Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary 2005 Nacionalistický populismus ve střední Evropě

Nacionalistický populismus ve střední Evropě

Václav Havel nedávno prohlásil, že ve střední Evropě by mohlo být brzy docela „dusno“, pokud v různých středoevropských zemích zvítězí ve volbách nacionalisté a populisté. V Polsku se tak už stalo, v Česku, Maďarsku a na Slovensku se volby konají příští rok. Zatímco v zahraničí byla jeho komentáři věnována jako obvykle značná pozornost, u nás následovala typicky česká reakce.

 

Média buď Havlův názor jen zaznamenala jako jakýsi politický folklór, kterému netřeba věnovat hlubší zamyšlení, nebo ho interpretovala jako neuměle zastřený útok na Václava Klause a jeho občanské demokraty. Někteří profesionální bijci bývalého prezidenta se pokusili Havlovo varování ironizovat poukazem na nedávnou anketu jednoho britského periodika, z níž Havel vyšel jako čtvrtý nejvlivnější intelektuál současného světa.

 

Podle nich se názory Havla není třeba zabývat nejenom proto, že se jimi prostě není třeba zabývat, ale také proto, že, jak my Češi dobře víme, čtvrtý nejvlivnější intelektuál světa, vybraný v jakési anketě, nemůže být  nic jiného než hňup. Co na tom, že si samotní Češi v jiné anketě nedávno vybrali Havla jako jednoho z „největších“ Čechů své historie, a že když v anketě o nejlepšího fotbalistu Evropy vyhrál před dvěma lety Pavel Nedvěd, pronášeli pochvalné komentáře i lidé, kteří jinak tvrdí, že je fotbal vůbec nezajímá. 

 

Nacionalismus jako výhonek provincialismu

 

Tento krátký přehled reakcí na Havlovo vyjádření nás oklikou přivádí zpět k varování, které se v jeho slovech skrývá. Je totiž jasné, že nacionalistickému populismu se může velmi dobře dařit především v zemích ponořených do provincialismu a zabředlých do poněkud zbytnělých představ o vlastní důležitosti. Média jsou nejen pasivní součástí takového prostředí, ale pomáhají ho aktivně vytvářet—například tím, co považují za důležité a co považují za okrajové.

 

V zemi, kde jsou mnozí tvůrci veřejného mínění doslova uhranuti eurofóbním brbláním Havlova následníka v prezidentském úřadu a spousta lidí má pocit, že si Evropská unie nezaslouží národ tak výjimečný, jako jsou Češi, není politické vítězství populistických nacionalistů ničím nemožným. Jinými slovy: cestu k možnému politickému úspěchu nacionalistů připravují i ti tvůrci veřejného mínění, kteří si to o sobě dozajista nemyslí. Například lidé, kteří neustále udílejí zbytku Evropy dobré rady v podobě neoliberálních pouček, protože jsou ve své omezenosti přesvědčeni, že například v takové Francii nebo Německu nemají „myslitele“ jejich kalibru, a i proto tam kontraproduktivně trvají na sociálně tržní a ekologické ekonomice, která se podle našich vševědů přežila.  

 

Intelektuálním provincialismem trpí i ti, kteří s vážnou tváří rozpitvávají „moudra“ současného prezidenta o škodlivosti „humanrightsismu“ a „NGOismu“. Je něco shnilého v zemi, kde se z exotického plkání vrtošivého narcise může stát ústřední intelektuální téma (navzdory tomu, že nad ním zbytek Evropy pobaveně kroutí hlavou), zatímco ze slov člověka, kterému svět pozorně naslouchá, si domácí komentátoři povýšenecky utahují.

 

Podobná mentalita výlučnosti už přinesla v Polsku volební úspěch bratrům Kaczynským. Jejich program tzv. čtvrté republiky“ je prostý: budování Polska jako evropské mocnosti opírající se o (údajně specificky „polské“) hodnoty křesťanského fundamentalismu, umenšení vlivu „škodlivého“ evropského kosmopolitanismu a pořádek s pomocí vlády silné ruky. Skeptik by si mohl říci, že takový program připomíná leccos z neblaze proslulé evropské historie 20. století, ale v Polsku má momentálně zelenou.

 

Je zajímavé, že čeští mediální a političtí liberálové, kteří stojí napravo od politického středu, postřehli, že v případě bratrů Kaczynských  nejde o vítězství té pravice, o jejímž vítězství sní oni v Čechách, teprve když se vítězná strana Právo a spravedlnost neváhala opřít o extrémní pravici. Dokonce i ti čeští tvůrci veřejného mínění, kterým tolik vadí vláda vedená sociální demokracií, že jsou ochotni znovu fandit občanským demokratům (které mnoho z nich před 8 lety zavrhlo, a kteří se od roku 1997 nijak výrazně nezměnili), jsou--po prvotním jásání nad vítězstvím „pravice“ v Polsku--Kaczynskými poněkud zaskočeni. Zaskočena je i ODS, která též původně jásala—dokonce tolik, že předseda ODS Mirek Topolánek pronesl několik slov polsky.

 

Jisté rozpaky ODS nad povolebním počínáním strany Právo a spravedlnost nemohou ale zastřít skutečnost, že se největší česká pravicová strana největší pravicové straně Polska dosti podobá—stejně jako se jí podobá Fidesz v Maďarsku. ODS sice v českém sekulárním prostředí neodvozuje český mesianismus od konzervativního katolicismu, a v jejím programu lze najít i stopy toho, co v Polsku představuje druhá nejsilnější pravicová strana, liberální Občanská platforma. Ale ve svém neustálém ohánění se národními zájmy, národní identitou, jakož i ve svém protievropském brblání, si s Právem a spravedlností nijak nezadá.

 

Zatímco Kaczynští opírají své nároky na uznání polské výlučnosti o konzervativní náboženské tradice (v islámské zemi by se jim říkalo islamisté), ODS si spolu se svým čestným předsedou v  prezidentském úřadu myslí, že EU nás svazuje především tím, že s pomocí složitých regulí a v podobě další integrace drží na uzdě údajně přirozenou českou tužbu po naprosté politické i ekonomické svobodě. EU je prostě takový rozhodčí Collina, který nám brání svými ústrky v tom, abychom to soupeřům pěkně nandali. Jen kdybychom si mohli pravidla vykládat po svém! Apoštolové českého kapitalismu by se pak nemuseli v roli „kriminalizovaných podnikatelů“ potupně skrývat  na Bahamách či Seychelách, a bývalý televizní magnát by nemusel trpět v Evropském parlamentu, který nenávidí; naopak by mohl dále vyučovat naivní americké investory o tajích kapitalismu „made in Česko“.

 

Pravice i levice

 

Ať už se urputné volání po národní identitě a obraně národních zájmů opírá v té které postkomunistické zemi o cokoliv, můžeme si být jisti, že při bližším rozboru objevíme za takovými nároky populismus—tedy účelovou snahu hrát na nejnižší pudy. I proto se mohou nositelé podobných myšlenek v některých zemích klidně profilovat jako „pravice“, zatímco třeba na Slovensku je momentálně nejpopulárnějším nositelem nacionalisticko-populistických bludů levicová strana Směr Roberta Fica, která v této roli vystřídala Hnutí za demokratické Slovensko Vladimíra Mečiara.

 

Řečeno jinak, ekonomické recepty jednotlivých populistických stran, jakož i jejich sebeidentifikace na pravo-levé škále, se mohou lišit, ale v tom nejdůležitějším se navzájem jedna druhé podobají. Všechny hrají na atavistické pudy kmenové sounáležitosti. Všechny nám říkají, že kdybychom si „věci“ mohli dělat po svém, bylo by nám lépe, protože náš kmen je ten nejtalentovanější. A když náhodou přece jen v něčem selžeme, je to zase jen „naše“ selhání. I ten náš smrádek je náš.

 

S pojmy pravice a levice se v populistickém kontextu zachází naprosto svévolně. Strana Právo a spravedlnost má v podstatě socialistický ekonomický program a za „pravicovou“ formaci se může považovat pouze proto, že konzervativní volání po pořádku, vládě silné ruky, nebo po zákazu potratů je dnes obecně považováno za pravicové. V tomto chápání je „pravice“ oddělena od liberalismu. Ten ostatně může mít v moderní době jak pravicové, tak levicové znaménko. Dokonce je možné argumentovat, že hlavní ideje liberalismu si už dávno přivlastnily sociálně demokratické strany „třetí cesty“, což ponechává „pravici“ v prekérní pozici obhájce v podstatě kolektivistických konceptů, jako je národ nebo silný stát, který bude hájit „pořádek“.

 

Havel má naprostou pravdu, když v souvislosti s možným nástupem nacionalistických populistů ve střední Evropě prohlašuje, že se navzájem jeden druhému zvláštním způsobem podobají. Všichni vyvolávají duchy tradic, národní vzájemnosti a údajné výjimečnosti svých národů. Všichni se z pozic poněkud zasmrádlého provincialismu bouří proti kosmopolitům a „diktátu“ cizáků ztělesňovaných momentálně především bruselskou byrokracií.

 

Havel také zcela správně postřehl, že případné vítězství těchto sil v několika státech regionu neznamená nezbytně harmonii, ale spíše již zmiňované „dusno“. Jestliže v každém jednotlivém státe zvítězí vůdci, kteří jsou přesvědčeni, že právě jejich národ je výjimečný (a proto má nárok buď na jakési mesianistické poslání nebo na pracné hledání vlastní „identity“, která se vůči jiným národům vymezuje negativně), je jasné, že se země v regionu navzájem jen těžko domluví. Ve střední Evropě bychom tak mohli očekávat například problémy v již tak obtížné spolupráci v rámci tzv. visegrádské skupiny. Navíc, jak varuje Havel, náš vlastní nacionalismus coby oficiální program vždy posiluje nacionalisty v sousedních zemích. Mohli bychom se tak dočkat  například posílení nacionalistické rétoriky v Německu či Rakousku.

 

Nacionalismus z únavy

 

Příčiny jistého vzestupu národně-populistických sil jsou různé. Jednou z hlavních je nepochybně reakce na období, v němž post-komunistické země přistupovaly k EU. Během několika let, v roli žáků plnících domácí úkoly, reformovaly své instituce, právo i hospodářství. Svou rychlostí a rozsahem nemají tyto změny obdoby v historii moderní Evropy.

 

Ačkoliv například Česká republika z přístupu k EU ekonomicky zřetelně těží, a stále více občanů vyjadřuje s členstvím v EU spokojenost, může být paradoxně politicky atraktivní i postoj, jímž si nový člen EU, po těžkých zkouškách minulého období, nárokuje právo na politické uznání. Pokušení vyložit „starým Evropanům“, co by měli dělat a jak by si měla počínat v budoucnosti EU, je velmi silné.

 

Zároveň existuje silné pokušení povolit si na čas utáhlé opasky. Zdá se, že příslib členství, doprovázený přísnými kritérii, které musely kandidátské země splnit, byl lepším nástrojem pro disciplinování postkomunistických zemí, než je samotné členství. Jsme nyní členy kubu, máme tedy právo na oddech. Hezky se u toho mudruje o národní identitě a budoucnosti Evropy. Potíž je v tom, že toto mudrování je často dosti nezralé. Vytvoření institucionální demokracie v rekordně krátkém čase totiž nezbytně neznamená, že se všichni stali demokraty.

 

Kocovina?

 

Havel popsal současný stav jako kocovinu po období,  které bylo zaplněno liberálně reformním étosem. Varuje přitom, že možná právě porevoluční období bylo svým způsobem výjimečné tím, že snaha vypořádat se s dědictvím komunismu a zařadit se zpět do Evropy umožnila občansko-liberální rétorice  na čas převážit nad politickým dědictvím střední Evropy, které není nikterak oslnivé.

 

Pokud bychom „kocovinu“, o které bývalý český prezident mluví, chápali takto, je jeho varování dosti pesimistické, protože znamená, že se země střední Evropy jen vracejí ke svým přirozeným, dosti problematickým tradicím národního šovinismu. Zároveň je ale už ve slově „kocovina“ skryt jistý optimismus, který sdílí i autor této stati. Kocovina je jen poněkud „blbá“ reakce na poněkud přehnanou oslavu. Je to reakce, která je vždy jen dočasná.

 

K dočasnosti současné středoevropské politické kocoviny přispívá i to, že k nastolení demokracie a tržního hospodářství došlo ve velmi příznivém mezinárodním kontextu. Například předválečné Československo bylo při podobném pokusu odsouzeno k nezdaru už proto, že většina jeho sousedů, včetně těch nejmocnějších, praktikovala různé podoby autoritářství.

 

Největší nadějí pro náš region je tak paradoxně přesně to, na co nacionalisté útočí nebo co různě problematizují—členství v EU. Je totiž jisté, že například některé plány bratrů Kaczynských brzo narazí na kritéria členství nejen v EU ale také třeba v Radě Evropy. Tyto instituce nakonec převáží. Češstvím, slovenstvím, polstvím, či maďarstvím očarovaní národní populisté nakonec pochopí, že kdyby zašli v obhajobě „národních zájmů“ příliš daleko, musely by jejich země zaplatit cenu, kterou si zaplatit nemůžou dovolit.

 

I proto je národní populismus mnohem snesitelnější, než byl například kdysi národní socialismus. Není to ideologie, která musí být za každou cenu uskutečněna. Je to spíše jen účelové využívání nízkých pudů kmenové příslušnosti k politickým cílům. Až se občané středoevropských zemí vzpamatují ze současné kocoviny, pochopí, že se politická nabídka národních populistů dosti podobá fandění při fotbalu. I při něm si lze celý obličej pomalovat barvami národní vlajky a dosyta se vyřvat, ale po skončení utkání přijde návrat do reality. Pomalovaného fanouška leckdy nepustí ve slušném podniku ani na večeři, navíc musí druhý den do práce.

 

Literární noviny, 21.11.2005