You are here: Home Politický zápisník / Political diary 2005 Jak nedostat Nobelovu cenu za literaturu

Jak nedostat Nobelovu cenu za literaturu

Kdybychom měli odpovědět v nějakém školním testu či televizní soutěži na otázku, kdo byli Giosuč Carducci, Gerhart Johann, Carl Gustav Verner von Heidenstam, Grazia Madesani, Vicente Aleixandre nebo Dario Fo, většina z nás by to považovala za podraz. A z pocitu, že nám bylo záludnou otázkou ukřivděno, bychom nemuseli příliš slevit, ani poté, co bychom se dozvěděli, že tato jména patří autorům, kteří vyhráli Nobelovu cenu za literaturu.

 

Od roku 1901, kdy se Nobelova cena za literaturu udělovala poprvé, byla jednomyslně přijata jako „trefa do černého“ jen jména několika málo laureátů.  Paradoxně je tím vinen sám zakladatel Nobelových cen Alfred Nobel, který ve své závěti žádal, aby cena za literaturu byla udělována každoročně autorovi, který vytvořil „nejvíce výjimečné dílo v ideálním směru“. Co touto mlhavou definicí Nobel vlastně přesně myslel, není dodnes jasné.

 

Jisté ovšem je, že osmnáctičlenný výbor Švédské akademie, který laureáty ceny vybírá a jemuž se většinou říká jednoduše „Akademie“,  v různých obdobích interpretoval Nobelova kritéria pro udílení ceny různými způsoby. Tyto různé interpretace pak otevíraly cestu nejen k uplatňování velmi odlišných intelektuálních a uměleckých měřítek v různých obdobích, ale také k jisté politizaci Nobelovy ceny za literaturu.

 

Politické konotace přitom vycházely ze dvou různých kořenů. Tak, jak se Nobelova cena stala téměř okamžitě po svém vytvoření nejprestižnější mezinárodní cenou v oborech, v nichž se udělovala, nabyla politické důležitosti. Získal-li jí, zejména v oboru literatury, například autor potlačovaný doma nedemokratickým režimem, mělo udělení ceny mezinárodně-politické dopady. Zároveň si někteří členové Akademie vykládali Nobelovo přání tak, že by laureáti ceny měli být co nejvíce oproštěni od politického kontextu. Proto se zdráhali cenu udělit autorům, kteří byli nějak politicky angažováni.

 

Politické ohledy

 

Přesto se, chtě nechtě, politické názory s udílením literárních cen prolínaly hned od počátku. První tajemník Akademie Carl David Af Wirsén byl svým politickým založením provinční skandinávský konzervativec a intelektuálně hegelovský romantik i idealista, který interpretoval Nobelova slova jako potřebu zohlednit „idealistické“ autory. Výsledkem bylo, že jedinými laureáty z tohoto období, kteří jsou ještě dnes obecně známi, byli Polák Henryk Sienkiewicz a Angličan Rudyard Kipling.

 

Během 1. světové války švédský výbor zase pro změnu podřídil svůj výběr kritériím neutrality, takže se vyhýbal cenám pro autory z obou stran válečného konfliktu. Výsledkem byla neobyčejná inflace laureátů ze skandinávských zemí. To je ostatně určitý problém spojovaný s cenami za literaturu dodnes. Na jedné straně je nadprůměrné oceňování autorů z jazykového a kulturního milieu, kterému porotci nejvíce rozumějí, pochopitelné jako kulturní jev; na straně druhé bylo udělování cen skandinávským autorům vždy viděn též jako politikum, které zbytek světa občas iritovalo.  

 

Jisté je, že někteří z největších spisovatelů 20. století „padli za oběť“ nejenom

uměleckým a intelektuálním preferencím porotců, ale též politice. Nobelovu cenu tak nikdy nedostali dodnes vlivní autoři své doby, jako by Lev Tolstoj nebo Émile Zola. Obětí konzervatizmu výboru se stal dokonce i Nor Henrik Ibsen. Ten zemřel v roce 1906, ale o případném udělení ceny tomuto vynikajícímu dramatikovi se rozhodovalo právě v době, kdy se Norsko rozhodlo odtrhnout od Švédska. Nobelova cena pro Nora mohla být okolo roku 1905 chápana jako politické gesto.

 

Konzervativní pohled na literaturu se pak po skončení války vrátil v podobě důrazu na tzv. „velký styl“—tedy velká epická díla v tradičním stylu. V tomto kontextu Thomas Mann mohl dostat Nobelovu cenu za román Buddenbrookové, ale jistě by jí nikdy nedostal za Kouzelný vrch. Velký experimentátor Hermann Broch, jehož určující vliv na moderní literaturu je pociťován dodnes, neměl šanci vůbec. „Idealismus“ byl často citován jako určující kritérium při udílení cen. George Bernard Shaw, kterému byla cena udělena v roce 1925, byl výborem oceněn za „dílo, které se nese ve znamení idealismu a  humanismu“, ačkoliv je dnes znám spíše jako břitký satirik.

 

Případy zjevné polittizace

 

Zatímco politická orientace Akademie měla většinou spíše jen implicitní vliv na výběr laureátů, v některých případech převážily politické ohledy zcela otevřeně. Možná nejznámějším případem je anglický básník Erza Pound, kterého Akademie výslovně ocenila jako literárního průkopníka, ale odmítla mu udělit Nobelovu cenu, protože během druhé světové války kolaboroval s nacisty.

 

Existovaly ovšem snahy, aby Akademie nepopudila mocné státy v obdobích napjatých mezinárodních vztahů. Dodnes se spekuluje o tom, že několik význačných spisovatelů, kteří byli na Nobelovu cenu nominováni, jí nedostali, protože se v druhé polovině 30. let Akademie obávala reakce nacistického Německa. Jedním z autorů, který je občas zmiňován v tomto kontextu, je Karel Čapek, známý svou nemilosrdnou kritikou nacismu.

 

O několik desetiletí později Akademie stála v centru kontroverze jiného druhu, když se před udělením ceny ruskému disidentskému spisovateli Alexanderovi Solženicynovi její tajemník nejprve v dopise dotázal švédského velvyslance v Sovětském svazu na možnou reakci světové velmoci. Velvyslanec doporučoval, aby bylo udělení ceny odloženo, Akademie si ovšem nakonec zachovala tvář a cenu Solženicynovi dala.

 

Nádech politického skandálu provázel udělení Nobelovy ceny bývalému britskému premiérovi Winstonu Chruchillovi v roce 1953. Podle různých svědectví se Akademie obávala možných reakcí na udělení ceny jednomu z architektů vítězství Spojenců ve 2. světové válce a proto čekala s udělením ceny až do doby, kdy Chruchill už nebyl politikem.

 

Zároveň ovšem nebyla konzistentní, protože například několikrát odmítla udělit Nobelovu cenu André Malrauxovi zejména proto, že byl ministrem francouzské vlády. V současnosti je v tomto kontextu zase často zmiňováno jméno velkého peruánského spisovatele Maria Varga Llosy, který byl kandidátem na prezidenta a je znám svými konzervativními názory.

 

Politickou ostudou byla neochota Akademie postavit se otevřeně za britského spisovatele indického původu Salmana Rushieho, když ho iránský Ajatolláh Chomejní odsoudil v podobě klatby na smrt za údajné zesměšnění proroka Mohameda v románu Satanské verše. Dva členové Akademie rezignovali na protest proti tomuto selhání. Rushdie--podle některých literárních kritiků největší současný spisovatel--zůstává pro Akademii problémem dodnes. Jeho šance na udělení Nobelovy ceny se vzhledem k negativnímu ohlasu, jaký by takové rozhodnutí jistě vyvolalo v islámském světě, považují za mizivé.

 

Na druhé straně učinila Akademie i několik odvážných rozhodnutí, která byla, jak argumentují znalci, alespoň částečně politicky motivována. V 80. letech, kdy začala eroze komunismu, udělila Nobelovy ceny známým oponentům komunistických režimů: Polákovi Czeslawu Miloszovi, Čechovi Jaroslavu Seifertovi a Rusovi Iosipu Brodskému.  

 

Mnoho let se naopak spekulovalo o tom, že jedním z důvodů, proč Nobelovu cenu nikdy nedostal britský autor Graham Greene, byly jeho politické názory a angažovanost, s nimiž měla většina Akademie problémy. V podobné situaci byl údajně i německý spisovatel Günter Grass, který ovšem nakonec Nobelovu cenu

v roce 1999 obdržel. Jisté omilostnění politicky angažovaných autorovi představuje i letošní udělení ceny britskému dramatikovi Haroldu Pinterovi, který je znám svými levicovými názory.

 

Politika korektnosti

 

Z jiného soudku jsou některá rozhodnutí Akademie z poslední doby, která se zdají být činěna pod vlivem „politické korektnosti“. Zhruba od roku 1986 se Akademie řídí heslem „literatura celého světa“, což mí značit odklon od dřívějšího „eurocentrismu“. Tato nová politika se projevuje někdy dosti překvapivými rozhodnutími udělit Nobelovu cenu autorům do té doby zcela neznámým v euroatlantickém prostoru.

 

V některých případech tak Akademie učinila záslužný čin a pomohla zbytku světa objevit nové velké autory, jako je například Wole Soyinka z Nigérie. V případech egyptského spisovatele Naguiba Mahfouze, nebo Japonce Kenzabure Oea byly reakce rozpačitější. V posledních letech, zdá se, se ustálila praxe, že Akademie systematicky střídá při udělování cen jednotlivé kontinenty a regióny. Z toho nepochybně vytěžili někteří autoři, kteří by jinak asi na Nobelovu cenu nikdy nedosáhli.

 

Politická korektnost podle znalců Akademie také, zdá se, hrála určitou roli, když Nobelovu cenu dostala Afro-Američanka Toni Morrisonová, která tak odsunula na vedlejší kolej americkými médii dlouhodobě favorizované spisovatele, jako jsou John Updike, Philip Roth nebo William Styron. Zkrátka přišel i kanadský romanopisec Robertson Davies.

 

Za zmínku nepochybně stojí i to, co mnoho kritiků Akademie vidí jako „úlet“ diktovaný snahou učinit politickou úlitbu feminismu, což je loňské udělení ceny Elfriede Jelinkové z Rakouska. Dlouholetý člen Akademie Knut Ahnlund nedávno kritizoval výběr Jelinekové jako naprostý omyl. Její dílo popsal jako masu textů „bez jakékoliv stopy umělecké struktury.“

 

Někteří kritici také spekulují, že za výběrem Jelinekové mohl být i další „politický“ motiv. Akademie nikdy neudělila Nobelovu cenu jednomu z největších rakouských spisovatelů Thomasi Bernardovi, který se dostal do ostrého sporu s kulturním i politickým establishmentem své země a svá díla dokonce zakázal v Rakousku vydávat. Zemřel v roce 1989. Jelineková má s establishmentem v Rakousku podobné problémy a tak někteří vidí cenu, kterou dostala, i jako opožděné gesto vůči Bernhardovi. Akademie dokonce ve svém zdůvodnění pro udělení ceny Jelinkové uvedla, že oceňuje v jejím díle sociální kritiku, kterou navázala mimo jiné též na Bernharda.

 

Politika (ne)úspěchu

 

V udělování Nobelových cen za literaturu si lze všimnout též dalšího zajímavého vzorce. Jen málokdy jí dostane autor, který se ve větší míře komerčně prosadil. Autoři, jako je Milan Kundera, Američané Philip Roth a Joyce Carol Oatesová, nebo již zmiňovaný Salman Rushdie, jejichž díla se stávají bestsellery, jsou sice opakovaně nominováni, ale pode některých pozorovatelů je Akademie přehlíží, protože už tak jako tak dosáhli světovosti.

 

Akademie se vždy řídila krédem, že jedním z jejích úkolů je objevovat literární průkopníky. Připočteme-li k tomu snahu zřetelnou v posledních letech—tedy správně ceny rozdělovat jak podle teritoriálního vzorce, tak ve vztahu k minoritám—mají vynikající autoři, kteří se domohou skutečného světového věhlasu už před udělením ceny, poměrně malé šance Nobelovu cenu získat.

 

Na nejasná kritéria při udílení Nobelových cen doplatila celá řada významných autorů. Mezi ty, kteří podle mnoha literárních kritiků tuto prestižní cenu dostat měli, ale nikdy nedostali, patří Anton P. Čechov, Joseph Conrad, Berthold Brecht, James Joyce, Joseph Roth, Franz Werfel, Henry James, nebo Primo Levi. Akademie udělení ceny některým těmto slavným autorům zvažovala (například v roce 1945 se rozhodovala, zda dokonce neudělit cenu posmrtně Franzi Werfelovi a Paulu Valérimu), ale nakonec jim z toho různých důvodů sešlo.

 

V některých případech se ovšem dnes slavní spisovatelé stali slavnými příliš pozdě—až po své smrti. Anebo zemřeli příliš rychle--před tím, než si jich konzervativní Akademie všimla. To se týká například Franze Kafky, který byl pro svět objeven jako velký autor Maxem Brodem až po své smrti. Rus Osip Mandelstam se též stal slavným teprve po své smrti. Podobně na tom jsou portugalský spisovatel Fernando Pessoa a řecký básník Constantine Cavafy.

 

Marcel Proust se proslavil v roce 1919, když mu byla udělena Goncourtova cena, ale o tři roky později zemřel. Pražský rodák Rainer Maria Rilke a španělský básník Garcia Lorka měli podobný osud. Slavný rakouský spisovatel Robert Musil byl sice znám lokálně, ale dostatečně známým na to, aby padl do oka Akademii se stal až v polovině padesátých let, kdy už byl více než deset let po smrti.

 

Politika žánru

 

Svou roli v udělování Nobelových cen také hraje nedůvěřivost Akademie k žánrům, které nejsou považovány striktně za literaturu. Udělení cen politikovi Chruchillovi a filozofovi Bertrandovi Russelovi bylo spíše výjimkou. Tento konzervatizmus se ale také týká například autorů, jako je folkový americký zpěvák Bob Dylan, jehož jméno je občas v souvislosti s Nobelovou cenou zmiňováno.

 

Ačkoliv lze argumentovat, že Dylan je vlastně nejvlivnějším básníkem naší doby, jehož texty a hudba ovlivnily několik generací, jeho šance na udělení ceny jsou minimální. Podobně na tom byl slavný ruský bard Vladimír Vysocký.

 

O tom, kdo dostane Nobelovu cenu, často rozhoduje též síla a vliv lidí i organizací, které za udělení ceny lobují. Laureáti vzejdou ze zhruba 200 nominací, které mohou být podány celou škálou státních i soukromých institucí, literárními vědci i minulými vítězi do února každého roku. To, kdo se pak dostane na tzv. krátký seznam, popřípadě cenu vyhraje, zaleží na mnoha faktorech.

 

Ovlivňování členů Alademie, ať už přímo nebo třeba prostřednictvím článků ve švédských a důležitých mezinárodních médiích, je jednou z cest. Mnohé také může záviset na tom, zda ten který autor byl přeložen do angličtiny anebo, ještě lépe, do švédštiny.

 

Někteří čeští emigranti, například František Janouch, se například významně zasloužili o to, že Nobelovu cenu v roce 1984 nakonec dostal Jaroslav Seifert. U spisovatelů v „malých jazycích“ je takové „lobování“ nezbytností, pokud se autor má vůbec dostat do zorného pole Akademie. Je tedy zřejmé, že už to, kdo se za autora z malých kultur vezme, má svou váhu, je velmi důležité. I v tom je udílení Nobelových cen politikum.

 

Lidové noviny, příloha Orientace, 10.12.2005