Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary 2005 Nelžeme si o národní suverenitě

Nelžeme si o národní suverenitě

Příznivci evropské integrace často argumentují, že Evropská unie ve svém současném stavu (jakož i EU fungující v budoucnosti na základě evropské ústavy) nijak neohrožuje suverenitu národních států. Je to argument účelový, který eurooptimisté zřejmě činí z obavy, že by zmínky o oslabování národních států v rámci EU zvětšily tábor euroskeptiků.

Průzkumy veřejného mínění ovšem naznačují něco jiného. Zatímco jen méně než polovina Čechů si myslí, že členství v současné EU jejich zemi výrazně prospělo, nadpoloviční většina podporuje přijetí evropské ústavy, zatímco rezolutně proti je jen čtvrtina. Tento zdánlivý rozpor lze interpretovat i tak, že si Češi uvědomují, že současná podoba EU není ideální a že nedostatky ve fungování EU (i v jejím přínosu členským zemím) lze nejlépe odstranit další integrací, která zpružní a zdemokratizuje rozhodování Unie.

Nezdá se, že většina českých občanů vidí suverenitu svého národního státu jako nejvyšší hodnotu. Nad tím lamentují nejen euroskeptici, ale i někteří umírnění eurorealisté, jako je například profesor Jiří Přibáň. Ten napsal (LN, příloha Orientace, 12.3.2005), že demokratický princip, podle něhož si občané volí ve volbách své zástupce, kteří pro ně z tohoto titulu mohou prostřednictvím zákonů vytvářet závazná pravidla chování, je předpokladem existence jakéhokoli demokratického společenství. V pozadí eurooptimistického nadšení se prý skrývá znepokojující nedůvěra ke schopnostem české společnosti demokraticky si vládnout a kontrolovat veřejnou moc.

Co když ale průměrný český občan, který se údajně o evropská témata příliš nezajímá, instinktivně, ale vcelku rozumně souhlasí s čímsi, co euroskeptici nebo někdo tak erudovaný, jako je Jiří Přibáň, odmítají? Že totiž závazná pravidla chování může klidně vytvářet i EU, což nebude pro demokracii žádný problém, pokud EU bude mít potřebnou míru demokratické legitimity. A tu se jí snaží dát například i euroústava.

Je též poněkud nemístné lamentovat nad tím, že se v pozadí eurooptimistického nadšení skrývá nedůvěra ke schopnostem české společnosti demokraticky si vládnout. Kvalita moderní demokracie se neodvozuje, jak zdůrazňuje například Fareed Zakaria, jen od možnosti svobodně volit, ale především od toho, jak fungují instituce státu. Jestliže volení zástupci našeho státu opakovaně dokazují, že vládnout neumí, není nikterak překvapující, že občané preferují instituce EU--i navzdory jejímu současnému demokratickém deficitu. A že by si přáli, aby prostřednictvím hlubší integrace měla EU na naše domácí poměry větší vliv, než má nyní.

Euroskeptici namítnou, že národní státy jsou i dnes nepostradatelné, protože EU nedokáže dát vzniknout evropskému politickému národu a nemůže tedy údajně garantovat demokracii. Naposledy tak učinil prezident Václav Klaus ve svém velmi kontroverzním rozhovoru pro německý deník Frankfurter Allgemeine Zeitung. Jenomže už ve své současné podobě je EU nikoliv pouhým konglomerátem suverénních národních států, ale hospodářskou a částečně i politickou unií, v níž jsou členské země nejen navzájem spojeny nesmírně složitým předivem různých vazeb, ale cíleně též zharmonizovaly celou řadu oblastí tak, aby v celé EU platila stejná pravidla.

Důraz na národní suverenitu je s touto obrovskou vnitřní provázaností v přímém protikladu. Národní státy nemohou dlouhodobě fungovat v rámci plně integrovaného ekonomického prostoru se společnou měnou a přitom si dopřávat iluze vlastní suverenity—například v oblasti obrany, zahraniční politiky nebo fiskální politiky.

V tomto kontextu je pochopitelný euroskeptický argument, že proces evropské integrace zašel příliš daleko a že ideální formou integrace by byla zóna volného obchodu, v jejímž rámci spolupracují suverénní národní státy. Potíž spočívá v tom, že současný stav je výsledkem nesčetných dohod a nezměrného politického úsilí; hodiny evropské integrace nelze posunout zpět, aniž bychom se mohli spolehlivě vyhnout nebezpečí, že se celá komplexní stavba zhroutí s nepředvídatelnými následky pro všechny, kdo ji vytvořili.

Pokud ovšem nelze jít zpět v čase (a jsme tedy svázáni přinejmenším s již dosaženým stupněm integrace), pak rozumování o ztrátě národní suverenity nedává valného smyslu. Produktivnější je EU dále demokratizovat a učinit výkon její vlastní suverenity efektivnějším. Eurooptimisté by neměli tvrdit, že suverenita národních států není nijak ohrožena, ale naopak aktivně zdůrazňovat to, co si evidentně myslí řada občanů. Že totiž cestou vpřed je více integrace a posilování suverenity EU. Éra suverénních států v Evropě skončila nejpozději už s maastrichtskou dohodou.

31. 3. 2005