Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary 2005 Mobilizovat proti sobě?

Mobilizovat proti sobě?

Bohumil Doležal polemizuje v článku nazvaném Je proč se znepokojovat s mým článkem Návrat totality nehrozí (MF Dnes, 30.11.2005), v němž jsem napsal, že komunismus už se nevrátí, protože jeho existence byla spojena se specifickými společenskými a hospodářskými podmínkami, které existovaly v industriálních společnostech z konce 19. a první půle 20. století. Dnešní komunistická strana existuje v jiném kontextu, na znovuzavedení komunistické tyranie už nemá.

 

Doležal souhlasí s tím, že komunismus se už jen těžko může vrátit, ale vzápětí tvrdí, že nelze míchat dohromady komunismus, komunisty obecně a KSČM. Ve zmíněném článku jsem ovšem nic podobného neučinil. S Doležalem v tomto bodě souhlasím.

 

Méně už lze souhlasit s jeho tezí, že je „velmi příznačné, že pan Pehe nechal úplně stranou největší současný komunistický stát, Čínu“. Těžko říci, proč je to „velmi příznačné“. Možná si Doležal myslí, že se zmínka o Číně jaksi nehodí do myšlenkového schématu o konci komunismu, a proto jsem Čínu nezmínil.

 

Dle mého soudu je ale Čína naopak přesným potvrzením teze o neudržitelnosti komunismu v postindustriálních společnostech, které se otevřou individuální tvořivosti a začnou budovat tržní hospodářství, které je založeno na tocích informací a volném pohybu lidí. Dnešní Čína už není komunistická země. Je to spíše—jak prohlásil Henry Kissinger—země pod vládou jedné strany, která používá komunistickou rétoriku naprosto instrumentálně ve snaze udržet si moc, ale ve skutečnosti je Čína už na cestě k pluralitě. Tato cesta je poněkud ébtížnější, než byla ve východní Evropě, protože Čína byla mnohem zaostalejší a nemá západní tradice.

 

Ale i Čína si bude muset vybrat: buď bude pokračovat v otevírání svého hospodářství a diktatura jedné strany se tak postupně zhroutí, nebo se bude izolovat—stejně jako Kuba nebo Severní Korea. Což ovšem znamená naprostý hospodářský úpadek. Ve skutečnosti si Čína už vybrala a postupné zhroucení toho, co ještě zbývá z komunismu je jen otázkou času.

 

Když se Doležal „vypořádá“ poukazem na Čínu s mou tezí o komunismu obecně, jeho pozornost se upře ke KSČM. Její nebezpečnost ovšem—poněkud překvapivě—vidí především ve všech ostatních stranách. To je zvláštní způsob argumentace.

 

Abychom byli přesní. Podle Doležala je KSČM velmi nebezpečná především proto, že je přitažlivá pro ostatní politické strany i pro česku veřejnost. Doležal tedy, zdá se, souhlasí s mou tezí, že KSČM sama o sobě představuje pro českou demokracii jen malé nebezpečí, protože její program už nemá potřebnou přitažlivost. Dle mého soudu je to extrémistická strana, která plní v českém prostředí podobnou roli, jakou v Rakousku hrají například haiderovci  nebo Le Pen ve Francii. O návratu komunistické diktatury pod vedením této strany nemůže být řeči, zato může notně kalit politické vody.

 

Jenže Doležal jde o krok dále a vysvětluje, že KSČM je nebezpečná především proto, že na jednotlivé teze jejího programu slyší tzv. demokratické strany. Převedeme-li jeho argument do srozumitelné řeči, nebezpečné pro demokracii u nás jsou vlastně především demokratické strany. Vždyť bez jejich údajné pomoci při prosazování své ideologie by KSČM, řečeno lidově, „ostrouhala“.

 

Konkrétní výčet hrozeb je následující. ODS prý slyší na nacionalistický populismus KSČM, a všechny ostatní strany se s KSČM shodnou na protiněmeckém šovinismu. ČSSD je pro změnu nebezpečná konkrétně proto, že se s KSČM údajně shodne na „podvázání svobody slova“ s pomocí nového tiskového zákona. Ten by prý ostatně podpořila nejspíše i ODS. ČSSD se prý s KSČM též shodne na postátnění zdravotnictví.

 

Pokud jsou Doležalovy závěry správné, pak jsme v tragické situaci, protože naším největším nepřítelem není KSČM  (ta jenom lstivě využívá slabiny ostatních), ale demokratické strany a česká veřejnost, pro níž jsou údajně některé komunistické recepty přitažlivé. Doležal proto končí svou úvahu v bezvýchodném duchu: Bylo by třeba mobilizovat, jenže s kým?

 

Přiznám se, že mi tato argumentace připadá dosti přitažená za vlasy. To, že se extrémistická strana, jako je KSČM, dokáže shodnout na některých bodech svého programu se stranami jinými, ještě neznamená, že nastává „podstatné omezení občanských práv a svobod“, jak varuje Doležal. Pokud jsou nekomunistické strany tak náchylné spolupracovat s KSČM na údajném oklešťování svobody, není jasné, jak se Česká republika vůbec stala dobře fungující demokracií a členem Evropské unie i NATO.

 

Navíc i konkrétní hrozby vyjmenované Doležalem jsou ve skutečnosti poněkud méně hrozivé, než jak je vykresluje. Nacionalistický populismus nebo protiněmecký šovinismus nejsou pěkné věci, ale nezdá se, že by v české politice existovaly v míře, která by ohrožovala demokracii. Varování o podvázání svobody slova s pomocí nového tiskového zákona je jen čirou spekulací. Jiří Paroubek neřekl nic, z čeho by vyplývalo, že jím propagovaný nový tiskový zákon má podvázat svobodu slova. Dává za příklad zákon platící v Rakousku. Je svoboda slova v Rakousku nějak podvázána?

 

A nakonec transformace zdravotnictví. Já sám jsem zastáncem zdravotnictví, které kombinuje státní i soukromou péči, a žádné postátňování bych si nepřál. Zároveň je ale třeba konstatovat, že v Evropě existují různé modely, a že systémy, v nichž převažuje zdravotnictví kontrolované státem nad zdravotnictvím soukromým, nejsou o nic méně demokratické než ty, v nichž převažuje soukromý sektor nad státním. Navíc není vůbec jasné, že se nějaké výrazné oklešťování soukromého sektoru ve zdravotnictví chystá.

 

Je dobře, že Bohumil Doležal upozorňuje na možné hrozby naší demokracii. Je ale také na místě nemalovat čerty na zeď. KSČM je nechutná populistická (a v některých svých pohledech extrémistická) formace. Má ovšem jen menšinovou podporu. A je jisté, že kdyby hrozilo od komunistů opět skutečné nebezpečí naší demokracii, spojí se všechny ostatní strany proti ní—navzdory tomu, že s KSČM mohou „souznít“ v některých bodech, jak říká Doležal.

 

Ale především: kdybychom vzali Doležalovu argumentaci vážně, znamená to, že největším „komunistickým“ nebezpečím pro naší demokracii nejsou komunisté, ale celá společnost, včetně všech ostatních stran. Znamenalo by to, že bychom museli v první řadě mobilizovat proti sobě.