Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary 2005 Co když bude Železný ve vládě?

Co když bude Železný ve vládě?

Co by bylo, kdyby pět procent voličů dalo hlas Železného Nezávislým demokratům? Výčet hrozeb začíná trojkoalicí Topolánek-Kalousek-Železný a končí devastací televizního vysílání.

 

Průzkumy veřejného mínění zatím stále naznačují, že by se do Poslanecké sněmovny měly po příštích volbách dostat pouze čtyři strany: občanští demokraté, sociální demokracie, lidovci a komunisté. Po určitou dobu se zdálo, že dvě z těchto stran—ODS a KDU-ČSL—budou spolu schopny vytvořit většinovou koalici.

 

Vzestup ČSSD po nástupu Jiřího Paroubka do čela vlády ovšem těmito předpověďmi notně zamíchal. Pokud by totiž ČSSD získala okolo 25 procent hlasů a KSČM si udržela stejný počet voličů, který měla v minulých volbách, nestačilo by ODS ani slušné vítězství (okolo 30 procent)  k tomu, aby s lidovci vytvořila většinovou koalici. I proto se již objevily analýzy možné většinové koalice mezi ODS a ČSSD, která by se v takovém případě nabízela jako nejschůdnější řešení. Možná by samozřejmě byla i jiná řešení: například menšinová vláda ODS nebo většinová koalice ČSSD a KSČM. 

 

Lze si též představit vítězství ČSSD, v kterémžto případě by složení vlády po volbách opět záleželo na tom, kolik stran se dostane do Poslanecké sněmovny. V případě, že by to byly strany jen čtyři, jeví se velká koalice jako nejpravděpodobnější řešení. Možná by ale také při takovém výsledku vzrostlo pokušení v ČSSD opřít se v podobě tiché či otevřené koalice o komunisty. Dá se ovšem předpokládat, že takový názor by mohl převážit jen v případě, že by ČSSD byla v takové koalici výrazně silnějším partnerem.

 

Spojenec nebo protivník?

 

Mohou se ale naplnit i zcela jiné scénáře. Nedávno do domácí politické arény opět vstoupil bývalý šéf TV Nova Vladimír Železný, který se postavil do čela nové strany Nezávislí demokraté.Ať už si o osobních kvalitách Železného myslíme cokoliv, je jasné, že má charisma, je to velmi schopný řečník, a jistý okruh voličů oslovuje. Šance jeho strany, kterou už někteří pracovně pojmenovali NezDem, překonat pětiprocentní hranici a dostat se Sněmovny, tak nejsou zanedbatelné.

 

V tomto okamžiku má Železný rozhodně větší šance uspět než například rozhádaná Strana zelených nebo slepence malých středových stran, v nichž počet generálů výrazně převyšuje počet vojska. Jisté šance může mít i druhá formace nezávislých—Sdružení nezávislých kandidátů, vedené Josefem Zieleniecem coby volebním lídrem.

 

Představme si ale, že by se do Sněmovny z těchto malých subjektů dostala pouze Železného strana. Takový výsledek by radikálně změnil nejen povolební aritmetiku, ale celou českou politiku. Nejde jen o to, že by pravicové strany (Železný se k této části spektra počítá, takže by jen těžko usiloval o vládní koalici s ČSSD) v takovém případě nejspíše daly dohromady sněmovní většinu, ale jde též o to, co Železný reprezentuje.

 

Nezávislí demokraté se od svého založení profilují jako výrazně nacionalistická, populistická strana, která svou rétorikou a stylem připomíná Sládkovy republikány. Železný, ač je poslancem Evropského parlamentu, nešetří kritikou na adresu EU, která si nijak nezadá s radikální protievropskou rétorikou prezidenta Václava Klause. Budeme-li hledat přesnější srovnání než bývalé sládkovce, podobají se NezDem nejvíce některým extrémně pravicovým stranám v Polsku.

 

To může mít ve volbách samozřejmě negativní dopad na ODS, která opírá část svého programu o méně agresivní, nicméně výrazně euroskeptické postoje, kombinované s národnickou rétorikou. Na jedné straně by tedy Železný mohl ODS ubrat hlasy a vlastně způsobit, že ani v případě vstupu jeho strany do Sněmovny se ODS nepodaří spolu s NezDem a lidovci vytvořit většinovou koalici.

 

Pokud by ale Železný přilákal spíše ty pravicové voliče, kteří ODS nevolí, nebo obvykle nevolí vůbec, pak může být pro ODS spíše spojencem než protivníkem. Kdyby se pak ODS, NezDem, a lidovci dohodli na většinové koalici, mělo by to celou řadu dopadů na další politický vývoj.

 

Zatímco většinová koalice ODS a lidovců, stejně jako velká koalice ODS a ČSSD, by nutily ODS ke zmírnění jejích euroskeptických postojů, koalice zahrnující Železného by naopak mohla přechýlit pomyslný jazýček na politických váhách směrem k většímu euroskeptismu. To by mělo samozřejmě dopady i na vnitřní vývoj v nejsilnější vládní straně, ODS.

 

Ta, pokud by se ocitla v roli vůdce vládní koalice, v níž by měla za partnera proevpropskou stranu, by se postupně i vnitřně musela otevřít více těm politikům (například z regiónů), kteří EU vidí jako důležitou instituci a vnímají ji pozitivně. Euroskeptici klausovského ražení—Ivan Langer, Petr Nečas, Martin Říman, Vlastimil Tlustý, Jan Zahradil—by se ocitli pod tlakem i ve vlastní straně.

 

Spojení se Železným by naopak mohlo v ODS povzbudit další euroskeptiky. Zároveň by pravděpodobně ještě zintenzivnilo  nacionalistickou rétoriku, protože ODS by si uvědomila, že Železného voliči představují reálný potenciál, o který by měla usilovat. To by pro již beztak provinciální, národnictvím prolezlou českou politiku představovalo nebezpečný obrat.

 

Nejenže by se Česká republika stala raritou svého druhu v evropském kontextu, ale bezpochyby by tím byla dále posílena i pozice prezidenta Václava Klause. Ten by se v případě vytvoření koalice ODS například jen s lidovci—a tedy předpokládaného „poevropšťování“ politiků ODS—mohl dostat do určité politické izolace, protože už nyní jsou jeho názory na EU (například ve srovnání s názory Mirka Topolánka) dosti extrémní.

 

Zatímco ODS Klause nyní potřebuje, protože se předpokládá, že nezanedbatelné procento lidí bude volit ODS kvůli Klausovi, dobrý volební výsledek, plus povolební spojení s proevpropskou stranou, by mohlo Topolánkovi pomoci v tom, aby se emancipoval nejen od Klause, ale také případně oslabil některé z nejagresivnějších Klausových politických klonů v současném vedení ODS.

 

Pokud by ale Topolánek skončil v koalici s Železným, který je ve svých pohledech na EU stejně extrémní jako Klaus, a jehož politický styl je obecně dosti podobný Klausově politickému narcisismu, byl by naopak Topolánek spíše v defenzívě. Železného vliv by mohl též oslabit zatím poměrně proevpropskou linii lidovců, nemluvě o tom, že vliv lidovců na ODS by byl přítomností NezDem rozředěn.

 

Jde mu o superimunitu

 

Úspěch Železného by také měl nepochybně jisté dopady na mínění lidí o politice. Ti, kteří Železného nepodporují, většinou berou vážně nejrůznější obvinění, která proti němu byla vznesena, jakož i skutečnost, že je trestně stíhán. Část veřejnosti je už nyní rozladěna skutečností, že Železný uniká trestnímu stíhání tím, že ho potřebné množství voličů nejprve zvolilo do Senátu, a když ho Senát vydal k trestnímu stíhání, našlo se dostatečné množství voličů, kteří ho protlačili do Evropského parlamentu. Ten se též bude zabývat žádostí o to, aby byl Železný zbaven imunity, a českým úřadům by mohl vyhovět.

 

V podobě své nejnovější iniciativy se tedy Železný pokouší dostat do další instituce, kde by požíval imunity, a celá anabáze s jeho vydáváním k trestnímu stíhání by začala znovu. Pokud by byl navíc jazýčkem na vahách, na jehož ochotě zůstat ve vládní koalici by mohla záviset vládní většina, je jasné, že by měl v rukách velmi účinné páky k ovlivňování svých koaličních partnerů k tomu, aby si s celou záležitostí „nějak poradili“

 

Kdyby byl navíc Železný například ministrem, jistě by využíval tohoto postavení k tomu, abychom si vyslechli mnoho slov o politických štvanicích, nespravedlivé arbitráži proti České republice ve věci nedostatečné ochrany amerických investic v TV Nova,  apod. Otázkou také je, jak by se v takové situaci zachoval prezident Klaus, který může jediným podpisem kdykoliv, a navždy, veškeré trestní stíhání Železného zastavit. Zatímco nyní by si Klaus podobným zásahem u veřejnosti velmi ublížil, je možné, že při správné mediální masáži ze strany ministra Železného a jeho vládní strany,  by zastavení trestního stíhání prezidentovi prošlo jen s menším politickým šrámem.

 

Jak víme, Klaus udržoval v  době, kdy Železný  stál v čele TV Nova, s tímto televizním bosem zvláštní, nikdy zcela objasněné politické spojenectví, které začalo poté, co Klaus hrozil, že podá na TV Nova žalobu za její reportáž o údajné Klausově vile ve Švýcarsku. Co mezi sebou oba muži v rámci urovnání celé záležitosti dohodli, není známo. Jisté je, že Klaus se od té doby chová k Železnému přátelsky a dokonce neváhal, už v roli prezidenta, se objevit na oslavách narozenin tohoto trestně stíhaného politika.

 

Je také otázkou, jak by Železný využil svého vládního vlivu v oblasti médií. Zatímco se zdá, že boj o návrat do TV Nova už definitivně prohrál, zůstává i nadále jedním z nejvýraznějších kritiků a oponentů veřejnoprávní televize. Jeho vstupem do vlády, jakož i vlivem jeho strany ve Sněmovně, by nepochybně byli velmi posíleni politici, jako je Ivan Langer z ODS, kteří, jak se zdá, se již léta snaží Českou televizi buď oslabit, nebo zprivatizovat, nebo ekonomicky zničit.

 

Železný by nejspíše Langerovi a dalším v tomto boji pomohl. Mohl by se ovšem také pokusit o něco jiného: o přivedení ČT pod svou kontrolu. Coby člověk, jehož apetit pro mediální vliv je téměř nekonečný, by mohl z pozice koaličního partnera žádat výměnou za stabilitu vládní koalice, aby koaliční přístup k Radě ČT, a potažmo ČT samotné, byl víceméně dirigován jím. Takové nepřímé ovládnutí ČT by pak velmi posílilo jeho šance uspět již ve zmíněné snaze o mediální masáž české veřejnosti, pokud jde o trestní stíhání jeho osoby.

 

Železný by ale také mohl z pozice člena vládní koalice ovlivňovat dění v tzv. velké mediální radě. Vzhledem k jeho velké politické vynalézavosti by tak mohl mít za určitých okolností v rukou nitky, které vedou do soukromých televizí. Je otázkou, zda by v takovém případě například vlastníci TV Nova, z níž byl Železný vytlačen, raději neusilovali o nějakou dohodu s bývalým televizním bosem, než aby s ním zbytečně válčili.

 

Železný – symbol doby

 

Železný je jedním y nejpronikavějších symbolů všeho, čím by zdravá česká demokracie neměla být. Symbolizuje nejen éru vychytralých českých tunelářů, kteří neváhali ve vlastním zájmu porušit jakékoliv dohody—třeba i s prestižním zahraničním partnerem—a nikdy neuznali svou vinu. Je také symbolem zvláštní politické bezpáteřnosti.

 

Jeho jediným skutečným programem (a v tom se podobá Václavu Klausovi) byl vždy on sám. Své postoje pružně mění podle poptávky, je dokonalým ztělesněním populismu. Zároveň je příkladem nebezpečného demagoga, který má charisma, výřečnost i potřebnou vynalézavost k tomu, aby své nejrůznější politické i osobní přemety prodal jisté části veřejnosti.

 

Železný se ve svém nejnovějším politickém převleku rozhodl ztělesňovat nacionalistický populismus. Je to postoj naprosto vykalkulovaný, který se neopírá o Železného skutečné postoje—pokud nějaké principiální postoje vůbec má. Stejně jako v případě některých dalších českých „nacionalistů“, například z okolí ODS, jde především o to zabránit větší integraci České republiky do evropských struktur, protože prostor pro politické a ekonomické šejdířství made-in-Czechia by tak byl výrazně zúžen. Jinými slovy, politici typu Železného usilují především o to, aby český prostor zůstal co nejvíce pod jejich vlivem. Taková politika je nebezpečnější, než kdyby se takové postoje opíraly o skutečné přesvědčení, protože politik, který jen chladně kalkuluje, má mnohem větší prostor k manipulaci.

 

Pro českou společnost tak 16 let po pádu komunismu představuje téma dalšího osudu Železného zásadní otázku. Je to otázka, zda naše demokracie už dostatečně dospěla, aby se zbavila politických šarlatánů, kteří prodávají jen ten nejkřiklavější populismus a osobní zájmy, anebo zda na to zatím nemá. Je to též otázka, jak hluboko je v české politice zakořeněn klientelismus a jiné zákulisní praktiky i vazby.

 

Literární noviny, 12.9.2005.