Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary 2005 Klausův hradní kobereček

Klausův hradní kobereček

Téměř pokaždé, když si prezident Václav Klaus vyžádá vysvětlení toho či onoho od jednoho z ministrů vlády, dopadne to mediálně stejně: na fotografiích v denním tisku nebo v záběrech televizí pak vidíme přísně se dívajícího, důležitostí poněkud nafouklého prezidenta, a vedle něho přikrčeného ministra. Média nám pak s oblibou sdělují, že příslušný ministr byl pozván „na kobereček“, popřípadě že dostal od pana prezidenta „kartáč“.

 

V době všemocných mediálních symbolů to ani nemůže dopadnout jinak. I kdyby měli ministr nebo předseda vlády tisíckrát pravdu, skutečnost, že na žádost prezidenta jdou na Hrad, je v politickém souboji s aktivistickým prezidentem dopředu oslabuje. To vše je samozřejmě umocňováno i specificky českou politickou geografií. Sídla úřadu vlády i ministerstev se nacházejí v podhradí, Hrad stojí na kopci, odkud—poněkud monarchicky--dominuje celé Praze (a potažmo české kotlině). Jde-li pozvaný ministr něco „vysvětlovat“ panu prezidentovi nahoru, na Hrad, promítá se do toho příslušná symbolika.

 

Článek 64, odstavec 2 ústavy o prezidentově právu jednat s ministry a vládou říká pouze toto: „Prezident republiky má právo účastnit se schůzí vlády, vyžádat si od vlády a jejích členů zprávy a projednávat s vládou nebo s jejími členy otázky, které patří do jejich působnosti“. Není zde tedy ani slovo o tom, že by ministři nebo premiér museli za prezidentem k projednávání různých otázek nebo k předkládání zpráv jezdit na Hrad.

 

A možná že by za Václavem Klausem na Hrad ani jezdit neměli. Když byl prezidentem Václav Havel, přicházeli na Hrad k rozhovorům nejrůznější vládní činitelé, ale téměř nikdy to nebylo Hradem médiím prezentováno tak, že prezident rozzlobený kvůli tomu či onomu, si ministra či předsedu vlády nekompromisně povolal. A v médiích se pak také nepsalo o předvolávání na „hradní kobereček“.

 

Ačkoliv měl Václav Havel bezesporu k některým politickým subjektům, jakož i k individuálním politikům větší sympatie než k jiným, jeho Hrad byl přesto do značné míry neutrální místo. Havel se netvářil jako přísný politický tatík, který si některé politiky zve, aby jim z pozice své autority vyčinil a pak o tomto „kartáči“ podal prostřednictvím svých mluvčích příslušné hlášení médiím.

 

Klausův Hrad ovšem neutrálním místem není. Je to sídlo politika, který nemíní pochopit, že coby prezident by neměl používat Hrad k vedení svých osobních politických válek. Navíc je to Hrad čestného předsedy největší opoziční strany, který se jako předseda této strany také bez skrupulí chová—i když nám jeho hradní spolupracovníci v médiích neúnavně vysvětlují, že je prezident vlastně velmi neutrální.

 

Z toho vyplývá, že by prezidentovy výzvy k chození na hradní kobereček měli členové vlády do budoucna odmítnout—zejména když cítí, že se za prezidentovým pozváním skrývá snaha veřejně toho kterého ministra, či celou vládu „nakopnout“ či ponížit. Protože ústava neříká nic o místě setkávání prezidenta s členy vlády, měl by premiér členům svého kabinetu povolit, aby se rozhodli podle svého uvážení, včetně možnosti, že panu prezidentovi navrhnou setkání na své vlastní půdě nebo na neutrálním místě v „podhradí“.

 

Mnozí jistě namítnou, že takové jednání by odporovalo zavedené protokolární praxi nebo by bylo neslušné. Jenže protokol má smysl dodržovat, pokud není zneužíván druhou stranou k politickým hrátkám, jež mají svou hlubokou symboliku. Pro Klause je tímto symbolickým sdělením směrem k veřejnosti toto: „Podívejte se, kdo je v české politice pánem“.

 

Právo, 10.8.2005