Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary 2005 Co s Hojdarem a Šarapatkou?

Co s Hojdarem a Šarapatkou?

Předseda hospodářského výboru Poslanecké sněmovny Josef Hojdar, který byl minulý týden vyloučen mosteckou organizací sociální demokracie ze strany, se nejprve obořil na předsedu ČSSD, že se ho nezastal, teď pro změnu zpochybňuje právoplatnost svého vyloučení. Zdeněk Šarapatka, bývalý šéf premiérovy sekce na úřadu vlády, který byl v říjnu 2004 odvolán z funkce premiérem Stanislavem Grossem, svůj spor o právoplatnost ztráty své pozice už vyhrál, když v jeho prospěch rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1.

Je docela dobře možné, že svůj spor nakonec vyhraje i Hojdar a stejně jako Šarapatka bude mít právní nárok zůstat v instituci, která ho nechce. To ovšem nic nezmění na skutečnosti, že i když oba pánové byli ze zmíněných institucí možná vypuzeni protiprávně, jen málokdo bude litovat, když se už do nich nevrátí.

Josef Hojdar proslul za posledních několik let v ČSSD především jako politik, který často z velmi nejasných důvodů nejprve ohrožoval stabilitu vlády Vladimíra Špidly, později dělal problémy i Stanislavu Grossovi. Opakovaně též naznačoval, že je odposloucháván na politickou zakázku, ačkoliv se původ odposlouchávacích zařízení v jeho autě či kanceláři nikdy nepodařilo prokázat. Hojdar prostě poněkud cynicky využíval toho, že má vláda nejtěsnější možnou většinu k tomu, aby se s pomocí nejrůznějších hrozeb zviditelňoval a politicky vydíral.

Když se tedy Hojdar rozčílil na Grosse kvůli tomu, že se ho prý u mostecké organizace předseda strany nezastal, zasloužil si silnou a jednoznačnou reakci: „Jsme, Josefe, všichni rádi, že už nejsi členem strany. Proč by se Tě měli zastávat lidé, kterým jsi celá léta podrážel nohy?“ Bohužel těsná většina, kterou má vládní koalice v Poslanecké sněmovně, takovou reakci neumožnila, a Gross se nakonec jenom neurčitě hájil tím, že prý se za Hojdara v Mostě přimlouval.

Zdeněk Šarapatka je pravděpodobně principiálnější než Hojdar, ale i jemu, zdá se, chybí loajalita. Ve zlém se rozešel s Milošem Zemanem, ve zlém se rozešel s Grossem. Přinejmenším při rozchodu se Zemanem byla pravda nepochybně na jeho straně (upozornil tehdy na původ hanopisu o Petře Buzkové), jenomže pokud je člověk takříkajíc recidivistou, důkazní břemeno se přesouvá od instituce na něj. Jinými slovy: jestliže opakované působení Šarapatky v Úřadu vlády—pokaždé pod jiným šéfem—skončilo v obou případech medializovanými odchody, za vydatného házení politického bláta, měl by nás dotyčný přesvědčit, že má pravdu i v druhém případě skutečně on, a to nejen z právního hlediska.

Problém je, že i kdyby tak učinil, zůstává pachuť jisté neloajálnosti. Zejména proto, že se Šarapatka neomezil na dokazování své verze celého případu. Místo toho zaplavoval noviny útoky na svého bývalého šéfa, které s podstatou jeho případu neměly co dělat. Prostě se mstil. Mnozí lidé, kteří se Šarapatkou s počátku třeba i sympatizovali, se nemohou nezeptat, jak mohl pro Grosse vůbec začít pracovat a tvrdit, že byli několik let blízcí přátelé, věděl-li o svém šéfovi jen zlomek toho, co nám později vyjevil v médiích.

I kdyby byli Hojdar a Šarapatka tisíckrát v právu, poučení z obou afér vyznívá nemilosrdně: pokud je instituce, z nichž byli vypuzeni, přijmou zpět, nejspíše kolem obou pánů bude brzy zase nepříjemný rozruch. Zdá se, že na sebe prostě potřebují strhávat pozornost vyvoláváním konfliktů. V angličtině se o takových lidech říká: „With friends like that, who needs enemies?“ Česky by to bylo asi takto: „Kdo si může dovolit nepřátele, když má takové přátele?“

28. 6. 2005