Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary 2004 V čem se Václav Klaus mýlí

V čem se Václav Klaus mýlí

Evropa prý neřeší své problémy, tvrdí prezident Václav Klaus, a dodává, že je stále nervóznější z toho, jak probíhá diskuse o Evropě (MF Dnes-Kavárna, 11. 12. 2004). V článku pak vyjmenovává celou řadu údajných deficitů evropského integračního projektu. Ve skutečnosti lze být stále nervóznější z toho, jak o Evropě diskutuje především samotný Klaus. Rozeberme prezidentovy teze konkrétněji.

Klaus nejprve identifikuje v současné Evropě celou řadu nepříznivých trendů: dlouhodobý pokles ekonomické výkonnosti, narůstající preference radikálních hnutí, ztrátu kulturního dynamismu (jdoucí ruku v ruce s vítězným tažením multikulturalismu), ztrátu sebedůvěry i ztrátu pracovní etiky, ztrátu vazby mezi odměnou a výkonem, narůstající krátkozrakost, ztrácející se leadership v podobě odosobnění rozhodovacího procesu, narůstající nedůvěru v politiku, podkopávání národní identity.

Ponechme stranou, které z těchto procesů jsou skutečné, a které jen utkvělé myšlenky českého prezidenta. Břemeno důkazu je na něm, ale Klaus nic nedokazuje, nabízí jen tvrzení. Když už ale vidí v Evropě tak závažné problémy, měl by alespoň analyzovat příčiny tohoto údajného marasmu. Od Klause se ovšem nedozvíme, zda to vše nějak souvisí s procesem globalizace, novými technologiemi, stárnutím evropské populace, nebo s jakousi plíživou proměnu v evropské psýché.

Klaus, který jinak zásadně vystupuje proti zaměňování pojmu Evropa a Evropská unie, navíc přechází od svého katastrofického výčtu evropských problémů přímo k výčtu deficitů EU. Nelze se tak ubránit dojmu, že mu tentokrát Evropa a EU splývají účelově v jedno, a že zmíněné evropské deficity přičítá vlastně EU.

Vzápětí totiž píše, že nedávné evropské rozšíření bude mít následující negativní dopady: zvětší se demokratický deficit, rozhodovací procedury se dále vychýlí k hierarchickému rozhodování, zvětší se moc jádra EU, bude růst většinové rozhodování na úkor jednomyslného, zvětší se zásahy „shora“ ve snaze vymýtit odchylky od pomyslné „normy“ EU, vzdálenost občanů od Bruselu se bude zvětšovat, vzroste anonymita rozhodovacího procesu.

Toto je prý nevyhnutelné kvůli převládajícímu integracionistickému projektu, protože prý existuje nemilá volba mezi počtem zúčastněných států na straně jedné a demokratičností a efektivitou rozhodování na straně druhé. Nedávno podepsaná evropská ústava tyto deficity prý ještě zvýší, navíc je to prý dokument s dalekosáhlými důsledky pro svobodu a prosperitu jednotlivých občanů.

Je tomu ale opravdu tak? Mnoho význačných evropských státníků vnímá evropskou ústavu přesně naopak. Tedy jako nástroj, který má neutralizovat možné problémy spojené s horizontálním rozšířením EU tak, že prohloubí a zpružní vertikální rozhodovací struktury. Listina práv a svobod, která je součástí ústavy, má svobodu občanů členských zemí EU dále prohloubit. Odkud ví český prezident s takovou jistotou, že se děje něco opačného? Může vyjmenovat jediné konkrétní omezení individuální svobody, které nastalo naším vstupem do EU, nebo které nastane přijetím Evropské ústavy?

Odpovídá si jen výčtem dalších údajně pochybných premis, na kterých prý stojí evropská integrace. Z Evropy, která v minulosti neexistovala jako kolektivní entita, se prý někdo snaží kolektivní entitu vytvořit prostřednictvím pohádek, učebnic, projevů, atd. Dochází prý k násilné homogenizaci prostřednictvím harmonizace a standardizace pravidel lidského chování. Je prý potlačována konkurence. Dochází k byrokratizaci a centralizaci. Trh je prý omezován viditelnou rukou všemocných regulátorů, o kterých se tvrdí, že jsou lepší, než ti národní. Toto vše Klaus nazývá ideologií „europeismu“.

Odpovědí má být podle českého prezidenta „Nová Evropa“—Evropa bez evropeismu. Je to prý Evropa neregulovaných trhů a malých států (nikoliv teritoriálně a počtem obyvatel, ale velikostí státního aparátu a rozhodování). Má to být Evropa bez státního paternalismu, bez politické korektnosti a intelektuálského snobismu. Evropa bez nadnárodních a celokontinentálních ambicí.

Ve skutečnosti většina Klausem zmíněných deficitů má jen máloco do činění s projektem politické integrace Evropy, ale se skutečností, že EU je jednotným trhem, se svobodným pohybem osob, zboží, kapitálu a služeb. Harmonizace pravidel je v rámci tohoto společného tržního prostoru nezbytná, jinak by nemohl fungovat. Ekonom Klaus to jistě ví. A jistě také ví, že nikdo masivně nepotlačuje v tomto prostoru konkurenci. Naopak, evropské antimonopolní instituce jsou velmi efektivní. Pravdou ovšem je, že brání jednotlivým státům, aby pravidla společného trhu obcházely například s pomocí dumpingu.

Pokud by se měl společný evropský tržní prostor stát, jak si přeje Klaus, Evropou neregulovaných trhů a zcela suverénních „malých“ států, celý projekt nejspíše zkolabuje. To je samozřejmě též řešení, ale domyslel český prezident důsledky takového vývoje? A domýšlí do důsledků své premisy, když na jedné straně vypočítává, jak rozšíření EU dále oslabí rozhodovací procesy a učiní je méně demokratickými, a přitom šmahem odmítá pokus v podobě evropské ústavy učinit rozhodovací procesy účinnějšími a demokratičtějšími?

Jinými slovy, pokud Václav Klaus chce, aby se o Evropě vedla poctivá diskuse, a aby on sám byl brán vážně, musel by vysvětlit, jak by politicky a ekonomicky jeho Evropa--Evropa bez toho, co nazývá „europeismem“--fungovala. Obecné fráze o neregulovaných trzích, štíhlých (suverénních) státech a odbourání intelektuálského snobismu i politické korektnosti nestačí.

EU se od minulých projektů evropské historie liší především v tom, že není utopií. Je to konkrétní politická reakce na krvavé evropské dějiny. Je to výsledek nesčetných kompromisů—projekt, který se posunuje dva kroky dopředu a jeden krok zpět.

Je to jistě projekt nedokonalý, ale nestojí za ním žádná utopická ideologie. Klaus si v podobě „europeismu“ takovou ideologii vymyslel a chce proti ní bojovat. A právě v tom se on sám podobá nebezpečným „intelektuálním snobům“, kteří v podobě svých utopií zavlekli minulosti Evropu do katastrof.

Jinými slovy, Klaus je přesvědčen, že ví, co chce—jenomže to ví především v podobě toho, co odmítá. To, co se z jeho výčtů evropských deficitů (i krátkého výčtu toho, co by mělo deficitní projekt „europeismu“ nahradit) vynořuje, je jen mlhavě utopická vize jakéhosi společenství suverénních států s malými vládami a byrokraciemi, které koexistují ve společném neregulovaném tržním prostředí. To je ovšem model, který z evropské historie už známe.

I kdyby všechny země v Evropě měly štíhlé státy, některé země prostě zůstanou větší než jiné. A v soutěži, v níž neexistují společná pravidla, budou velké země dominovat ty malé—politicky i ekonomicky. Možná i politická korektnost by šla stranou, jak si přeje český prezident. I to jsme už v evropské historii zažili. Evropský projekt vznikl mimo jiné nikoliv proto, aby omezoval tržní konkurenci ve společném evropském tržním prostoru (jak tvrdí Klaus), ale proto, aby prostřednictvím vzájemné integrace omezil politickou konkurenci mezi evropskými státy, která má na svědomí řadu krvavých konfliktů. A na to ekonom Klaus opakovaně zapomíná.

13. 12. 2004