Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary 2004 Špidla si zaslouží omluvu

Špidla si zaslouží omluvu

Podle posledních statistických údajů roste české hospodářství rekordním tempem a jeho výkon se má dále zvyšovat, protože růst táhnou především investice (tedy důvěra investorů v české prostředí), nikoliv jen spotřeba. Tato zpráva se objevila jen několik týdnů po pádu Vladimíra Špidly. Stanislav Gross, který Špidlu nahradil v čele vlády i sociální demokracie, tak nyní těží z politiky, která byla podle mínění ČSSD natolik neúspěšná, že expremiér musel být v polovině volebního období odstraněn.

Ani většina médií, ani mnozí politici ČSSD nenechali na Špidlovi v posledním roce nitku suchou. Pravicově orientovaní komentátoři a opoziční politici nám téměř denně vysvětlovali, že se česká ekonomika pod Špidlovým vedením řítí do záhuby.

Výška deficitů státního rozpočtů jistě není a nebyla žádným důvodem k radosti. Důraznější reformy koneckonců požadovaly i leckteré mezinárodní instituce. Špidla ovšem musel vycházet z politické reality. Tedy ze skutečnosti, že jeho vláda má jen nejtěsnější možnou většinu v Poslanecké sněmovně, a že radikálnější reformy narazí v jeho vlastní straně. Prosadil tedy alespoň to, co bylo politicky únosné.

Možná by udělal i více, jenomže i jeho mírné reformy byly zpochybňovány oponenty v ČSSD, takže průměrný levicový volič si nakonec nutně musel myslet, že Špidla metamorfuje v sociálně necitlivého superliberála. Skupina politiků v jeho vlastní straně dokonce hrozila bojkotem reforem, jejichž cílem bylo postupné snižování rozpočtových deficitů tak, aby Česká republika do několika let začala plnit kritéria, která Evropské unie nastavila pro přijetí společné evropské měny.

Z druhé strany Špidlu kritizoval za malou radikálnost reforem prezident Václav Klaus, který dodnes brání polovičatost své vlastní politiky tím, že prý musel vycházet z politické reality—tedy ze složení své koaliční vlády a sociální únosnosti reforem. I po pádu Špidly Klaus radil Stanislavu Grossovi, že má být odvážný. Což o to, další reformy, a to v řadě oblastí, nutně potřebujeme, ale 101 hlasů vládní koalice v PS není 120 nebo 130 hlasů—zvláště pak v situaci, kdy jak Špidlova, tak Grossova vláda má proti sobě nulově tolerantní opozici, jejíž jedné části je Klaus čestným předsedou.

Vladimír Špidla v dané politické realitě dosáhl maxima možného. Mohl dosáhnout ještě více, kdyby jeho vlastní spolustraníci jedním hlasem trpělivě vysvětlovali, že to, co Špidlova vláda dělá, je prospěšné, že se to brzy zúročí, a že sociální otřesy, kterými straší komunisté, jsou jen bajky pro čtenáře Haló novin.

A mohli též dodat, co bylo možné slyšet od mnoha západních pozorovatelů. Že je Špidla prvním premiérem, který se snaží postupně udělat pořádek ve státních financích, splácí obrovské vnitřní dluhy vytvořené už Klausovými vládami, a neprivatizuje jenom proto, aby jako Miloš Zeman privatizačními výnosy ucpával díry ve státních financích. Kdyby byla Špidlu jeho vlastní strana podpořila, možná jeho vláda mohla udělat ještě pár potřebných krůčků navíc, takže by Česká republika nemusela nyní například zbytečně ztratit body u mezinárodních ratingových agentur. ČSSD také nemusela propadnout v evropských volbách.

K současnému růstu ekonomiky jistě přispěly i mezinárodní faktory, jakož i vstup do Evropské unie, ale vliv jistě měla i Špidlova pověst bojovníka proti korupci a klientelismu, nebo již zmíněné reformy, kterým se politická a mediální pravice s takovou chutí vysmívala. A pravdu měl bývalý premiér i v jeho neotřesitelné víře v pozitivní dopady členství naší země v EU.

Přinejmenším ČSSD by se tedy měla Špidlovi omluvit. Expremiér nebyl vzorem skvělého komunikátora, ale je to politik, který věděl, co dělá. Žádný premiér by ovšem nedokázal obhájit politiku, která se nyní tak úspěšně zúročuje, když mu proti palbě demagogů, jako jsou Vlastimil Tlustý a Miroslav Grebeníček, jeho strana nejen nepomohla, ale celá jedna skupina v ní si ještě s chutí přisazovala. Možná ale oponentům expremiéra ze všeho nejvíce vadilo, že je to slušný člověk. A neslušní se slušným obvykle neomlouvají.

20. 9. 2004