Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary 2005 Česká politika vůči komunistickým zemím

Česká politika vůči komunistickým zemím

Česká republika v poslední době zaujala mezinárodní společenství vlastními iniciativami vůči Kubě a Severní Koreji. Zajímavé na nich je to, že ačkoliv se obě týkají ortodoxních komunistických režimů, česká diplomacie zvolila poněkud jiný přístup ke Kubě a poněkud jiný přístup k Severní Koreji. Zcela jiný přístup pak česká zahraniční politika vykazuje v poslední době ve vztazích ke komunistické Číně.

Ve vztahu ke Kubě udržuje česká diplomacie tvrdý a nekompromisní postoj. Už na konci devadesátých let Česká republika pravidelně navrhovala a zaštiťovala ve spolupráci s USA rezoluce v Organizaci spojených národů, které odsuzovaly porušování lidských práv na Kubě a umožňovaly udržování sankcí vůči „ostrovu svobody“. Nedávno se po ostrém protestu exprezidenta Václava Havla postavila česká diplomacie proti plánovaným ústupkům Castrovu režimu ze strany Evropské unie, která například chtěla přestat zvát kubánské disidenty na oficiální recepce pořádané zeměmi EU. Česká diplomacie byla schopna dosáhnout odložení těchto kroků.

Vývoj dal českým postojům za pravdu, když Castrův režim nedávno vypověděl z Kuby řadu zahraničních politiků a novinářů, kteří se chtěli zúčastnit setkání kubánských disidentů. Jedním z vyhoštěných byl i český senátor Karel Schwazenberg. Zdá se, že po tomto politickém konfliktu bude EU jen těžko obhajovat výrazné změkčení svých postojů ke Kubě. Čeští politici se ostatně již nechali slyšet, že budou proti Kubě prosazovat i nadále tvrdé postoje.

Ve vztahu k Severní Koreji je český postoj poněkud odlišný. Česká diplomacie se nabídla jako prostředník pošramocených vztahů mezi Severní a Jižní Koreou, jakož i vztahů mezi Severní Koreou a USA. Nedávná cesta předsedy Poslanecké sněmovny Lubomíra Zaorávka byla součástí této iniciativy.

Ještě více pragmatický postoj zvolila Česká republika ve vztazích s Čínou. Prezident Václav Klaus tuto komunistickou zemi, na rozdíl od svého předchůdce, dokonce navštívil a snažil se připravit půdu pro rozvoj obchodních vztahů. Česká diplomacie se sice staví odmítavě vůči plánům EU zrušit embargo na vývoz některých zbraní do Číny, ale tento postoj nevyznívá zdaleka tak rezolutně, jako například některé české postoje vůči Kubě.

Z čeho tyto rozdíly v postojích vůči třem komunistickým zemím plynou? Tak především v případě Kuby, zdá se, hraje podstatnou roli emocionální faktor. Mezi Kubou a komunistickým Československem existovaly úzké vztahy, a čeští disidenti vždy viděli kubánské disidenty jako spojence. Po roce 1989 Václav Havel v roli prezidenta, jakož i další bývalí disidenti, kteří se stali politiky, zastávali názor, že ke konečnému pádu Castrova režimu může nejlépe přispět kombinace nekompromisních postojů vůči režimu, důsledný tlak na dodržování lidských práv, a kontakty politiků i intelektuálů z demokratických zemí s kubánskými disidenty. Současná politika je pokračováním této filozofie. Téměř by se dalo říci, že zůstalo-li v některé oblasti české zahraniční politiky důsledně zachováno Havlovo dědictví, je to právě ve vztazích ke Kubě.

V případě Severní Koreje si česká diplomacie nedělá žádné iluze o tom, že by režim mohl brzy padnout. V zemi neexistují žádné viditelné disidentské struktury. Důraz je tedy na zmenšení napětí na korejském poloostrově a na snahu přesvědčit KLDR, že není v jejím zájmu budovat arsenál jaderných zbraní.

Otázkou ovšem je, do jaké míry může k řešení severokorejského problému skutečně přispět právě česká diplomacie. Česká republika nemůže v tomto případě účinně použít morální váhu Havlova politického dědictví; navíc vztahy se Severní Koreou během komunistické éry nebyly zdaleka tak intenzivní, jako byly vztahy s Kubou.

Dalším problémem snah o vlastní českou politiku na korejském poloostrově je skutečnost, že česká diplomacie, která ve vztazích s Kubou zdůrazňuje morální hlediska, se dostává ve vztazích se Severní Koreou na tenký morální led. Dobře se to ukázalo například v minulém roce, kdy na pozvání šéfa české Poslanecké sněmovny přicestoval do Prahy vysoký představitel Severní Koreje, předseda parlamentu Čche Tche-pok. Sešel se nejen se svým protějškem Zaorálkem, ale i s premiérem Vladimírem Špidlou, ministrem zahraničí Cyrilem Svobodou a předsedou Senátu Petrem Pithartem. Podle české diplomacie tak Praha potvrdila zájem podílet se na stabilizaci situace na Korejském poloostrově.

Takto pojatá návštěva představitele nejrepresivnějšího režimu na naší planetě může ovšem také přispět k jisté relativizaci obludnosti a potažmo k legitimizaci severokorejského režimu. Například Čche Tche-pok není žádným skutečným protějškem Lubomíra Zaorálka a je proto diskutabilní oficiálně tohoto komunistického představitele v roli „protějšku“ do Česka pozvat.

V Severní Koreji totiž neexistuje instituce, kterou lze nazývat parlamentem. Pod tímto názvem se rozumí svobodně zvolený sbor zástupců lidu. V Severní Koreji se ovšem nekonají svobodné volby, lid nemá do ničeho co mluvit, stejně jako „parlament“, který je pouhou ozdobou komunistické diktatury a kultu osobnosti. Jak víme z naší nedávné minulosti, komunistický parlament o ničem nerozhoduje, pouze razítkuje rozhodnutí komunistického politbyra.

Není také úplně jasné, co si Česká republika slibuje od své role při „stabilizaci korejského poloostrova.“ Stabilita či případné řešení tamních problémů plně závisí na USA, Číně a Rusku. Nejvíce ze všeho ovšem závisí na Severní Koreji, protože ta je hlavním zdrojem nestability na korejském poloostrově. Je poněkud absurdní, když představitel země, která nestabilitu působí, jezdí až do Čech žádat o zprostředkování k zajištění stability! Přijala by Česká republika s podobnou pompou předsedu kubánského „parlamentu“?

Česká republika jen těžko může jakkoliv přispět k demokratizaci Severní Koreje nebo k jejímu odzbrojení. Pokud chtějí Čína, Rusko nebo Amerika se Severní Koreou vést rozhovory, není jasné, k čemu potřebují ve zprostředkovatelské roli právě Českou republiku. Více pravděpodobné bohužel je, že české míchání se do velmocenské hry na korejském poloostrově a české chápaní pojmu "stabilizace" může přispět tak nanejvýš k dalšímu zabetonování severokorejského režimu.

Zatímco v případě Severní Koreji by česká diplomacie udělala nejlépe, kdyby se zdržela zbytečných diplomatických aktivit a vůči této zemi prostě jen udržovala stejně nekompromisní postoj, jaký zaujímá vůči Kubě, jisté uvolnění vztahů s Čínou je na místě. Ta je sice ještě stále represivním režimem, ale zároveň také zemí, která se viditelně ekonomicky i politicky vyvíjí. Jak před časem poznamenal Henry Kissinger, Čína už není klasickým komunistickým režimem, ale zemí s vládou jedné strany, která se nejspíše bude dále demokratizovat.

Je pochopitelně nutné reagovat na jednotlivé lidsko-právní excesy čínského režimu, ale zároveň je v zájmu západního světa dále podporovat ekonomické a politické otevírání Číny. To se může dít v této fázi zejména posilováním vzájemných obchodních vztahů. Zároveň je ovšem na místě opatrnost. I proto mají pravdu spíše USA, než EU, když varují před zrušením zbrojního embarga ve vztazích s Čínou. Dokud Čína nebude skutečně na cestě k demokracii, mohl by se prodej vyspělých zbrojních systémů Západu vymstít. Česká republika v tomto konkrétním případě zaujala svou zdrženlivostí bezpochyby správný postoj.

Český překlad článku, který vyšel v Prager Zeitung 9.6.2005.