Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary 2005 Euforii může následovat zklamání

Euforii může následovat zklamání

Českou kotlinou se šíří atmosféra pozitivního očekávání. Z mnoha koutů slyšíme, že Občanská demokratická strana, která, zdá se, směřuje k vítězství ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2006, prý konečně uskuteční dlouho odkládané reformy v celé řadě oblastí.

Tato sílící víra v ODS je zároveň doprovázena často až zdrcující kritikou na adresu současné koaliční vlády, zvláště pak sociálních demokratů. Těm někteří pravicoví komentátoři dříve vyčítali, že jsou příliš levicoví, když se strana držela svého původně levicového programu. Nyní jim pro změnu pokrytecky vyčítají, že zrazují svůj program, když začnou uvažovat o reformách, po kterých tito komentátoři tolik volali.

Když se ČSSD držela levicového programu, někteří komentátoři poněkud paranoidně naznačovali, že za tím byl záměr spojit se jednoho dne s komunisty. Když nyní ČSSD uvažuje o posunu do politického středu, je za tím podle stejných komentátorů stejný záměr. Možná by stačilo, kdyby prostě napsali, že jsou příznivci ODS. Ta spolu s KSČM sice vícekrát hlasovala jako jeden muž, když šlo o rozpočet nebo vyslovení nedůvěry vládě, stejně jako se s ní dobře shodne na paranoidních postojích k EU, jenomže to prý žádná spolupráce není.

Atmosféra, které jsme svědky, trochu připomíná první polovinu devadesátých let, kdy mnoho lidí chtělo věřit, že Václav Klaus má nejen recept na důkladné reformy, ale také je uskuteční. Pád ze strmého vrcholku očekávání vzbuzených klausovskou liberálně-reformní rétorikou byl pak pro mnohé velkým šokem.

I současná euforie je poněkud zaslepená. ČSSD lze vyčítat mnoho věcí; její personální politika a praní špinavého prádla na veřejnosti jsou naprosto sebevražedné. Už jen proto by si zasloužila odchod do opozice. Česká republika se ale také pod vedením této strany vypořádala s největší přírodní katastrofou v psané historii země a vstoupila do Evropské unie. Špidlova vláda, jako vůbec první po mnoha letech přešlapování, nastartovala alespoň částečné reformy-- jakkoliv nedostatečné a někdy po právu vysmívané. Stanislav Gross a Bohuslav Sobotka nyní slibují reformy další, ale zároveň nechtějí ohrozit sociální soudržnost.

Změny v oblastech, v nichž chce reformovat ODS, jsou velmi potřebné, ale je třeba si položit dvě otázky. Co se stane v české společnosti, pokud je ODS začne uskutečňovat v tak radikální podobě, o jaké nás ujišťuje? Dává historie ODS záruky, že se tato strana nezalekne své vlastní odvahy?

Na první otázku je možné odpovědět, že existuje určité nebezpečí sociálního neklidu a je téměř jisté, že ODS začne už po prvních reformních krocích ztrácet preference. Značná část české veřejnosti není zdaleka tak pravicová jako tvrdé jádro příznivců ODS. Levicová opozice navíc jistě bude voliče přesvědčovat, že dochází ke zbrklé demontáži mnoha sociálních jistot, na které si nedovolil sáhnout ani Václav Klaus.

Na druhou otázku lze odpovědět tak, že pokud máme co do činění se skutečně obrozenou stranou, pak ODS tento sociální konflikt ustojí a reformy nezabrzdí. Jenomže této premise se těžko věří, protože ve vedení strany je ještě stále mnoho populistů, které si vychoval opatrnický Klaus, a pro které je moc mnohem větším afrodisiakem, než potřeba sloužit veřejnosti.

Otázkou je také stabilita případných reforem. Z nedávné evropské historie víme, že nejvyšší dynamiku růstu zaznamenaly země, jako je Irsko nebo Finsko, kde se politické elity napříč politickým spektrem dohodly na dlouhodobých řešeních ve strategicky důležitých oblastech. V zemích, jako je Řecko nebo Portugalsko, kde se praktikuje nulová tolerance, a vládne se tudíž silou momentální převahy jednoho tábora, to tak slavné není. Po každých volbách se „reformy“ upravují, až je z nich nepřehledný guláš.

Jinými slovy, problémem české politiky není ani tolik ta či ona konkrétní politická strana, jako je jím celková slabost politické elity, s její neochotou vynechat ze vzájemného hašteření skutečně důležité reformy a dohodnout se na kompromisech.

ODS je ve své současné podobě, zdá se, odhodlána k reformám (kde by snad mohla překročit Klausův stín), i když jistá asociálnost a jednostranná radikálnost těchto reforem jsou důvody k obavám. Ještě větším důvodem k obavám je, že ODS zůstává věrna klausovskému národnictví a euroskepticismu, jehož intenzitě se otevřeně divili i někteří prominentní zahraniční návštěvníci nedávného sjezdu strany.

ODS je zásadně proti euroústavě, aniž by se snažila odpovědět na to, jaké důsledky by pro Českou republiku nepřijetí ústavy mělo. Není také schopna přesvědčivě svůj odpor vysvětlit. Její argumenty jsou obecné, což bohužel vybízí k úvahám, že za odporem k euroústavě se skrývá odpor k samotné EU, a že za odporem k EU je nějaká další agenda.

Vyřešen také není vztah ODS ke klientelismu a korupci. Pokud tato strana zvítězí ve volbách v roce 2006, její mocenský monopol bude nesrovnatelný s čímkoliv od roku 1989. Bude mít zásadní převahu v obou komorách parlamentu, povede vládu i třináct ze čtrnácti krajů, a navíc bude mít svého čestného předsedu na Hradě. Václav Bělohradský k tomuto scénáři nedávno poznamenal, že takováto de facto vláda jedné strany v podmínkách korupční politické kultury, která charakterizuje Česko, je blížící se katastrofa italských rozměrů.

A vskutku: ODS se nikdy důsledně nedistancovala od pochybných praktik, které vedly k jejímu rozštěpení v roce 1997. V jejím programu slyšíme velmi málo o vládě zákona, průhlednosti tržního podnikání, nebo respektu k institucím, které mají být v demokracii nezávislé. Neslyšíme nic o tom, že se ODS vzdala svých představ ovládnout nebo zničit veřejnoprávní média a přestat se pošklebovat občanské společnosti.

Na lopotné, ale v podstatě demokratické dohadování dnešní křehké proevpropské koalice, bychom tak mohli jednou ještě vzpomínat s jistou nostalgií. Už za necelé dva roky nám může s pomocí solidní parlamentní podpory vládnout—rezolutně a bez dohadování—strana, která zavlekla zemi do izolace v rámci EU (nebo jí z EU dokonce vyvedla), a jejíž současní předáci si evidentně myslí, že korupční praktiky minulosti, na které už strana jednou doplatila, není důvod radikálně odsoudit.

17. 1. 2005