Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary 2004 Stranou minulosti není jen ČSSD

Stranou minulosti není jen ČSSD

Česká strana sociálně demokratická je stranou minulosti, tvrdí předseda opozičních občanských demokratů Mirek Topolánek (Právo, 13.4.2004). Je tomu tak údajně především proto, že vláda ČSSD bezuzdně utrácí státní peníze a Česká republika se pod jejím vedením řítí do obrovských dluhů. Stomiliardový každoroční rozpočtový schodek navíc prý není využíván „na budování něčeho rozumného“ ale je sypán do bezedné jámy státní byrokracie.

Topolánek má jistě pravdu přinejmenším v tom, že ČSSD vskutku zatím není moderní sociálně demokratickou stranou, které známe z většiny západoevropských zemí. Pravdu předseda ODS ovšem už tak úplně nemá, když naznačuje, že ČSSD nesmyslně utrácí právě proto, že je socialistickou stranou minulosti, a když líčí, k čemu je rozpočtový deficit používán. Měl by si totiž zamést před vlastním prahem a připustit, že značná část toho, za co musí současná vláda dnes platit, jsou strukturální problémy české ekonomiky a přímé i nepřímé dluhy vytvořené vládami vedenými v minulosti právě ODS. Vláda Vladimíra Špidly je první vládou, která se tyto problémy pokouší nějak řešit.

Zametání před vlastním prahem by ovšem nemělo skončit u takového konstatování. Zatímco totiž ČSSD je možná ve své současné podobě stranou minulosti, takovou stranou je i ODS. Topolánkova slova, že svou ideologií je ČSSD „zabředlá někde na konci devatenáctého století“, jsou dosti přesným popisem jeho vlastní strany.

ODS se od roku 1997 postupně změnila ze strany, která měla ambice být moderní liberálně-konzervativním uskupením, v populistickou, národoveckou stranu, jejíž rétorika připomíná Mladočechy z konce 19. století, nebo národní demokraty či národní socialisty z dob první republiky. Xenofobní výpady ODS proti Evropské unii ve jménu národních (nikdy přesně definovaných) zájmů a zneužívání sloganů typu „co je české, to je hezké“, jsou rozhodně mnohem více zakotveny hluboko v nacionalistické minulosti, než proevpropská politika ČSSD.

Stranou minulosti se lze stát z různých důvodů, ale dopady pro zemi, kterou taková strana řídí, jsou vždy neblahé. ODS se snaží nabízet hospodářská řešení, která prý zemi vyvedou ze současné „krize“. Potíž je v tom, že Česká republika na prahu 21. století může uspět pouze v případě, že taková řešení budou počítat s aktivní rolí v integrované Evropě—a potažmo v globální ekonomice.

Na řešení, která byla ryze „česká“, jsme během vlád Václava Klause doplatili dost. Zdá se, že ani čestný předseda ODS a současný prezident země, ani současné vedení jeho strany, se bohužel nijak nepoučili z proher způsobených přesvědčením, že nakonec víme vše lépe než dokonce i ty země, které mají za sebou desítky let demokracie a evropské integrace. Namísto toho, aby nám ODS nabídla vizi, jak hodlá zemi vést v globalizované Evropě, touto Evropou české občany soustavně straší. Už proto, že nabízená řešení vycházejí z tohoto xenofobního postoje, jsou v rámci EU odsouzena k neúspěchu.

Problém české politiky je ovšem širší. V parlamentu v současné době není žádná strana, kterou by bylo možné popsat jako moderní. Všechny jsou tak či onak zabředlé v ideologiích minulosti. Stejně jako nemá ODS v tomto směru co vyčítat ČSSD, nemají právo nemodernost vyčítat například čeští lidovci unionistům nebo komunistům. Toto ustrnutí české politiky v minulosti je velkým problémem pro naší evropskou budoucnost. Přinejmenším v tom uhodil Topolánek hřebíček na hlavičku.

15. 4. 2004