Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary 2005 ČSSD: Ukročit nebo se rozkročit?

ČSSD: Ukročit nebo se rozkročit?

Úspěch či neúspěch ohlášeného plánu Stanislava Grosse a Bohuslava Sobotky změnit některé programové priority sociální demokracie tak, aby strana více oslovovala středové voliče, bude záviset na tom, zda se Grossovi a Sobotkovi podaří tuto změnu prodat veřejnosti a spolustraníkům nikoliv jako pouhé ukročení k politickému středu, ale jako rozkročení se. Jde o to, zda reformy, které jsou vnímány jako snaha převzít některé ideje pravicových stran, nebudou mít za následek takový odliv levicových voličů, jež nebude přinejmenším vykompenzován dostatečně velkým přílivem voličů středových.

Je to úkol především komunikační. I mnoho levicových voličů si uvědomuje, že stát musí přestat žít na dluh, že je dobré podpořit malé a střední podnikatele, že potřebujeme reformy v oblasti penzijního systému, zdravotnictví i školství. Zároveň si ale takoví voliči, stejně jako mnoho voličů středových, nepřejí demontáž sociálního státu. Gross a Sobotka tedy musí veřejnost přesvědčit, že například snížení daní neznamená likvidaci sociálního státu, ale jen jeho zeštíhlení, a že především lidé v nízkých příjmových kategoriích se neocitnou v nouzi.

Zde se ovšem skrývá jistá logická past, protože snížení daní znamená za normálních okolností nižší příjmy státu, a tedy i nižší státní výdaje. Bude-li tomu tak, musí reformátoři v ČSSD vysvětlit, jak učiní potřebné škrty, aniž by ohrozili základy sociálního státu. Anebo musí veřejnost přesvědčit, že daňové reformy nevyústí do nižších státních příjmů--například proto, že budou kompenzovány příjmy jinými, nebo že zjednodušení daňového systému zlepší celkový výběr daní.

Pokud by byly změny pochopeny jako pouhé ukročení směrem vpravo, činí se Gross i Sobotka zranitelnými jak vůči těm, kdo argumentují, že ČSSD by tak zradila svou identitu sociálně starostlivé strany, ale i vůči těm, kdo varují, že by tak strana vyklidila část politického prostoru pro komunisty. Ačkoliv není vůbec jisté, zda voliči KSČM nejsou ve skutečnosti především voliči protestními, u nichž levicovost splývá s extrémistickými postoji (a neextrémistickou levicovou stranu by tedy stejně většina z nich nevolila), Gross a Sobotka by v každém případě jen těžko odolávali nařčením, že zásadně oslabili levý bok strany.

Reformy tedy musí prodat veřejnosti jako rozkročení se: Neopouštíme sociálně slabé, ale zároveň chceme vytvořit lepší podmínky pro střední vrstvy i podnikatele a ukončit zadlužování státu. Nebo ještě jinak: Dokážeme zavést podstatnou část reforem daní, zdravotnictví, školství a penzijního systému, které slibují občanští demokraté (nebo které by preferovali naši koaliční partneři), ale uděláme to—na rozdíl od nich--bez zbytečných sociálních otřesů.

Jde především o to, jak sloučit sociáldemokratismus s liberalismem tak, aby ČSSD měla vskutku široký záběr a stala se moderní stranou, která oslovuje široké spektrum voličů. Že to jde, o tom svědčí často uváděné příklady Velké Británie a dalších zemí, které se Blairovou „třetí cestou“ inspirovaly.

Je k tomu ovšem zapotřebí výjimečných kvalit v oblasti politického vůdcovství a komunikace. Zejména Gross je často vysmíván, že takové kvality nemá, jenomže na druhou stranu ani česká veřejnost není srovnatelná s tou britskou.

Možná úplně nejdůležitější pro ČSSD je, aby měla jasný směr, nebo jak se v poslední době rádo říkává, „tah na branku“. A aby mluvila jedním jazykem. Reformní agenda jí takový směr dává, stejně jako činí z dosud ideově „prázdného“ Grosse politika, který má „ideje“.

K naplnění svého plánu ovšem potřebují Gross i Sobotka silný mandát, který jim dovolí, aby rázně ukončili neustálé vnitrostranické rozbroje. Zdali ho skutečně budou mít, je velkou otázkou. Po několika krajských sjezdech to tak sice vypadá, ale vynořující se nejrůznější kauzy spojené s Grossovým jménem naznačují, že Grossovi oponenti ve straně (a pravděpodobně i někteří jeho bývalí blízcí spolupracovníci) nezahálejí. Minulost nevinně vypadajícího bývalého ministra vnitra s dětskou tváří tak už nyní vzbuzuje tolik otázek, že jím plánovaný „nový začátek“ ČSSD může, alespoň pro něj, skončit ještě před tím, než začal.

18. 1. 2005