Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary 2004 Úspěšné země mají tolerantní opozici

Úspěšné země mají tolerantní opozici

Bolševická minulost naší země dodnes poznamenává politickou kulturu mnoha způsoby, například v podobě nesmiřitelnosti, která oficiálně panuje mezi vládními stranami a opozicí. Už Miloš Zeman šel vládě „po krku“ a pronášel apokalyptické soudy o „spálené zemi“. Řečeno jinak, byl k vládě „nulově tolerantní“.

Pak se v podobě opoziční smlouvy spojily dvě největší strany ve snaze zničit strany menší. Mezi opozičně smluvním blokem a Čtyřkoalicí nebyla o nulovou toleranci nouze. Vzájemnou nulovou toleranci předstíraly pro veřejnost i obě opozičně-smluvní strany, ačkoliv jinak čile spolupracovaly na dělení moci (nikoliv ale na společných programových východiscích, které by mohly posunout zemi kupředu). Nyní je zase pro změnu vůči vládě „nulově tolerantní“ Občanská demokratická strana, což opepřuje výroky, v nichž na adresu vlády nešetří nechutnými narážkami na nacistickou éru.

Za fasádou tohoto zdánlivého boje na život a na smrt se přitom čeští politici za scénou na lecčems domluví, pokud jde o jejich osobní zájmy. Politická bratrstva, spojená klientelskými vazbami, jsou prorostlá napříč politickými stranami.

Je to nehorší možná situace. Nejúspěšnější evropské země jsou totiž ty, které mají konstruktivní, nebo alespoň tolerantní opozici, která ovšem zároveň není spojena s politickými protivníky klientelskými vazbami. V takových zemích se lze občas domluvit na rozumných kompromisech, které jsou v zájmu většiny společnosti. V Česku se už delší dobu vlády nedokáží s opozicí domluvit téměř na ničem, co má celospolečenský význam, zato se dobře domluví například na dělení křesel v různých dozorčích radách a státních agenturách.

Naše „nulově tolerantní“ opozice nejen neumožňuje širší shodu na potřebných reformách, ale navíc se dále reprodukuje. Ty dnešní vládní strany, které skončí po příštích volbách v opozici, mají dobré důvody, aby byly nulově tolerantní pro změnu ony. Ještě horší je skutečnost, že dnešní nulově tolerantní opozice se neučí umění kompromisu a dalším demokratickým návykům, takže až bude vládnout, bude s velkou pravděpodobností stejně málo tolerantní (a potažmo demokratická) jako je dnešní vláda ve vztahu k ní.

V kontinentální Evropě existují dva základní modely vztahů mezi opozicí a vládou. Vezmeme-li si jako příklad původně chudé země, které potřebovaly stejně zásadní reformy, o jaké se snaží Česká republika, pak na jednom pólu jsou země, jako je Irsko a Finsko, kde se politické strany napříč politickým spektrem dokázaly v určitém okamžiku dohodnout na základních reformách a budoucích prioritách. Tyto dvě země jsou dnes nejdynamičtější v celé Evropské unii.

Na druhém pólu jsou země, jako je Řecko, Portugalsko, Španělsko a Itálie, kde se praktikuje zákopová politická válka. Vítězný politický tábor—pokud má dostatek sil—vládne podle svých představ za apokalyptického pokřiku opozice, která hned po svém nástupu k moci začne měnit zásadní rozhodnutí předešlé vlády, anebo jen přešlapuje, protože nemá sílu bez pomoci opozice měnit cokoliv. Výsledkem je buď vládnutí od zdi ke zdi anebo stagnace. Tyto země se vyvíjejí pomaleji a je v nich více rozšířena korupce, protože pokud politická elita není schopna koncepčního vládnutí, musí se skutečná rozhodnutí dělat v politickém zákulisí.

Není pochyb o tom, že opozice má v každé demokracii hrát kontrolní roli vůči vládě. Jenomže reformy zásadního významu—tedy změny, které mají být dlouhodobé a přijatelné pro většinu—nelze dělat tak, že je momentální politická většina protlačí za každou cenu. I mezi tradičně vyspělými státy patří k nejúspěšnějším skandinávské země, kde se často vládně menšinově. Vládne se ovšem rozumně—tedy tak, že vláda a opozice hledají v případě zásadních kroků kompromisy. Ani tolik potřebné reformy sociálního státu v Německu, Rakousku a Francii se nakonec nezdaří, pokud se nenajde širší politický konsensus.

Mnoho vyspělých demokracií praktikuje konsensuální demokracii. Holandsko dosáhlo největšího rozkvětu, když praktikovalo tzv. konsociační demokracii, v níž se opakovaně tvořily koalice přes politický střed, nebo se hledaly přes politický střed alespoň rozumné kompromisy.

Dokonce i v systémech dvou politických stran, jako je ten americký (a do určité míry i britský), se nakonec často hledají řešení v debatě přes politický střed. Současná převaha republikánů v USA a jednostranné prosazování jejich modelů americkou společnost nezvykle polarizuje. Mnohé z toho, co Bushova administrativa prosadila, se bude měnit hned poté, co se k moci dostane Demokratická strana. Není náhodou, že největšího ekonomického růstu USA dosáhly, když musel demokratický prezident Clinton kohabitovat s převážně republikánským Kongresem a hledat kompromisy.

Jinými slovy, v dnešních komplexních společnostech není produktivní, když jeden politický tábor vnutí společnosti svůj ideologický projekt, a opozice se z diskuse s vládou buď sama vyřadí, nebo je vyřazena. Polarizované společnosti jsou mnohem snadnější kořistí pro mocné síly globální ekonomiky, protože nejsou schopny realizovat své národní zájmy v podobě smysluplného národního programu, který je výsledkem širšího konsensu.

V české politice se i patnáct let po pádu komunismu vede prazvláštní forma třídního boje. Opoziční a vládní tábory se k sobě ve veřejném prostoru chovají jako nepřátelé. Vše, co udělá druhá strana, je téměř vždy „zaručeně špatně“.

Profitují z toho samozřejmě především komunisté—české specifikum. Ti se ochotně nějakou dobu vezli na Zemanových zádech v nulově tolerantní opozici vůči vládě vedené ODS, pak pro změnu profitovali ze zrušení kontrolní role největší opoziční strany v době opoziční smlouvy, a po volbách v roce 2002 vytvořili jeden nulově tolerantní blok s ODS. Nyní se začínají připravovat na podobnou roli ve spojení s ČSSD po roce 2006.

Demokratické strany komunistům vydatně pomáhají svou vzájemnou nesmiřitelností, a tudíž neschopností formulovat společně alespoň základní obrysy společensko-ekonomické vize, kterou by Česká republika měla naplňovat. Bez takového konsensu nejsou ovšem možné žádné smysluplné (protože dlouhodobě stabilní) reformy penzijního systému, školství, zdravotnictví a státních financí. A bez takového konsensu zůstane Česká republika také bez potřebné vize toho, čím chce být v rámci Evropské unie.

8. 12. 2004