jejichž minulost vzbuzuje vážné otázky. Otázkou ovšem také je, zda by lepšího kandidáta vybral slovenský parlament. Ten především v minulosti ukázal, že vybrat nedokáže vůbec nikoho. Slovensko bylo více než rok bez prezidenta a přímá volba byla před pěti lety nakonec jediným řešením jak podobné paralýze zabránit.

I v České republice hrozilo podobné zablokování volby prezidenta. Ten byl zvolen až na potřetí, rozdílem dvou hlasů. Občané se už asi nikdy nedozví, jaké obchody za tímto „šťastným“ koncem stály. I v českém případě byl nakonec zvolen politik, jehož minulost u mnohých vyvolává pochybnosti.

Rozdíl mezi slovenskou a českou volbou spočívá v tom, že na Slovensku nakonec nezvítězil politik, který má velmi pevné jádro příznivců, ale zároveň je většinou společnosti odmítán, protože se v druhém kole za Gašparoviče postavili všichni, kdo ho viděli jako menší zlo.

Podobná byla i situace Václava Klause před prezidentskou volbou v české republice. Byl silně podporován zhruba třiceti až čtyřiceti procenty voličů, ale stejně silně odmítán zbytkem společnosti. To, že po svém zvolení dokázal získat většinovou popularitu, jistě svědčí o neobyčejných politických schopnostech Klause. Přesto se nabízí otázka, zda by o tom, že dokáže být prezidentem většiny, neměl být politik schopen přesvědčit voliče už před svým zvolením.

Srovnání výsledků prezidentských voleb na Slovensku a v Čechách ale především ukazuje, že je vcelku lhostejné, jak je prezident volen—zejména pokud jde o kvalitu zvoleného politika. Stejně jako je možné zvolit špatného kandidáta v přímé volbě, také parlamentní volba nakonec vyústí do dohody o nižším (spíše než vyšším) společném jmenovateli. Politici jsou nakonec jen vzorky širší populace. Není důvodu si myslet, že v postkomunistických zemích, zdecimovaných čtyřiceti lety totality, lid v přímé volbě udělá o mnoho lepší rozhodnutí, než jaké jsou schopni jím vybraní zástupci v parlamentu.

Důležitější je spíše otázka legitimity. Na Slovensku mají prezidentem toho, koho si zvolil lid. I když kritici namítnou, že Gašparovič je nakonec prezidentem menšiny, protože v prvním kole ho volila jen zhruba čtvrtina voličů (a volební účast byla nižší než padesát procent), volba je to nicméně průhledná. Zejména ti, kteří nevolili, nemají právo remcat. V Čechách se naproti tomu už nikdy nedozvíme, co přimělo například komunisty a sociální demokraty—tradiční kritiky Klause coby strůjce českého kapitalismu—aby Klausovi pomohli ke zvolení.

To, jak silná nakonec bude pozice prezidenta, způsob volby nemusí nijak ovlivnit. Záleží spíše na tom, jaké pravomoci dává prezidentovi ústava. I když je zároveň jasné, že prezident, který odvozuje svůj mandát přímo od lidu, je politicky v poněkud výhodnější pozici vůči parlamentu a vládě, než prezident volený parlamentem a na parlamentu závislý, pokud jde o jeho znovuzvolení.

V obecné rovině stojí za poznámku skutečnost, že role prezidentů v zemích Evropské unie se bude zmenšovat—ať už jsou voleni tím či oním způsobem. S výjimkou Francie, která má poloprezidentský systém, všechny členské země zastupují v unijních jednáních výhradně premiéři a ministři. A tento trend se bude posilovat s tím, jak bude pokračovat další politická integrace EU, včetně možného vytvoření pozice evropského prezidenta.

19. 4. 2004