Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary 2005 Média jako nebezpečí pro demokracii

Média jako nebezpečí pro demokracii

Média se mění ze sdělovacích prostředků v obchodní korporace. Hledisko vlastního ekonomického provozu z nich postupně vytlačuje potřeby diskuse a tvorby veřejného mínění v demokratické společnosti.

 

V poslední době se vynořila nejrůznější varování o skutečných i domnělých hrozbách demokracii. Tato varování nelze brát na lehkou váhu. I když nám zatím chybí přesná diagnóza toho, co se děje, zdá se, že se zásadním způsobem mění paradigma, které fungovalo v podloží tradičních demokracií, jež byly tím nejlepším, co éra rozumu a humanismu, jejichž kořeny leží v osvícenství, nabídla v politice. 

 

Škála chmurných diagnóz současného stavu demokracie je pestrá. Někteří myslitelé varují například před takzvanou post-demokracií, v níž jsou volené struktury údajně stále více nahrazovány „nikým nevolenými elitami“. Český prezident dokonce tuto myšlenku rozvinul do fantaskní podoby, když opakovaně varoval před hrozbami demokracii v podobě tzv. europeismu, NGOismu a humanrightismu. Další autoři chápou post-demokracii jako globální nadvládu jednoho světového hegemona v unipolárním světě—Spojených států.

 

Jiní teoretici  pro změnu varují před bytněním procedurální stránky demokracie na úkor stránky obsahové. Demokracie zbavená obsahu (na politice nezávislých institucí, ochrany menšin, občanské společnosti) se stává jen technologií moci. Ačkoliv se konají pravidelné volby, v nichž soutěží politické strany, celkově může být demokratický systém docela nedemokratický. Například Fareed Zakaria v tomto kontextu mluví o tzv. neliberální demokracii.

 

Demokracie se také podle některých teoretiků ocitá pod náporem globalizace. Ta oslabuje národní státy, které jsou zatím jediným známým prostředím, v němž se moderní demokracie rozvinuly. Skutečnou demokracii na nadnárodní úrovni se zatím nepodařilo uskutečnit. Tam, kde nadnárodní struktury, trpící „demokratickým deficitem“, začnou převažovat nad institucemi národních států, jako je tomu podle některých kritiků v Evropské unii, je demokracie v ohrožení.

 

V souvislosti s globalizací se též často hovoří o ekonomických tlacích, kterým je demokracie vystavena. Je tomu tak zejména proto, že akcelerující proces ekonomické a technologické globalizace není doprovázen odpovídající globalizací politických institucí. Politické instituce menších i středně velkých demokratických států tak často čelí nevybíravému tlaku velkých nadnárodních společností, které operují v prostředí, v němž chybí účinná nadnárodní právní regulace.

 

V neposlední řadě jsou pak moderní demokracie vystaveny nejrůznějším hrozbám, které jsou v některých svých aspektech produktem „střetu civilizací“, před nímž varoval Samuel Huntington. Mohou to být například údery ze strany nadnárodních teroristických sítí nebo „války o identitu“—například v podobě neklidu i násilí v přistěhovaleckých komunitách v západních metropolích.

 

Média jako hrozba

 

Méně zřetelnou, ale o to závažnější hrozbou demokracii je dvojí tvář moderních médií. Ta se na jedné straně ještě stále pokoušejí fungovat jako „hlídací pes demokracie“ tím, že kriticky reflektují politiku a nabízejí pluralitu názorů. Zároveň se ale stávají ve stále větší míře nositeli konformity a pokleslého vkusu. Racionální diskurs je v nich stále více nahrazován zábavou či infotainmentem.

 

Zhruba od masového nástupu televize na začátku 60. let se postupně mění charakter veřejné diskuse. Ta byla v době nadvlády tištěných médií mnohem strukturovanější a přispívala k utváření demokratické veřejnosti, kterou někteří filozofové, například Jürgen Habermas, definují jako formu občanské společnosti.

 

Racionální diskurs ve veřejném prostoru, který je definičním znakem veřejnosti, je nezbytný pro zdárné fungování demokracie. Takový diskurs se ovšem pod vlivem moderních médií vytrácí. Mizí veřejný prostor, který byl ještě před několika  desetiletími v rozvinutých demokraciích, mnohem více než dnes, doménou občanské společnosti. Mizí tak i veřejnost, která byla protiváhou politické moci.

 

Jak upozorňují například Pierre Bourdieu a Ignacio Ramonet,  rozvoj moderních komunikačních prostředků radikálně změnil způsob veřejné diskuse a informování. Televize zcela změnila způsob, jakým se  k nám dostávají zprávy. Téměř zcela zmizel prostředník mezi událostí a zprávou o ní—poučený novinář, nabízející analýzu a kontext. Důraz se přesunul směrem k bezprostřední výpovědi s pomocí obrazu. Důležité je drama, aktuálnost, vizuální stránka. Jsme více než kdykoliv dřív zaplavováni informacemi, jenže ty samy o sobě, bez potřebného kontextu, nemají valnou hodnotu.

 

Netřeba zdůrazňovat, že klasické formy racionálního diskursu ve veřejném prostoru začaly být těmito novými formami „novinářství“ vytlačovány. Tištěná média se nakonec musela nadvládě médií elektronických přizpůsobit, takže i v nich nastal ústup od poučené analýzy, zasvěcených komentářů a klasických reportáží směrem k jakési obdobě televizních klipů. Snaha soutěžit s elektronickými médii na trhu vedla i k bulvarizaci mnoha tištěných médií.

 

Politika a média

 

Rychlost, s jakou současná média dokáží reagovat na nejrůznější události, má i další závažný důsledek. Zatímco dříve se politika odehrávala v prostředí, kde mezi politickými rozhodnutími a jejich účinky na veřejnost existoval jistý časový odstup, dnes je dopad politických rozhodnutí testován médii buď okamžitě nebo ještě dokonce před tím, než mohla být vůbec učiněna.

 

Politici se dnes pohybují v prostředí, v němž mohou média okamžitě reagovat na jejich plánovaná nebo již uskutečněná rozhodnutí s pomocí nejrůznějších anket a průzkumů veřejného mínění. Je to, jako kdyby se neustále konaly volby. Ještě před tím, než politik či politická strana mohou učinit závažné rozhodnutí, ví přibližně, jaké bude mít dopady. Například kolik procentních bodů popularity politické straně přinese, nebo kolik jí naopak ubere.

 

To má pochopitelně závažné dopady na fungování politiky. Nebývalou měrou sílí politický populismus, protože politici se snaží činit především taková rozhodnutí, která jim zaručí znovuzvolení. Mohou si přitom dopady každého důležitějšího rozhodnutí už dopředu ověřovat. Rapidně tak ubývá odpovědného politického vůdcovství. Dnešní Evropa--ve srovnání s Evropou poválečnou nebo Evropou z dob studené války--nemá téměř žádné politické vůdce, kteří by byli ochotni riskovat a ručit za svá rozhodnutí.

 

Ústup od vůdcovství a odpovědné politiky je působen i tím že v době nadvlády obrazového zpravodajství, s jeho důrazem na stručnost a údernost, ubývá možností potenciálně nepopulární rozhodnutí vysvětlit. V době, kdy převažovala tištěná média, měl politik poměrně dost času i prostoru, aby svá rozhodnutí obhájil. Měl čas veřejnost přesvědčovat. Nezáleželo také příliš na tom, zda je takříkajíc „mediální“—tedy zda se „líbí“, zda umí před kamerou lépe argumentovat než jeho soupeř. Už sama podstata elektronických médií zvýhodňuje politiky, kteří dokáží mluvit v bonmotech—tedy bavit—na úkor těch, kteří působí před kamerou těžkopádně. Přičemž schopnost být úspěšný před kamerou často vůbec nic nevypovídá o skutečném obsahu politiky.

 

Političtí vůdci, ručící svou vlastní integritou a oslovující veřejnost silou svých osobností i vizí, byli nahrazeni „hlasem lidu“, buď v podobě anonymního veřejného mínění nebo v podobě nejrůznějších postav masové kultury. V roli politických autorit vystřídali politiky estrádní umělci, baviči nebo moderátoři pokleslých diskusních pořadů, které jsou zcela v zajetí „sledovanosti“ a jejichž metodou práce není racionální analýza, ale emoce a pocity.

 

Aby byly věci komplikovanější, média si už dávno přestala hrát na nestranné pozorovatele. Tak jak roste moc mediálního světa, sdělovací prostředky stále méně reflektují události mimo ně a témata, která pak hýbou veřejností, stále více pomáhají vytvářet.

 

Nejkřiklavějším výstřelkem tohoto trendu je tendence médií zabývat se sebou.  Nejrůznější „reality show“ se samy stávají zprávami a námětem povrchních analýz, takže se může stát, že hlavní zprávou dne, i v tištěných médiích (která na elektronických médiích parazitují v honbě za ziskem)  je, kdo vypadl z té které soutěže, nebo že se například museli účastníci show přestěhovat z jakési vily do jakési jiné vily. K tomu se vydávají tisková prohlášení, konají se tiskové konference. To vše s nádechem serióznosti.

 

Úzce to souvisí s postupným chátráním veřejného prostoru coby domény občanské veřejnosti, jejímž byla média kdysi hlavním hlasem ve snaze kontrolovat politickou sféru. Role se téměř úplně převrátily. Média už dávno nejsou primárním zástupcem občanské veřejnosti, ale naopak pojem veřejnosti, v podobě pomyslného „vox populi“, se stal nástrojem médií.

 

Moderní média se na jedné straně permanentně ohánějí tím, že údajně zastupují veřejnost, ale přitom to, co si (dnes již ponejvíce pomyslná) veřejnost myslí, samy do velké míry určují. Naskýtá se tak obrovské pole působnosti, jak s pomocí tzv. hlasu veřejnosti vyvíjet tlak na politiky a přitom zpětně ovlivňovat veřejnost. Pokušení ovlivňovat a někdy i přímo manipulovat je přímo úměrné tomu, jak roste moc toho typu masových médií, v nichž může náladu veřejnosti vůči tomu či onomu politikovi změnit jen jediný nepříznivý obraz nebo věta vytržená z kontextu.

 

Virtualizace demokracie

 

Způsob, jakým se vede v demokracii veřejná debata přímo určuje její kvalitu. Masaryk říkával, že demokracie je diskuse. Přední politologové dnes mluví o potřebě tzv. deliberativní demokracie nebo dialogické demokracie jako cestě ven z krize.

 

Problémem je, že ačkoliv moderní média jsou stále vlivnější a všudypřítomná, prostor pro racionální diskurs se rapidně zužuje. Nejrůznější diskusní pořady v televizích, které dnes slouží jako nejvlivnější forma „veřejné“ diskuse, jsou vesměs jen mediální zábavou, v jejímž rámci mnohé televizní stanice s oblibou pořádají neobjektivní telefonní ankety se sugestivními otázkami, jejichž výsledky jsou pak vydávány za „vox populi“.  S informacemi se obchoduje podle stejných pravidel, jako se vším v dnešních společnostech masové spotřeby. Správná reklamní masáž může způsobit jak to, že si lidé kupují věci, které vůbec nepotřebují (a jejichž výroba vyčerpává přírodní zdroje a ničí životní prostředí), tak to, že lidé konzumují informace, které jim k ničemu nejsou. Zygmunt Bauman správně postřehl, že žijeme v éře odpadu, který nás na všech úrovních postupně zahlcuje.

 

V prostředí, v němž musí většina sdělovacích prostředků zápasit o svůj podíl na trhu, jsou navíc média stále více jen byznysem. Ačkoliv jde v prvé řadě o zisk a ekonomické přežití ve velmi kompetitivním prostředí, i soukromá média se často tváří tak, jakoby jim šlo především o zájem veřejnosti. Je to pochopitelné, protože se například v konfrontaci s politikou mohou jen těžko legitimizovat tak, že budou poukazovat na své vlastní ekonomické zájmy.

 

Tento poněkud schizofrenní postoj má konkrétní dopady. Sdělovací prostředky coby údajný hlas veřejnosti potřebují na jedné straně vytvářet „morální paniku“, na straně druhé, coby převážně tržní subjekty, potřebují, aby se jejich produkty prodávaly. Výsledkem je, že nastolují především taková témata, která vzbudí jak „morální“ paniku, tak se budou dobře prodávat. Odtud plyne nekonečná řada „skandálů“ a skandalizací, z nichž mnohé jsou uměle vytvořeny.

 

Veřejný prostor je tak v moderních demokraciích přeplněn virtuálními tématy, zatímco skutečně vážná témata zůstávají často stranou. To je samozřejmě pro demokracii vážný problém.

 

Vláda globálního trhu

 

Navíc dochází i k jinému typu nastolování agendy, který souvisí s procesem globalizace. Hlavní mediální témata v globálním měřítku dnes určuje několik nadnárodních mediálních společností. Ty rozhodují o tom, co skutečně bude v globálním měřítku zprávou a co zůstane světové veřejnosti skryto. Určují též, jakým způsobem se o závažných problémech diskutuje.

 

Problémem je, že tyto společnosti už dávno nejsou jen čistě mediálními koncerny, ale dochází v nich ve stále větší míře k propojení politických, ekonomických a mediálních zájmů, protože fungovat úspěšně na globální úrovni vyžaduje obrovské finanční prostředky a často též politické krytí.

 

Stejně jako média na úrovni národních států, ani nadnárodní mediální kartely už nemohou zůstat jen u nestranného reportování zpráv. Naopak politickou agendu často přímo utvářejí. Některé, jako třeba mediální impérium Ruperta Mudrocha, tak činí otevřeně; jiné, jako třeba CNN, se tváří nezávisleji, ale přitom též dělají svou vlastní politiku.  

 

Postupné srůstání médií, politiky a ekonomických zájmů je pro demokracii nesmírně nebezpečným jevem. Média jsou dnes naším nejdůležitějším oknem do světa. Jestliže je to, co se v tomto světě údajně děje, a jak se to děje, médii nikoliv jen nestranně reflektováno, ale naopak aktivně spoluutvářeno, ocitáme se všichni ve velmi rafinovaných sítích manipulace a virtualizace.

 

Je samozřejmě možné argumentovat, že mediální kontrole nad naším myšlením stojí v cestě obrovská pluralita moderních médií. Koneckonců existuje nejenom nepřeberné množství různých periodik, ale zásluhou digitalizace a dalších technologií i stále větší množství televizních a rozhlasových stanic. Je zde též internet.

 

Tato rostoucí pluralita mediálních forem je nepopiratelná, jenže s ní nedrží krok diversifikace mediálních obsahů. Na této úrovni naopak, jak se zdá, dochází pod obrovským náporem hlavních výrobců zpráv i zábavy ke stále větší nivelizaci. Jinými slovy, důležitější je sílá producentů a společností, které nastolují  politickou agendu. Televizní přepínač, tento nástroj údajně svobodného mediálního konzumu, je stále více k ničemu. Na většině z desítek stanic, k nimž má televizní spotřebitel přístup, se vysílá v podstatě to samé. Používají se stejné myšlenkové stereotypy, programová schémata. Podobně se nivelizují i nejdůležitější internetové servery.V éře masové kultury je důraz  na nejnižší společný jmenovatel.

 

Z tohoto rámce se částečně vymykají jen média veřejné služby, jenomže i ta musí ve většině zemí soutěžit o diváky. Navíc se stávají obětí rafinovaných snah politiků nejrůznějšími způsoby je kontrolovat.

 

Měnící se paradigma

 

Aniž bychom si to plně uvědomovali, jsme ve víru revolučních změn ve fungování moderních společností. Některé tyto změny mají zásadní dopady na fungování demokracie.

 

Jedním z jevů, které je možné diagnostikovat už nyní (ale jehož konečné dopady nejsou úplně jasné), je ztráta jistého druhu racionality, který stál u zrodu moderních demokracií. Ty jsou komplexními systémy, založenými na racionálních předpokladech, jako je například dělba moci mezi jednotlivými institucemi státu a střídání vládnoucích elit s pomocí pravidelných voleb. Důležitá ale je i určitá dělba rolí mezi jednotlivými složkami společnosti. Politika má mít na starost správu věcí veřejných a výkon moci, zatímco občanská společnost se snaží kontrolovat politickou sféru svým vlivem a vytvářet alternativy. Média mají být nejen hlasem občanské veřejnosti, ale mají též plnit funkci racionální společenské (sebe)reflexe.

 

Toto oddělení rolí a mocí je stále více iluzorní. S tím, jak dochází k prorůstání ekonomické, politické a mediální moci, a s tím jak média ztrácí svou nestrannou reflexivnost na úkor přímé angažovanosti ve společenském dění (jakož i svou schopnost organizovat racionální diskurs na úkor infotanimentu či bezduché zábavy), ocitá se demokracie, tak jak jsme si znali, v nebezpečí. Jak už si povšimli někteří teoretici, veřejný prostor, z něhož zmizela nezávislá veřejnost, je stále více kolonizován soukromými zájmy a politikou, jež jednají často společně. V lepším případě toto vše vyústí do závažných změn ve fungování demokracie, které ale neomezí svobodu. V horším případě je na konci tohoto procesu nějaký huxleyovský Brave New World.

 

Literární noviny, 12.12.2005