Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary 2004 Strana žen není žádný nesmysl

Strana žen není žádný nesmysl

Hned poté, co Zdeňka Ulmannová oznámila, že hodlá založit stranu žen pod názvem Rovnost šancí, začala se valit českým tiskem lavina ironických či blahosklonně odmítavých komentářů—vesměs z per mužů. Jen o několik týdnů později vydala Meziparlamentní unie vydala zprávu, že Česko je co do počtu žen v zákonodárném sboru pod světovým průměrem.

Strana žen (kterou podpořily například Olga Sommerová nebo Michaela Marksová Tominová) je prý nesmysl, protože by se neopírala o žádnou tradiční politickou ideologii, ale byla by pouze lobbyistickým sdružením, bojujícím za rovná práva žen. Nakonec by se prý stejně rozpadla do názorových proudů, protože boj za ženská práva není dostatečně silným tmelem. Navíc práva žen už mají ve svých programech zavedené strany, které jsou koneckonců otevřeny i ženám.

Dozvěděli jsme se též, že žádná nová strana nemá v Česku šanci na úspěch. To prý vyžaduje finance a organizační zázemí. Strana žen nemá prý šanci dvojnásobně, protože víme z vlastní zkušenosti, jak dopadly monotématické strany v minulosti.

Pro založení strany žen ovšem existují velmi dobré důvody—a to i v případě, že by, jak mnozí předpovídají, neuspěla. Celá západní civilizace už nějakou dobu prochází jednou z největších revolucí ve svých dějinách: feminizací. Ta je občas směšována s feminismem, což je jenom politický nástroj tohoto procesu, který zásadním způsobem mění chování celé naší civilizace.

Ženský prvek se prosazuje na všech úrovních života moderní společnosti a muži si na to budou muset prostě zvyknout. Příliš nepomůže moralizování o tom, jak tento proces rozbíjí tradiční rodinu, vede k nižší porodnosti, a ve svých celkových důsledcích zapříčiňuje řadu sociopatologických jevů. Ženy se už k plotně a do svých tradičních rolí masově nevrátí.

K zrovnoprávnění žen nedochází jen zásluhou feminismu, či jakéhosi náhlého prozření mužů. Je to hlubší proces, k němuž přispěly i technologie postindustriálního věku, které ženy osvobodily od určitých druhů prací, daly jim více času a činí je stále více ekonomicky nezávislejšími na mužích. Novodobý důraz na určité typy kreativity, komunikaci a horizontální sítě (v nichž se neuplatňují striktní hierarchické vazby vynucované silou, ale konsensus) dále emancipaci žen posilují.

Lze se samozřejmě zeptat, proč zakládat stranu žen, když feminizace našeho světa je proces téměř automatický, jehož příčiny jsou hlubší, než pouhý feminismus? Odpověď zní, že ve stále ještě silně patriarchální české společnosti (která v některých oblastech zmeškala čtyřicet let vývoje) může taková strana přispět přinejmenším k tomu, že bude jasně formulovat základní problémy a nastolovat požadavky ženské části populace. Pokud by navzdory pesimistům uspěla a dostala se do parlamentu, i to by byl nepochybně pozitivní jev. Ano, bylo by to zřejmě uskupení převážně lobbyistické, ale co je na tom špatného?

Etablované politické strany, v nichž se převážně mužští politici blahosklonně chlubí svou progresivností ve vztahu ženám, jsou v Česku ještě stále tradičními patriarchálními strukturami, v nichž se i ženské političky musí chovat podle pravidel mužského světa. Vytvořily tyto strany politickou kulturu, na kterou můžeme být hrdi? Mají občané v politiku důvěru? Odpovědi známe. Proč se tedy zvedla tak zuřivá vlna odporu už proti pouhému nápadu prohnilou českou politiku trochu provětrat?

Pokud ženy neukážou, že i ony mohou mít politický vliv, bude se o jejich emancipaci především jen mluvit a bude trvat déle. Vždyť kdykoliv se u nás objeví i třeba jen zmínka o možném větším zapojení žen do politiky s pomocí kvót (jako tomu je třeba v některých skandinávských zemích), rozpoutají se orgie maskulinního liberalismu. Jaké pak kvóty a zvýhodňování, všichni jsme si rovni, ať si ženy své postavení v politice vybojují!

Nyní se tedy ženy rozhodly, že si takové postavení vybojovat zkusí. Když nic jiného, může být strana žen alespoň užitečným vykřičníkem.

15. 11. 2004