Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary 2005 Paroubek by měl odvolat Benešovou i Němce

Paroubek by měl odvolat Benešovou i Němce

Vědom si toho, že pokračující souboj ministra spravedlnosti Pavla Němce a nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešové začíná škodit vládě jako celku, premiér Jiří Paroubek se údajně rozhodl na příštím zasedání vlády Marii Benešovou odvolat. Pokud ale nechce vypadat neprincipiálně, odvolat by měl i Němce.

 

Autor těchto řádek nebude zakrývat, že je mu v celém sporu od počátku sympatičtější Benešová. Chování ministra Němce v kauze katarského prince bylo suspektní a jeho výpady proti Benešové od počátku připomínají spíše vzteklé podupávání nedospělého chlapečka než činy zralého politika. V tom mu zdatně sekunduje jeho mluvčí Petr Dimun.

 

Bohužel Benešová (u níž, jak se zdálo, zpočátku převažovala profesionální kritéria a určitý odstup) se nechala do malicherných sporů vtáhnout. A nyní už jsou vzájemné výpady Benešové a Němce, doprovázené vzájemným „prověřováním“ jednoho úřadu druhým, jen směšné nebo přímo trapné. V každém případě je pro pověst české justice naprosto katastrofální, když se na její špičce odehrává takové absurdní divadlo.

 

Paroubek stál zpočátku na straně Benešové a zřejmě s ní dosud sympatizuje. Zároveň ovšem nemohl spor jednoduše ukončit odvoláním Němce, protože ten je předsedou jedné ze tří koaličních stran. Jeho demontáž by mohla vyústit do pádu celé vládní koalice. Kdyby Paroubek naopak ustoupil Němcově tlaku a souhlasil s odvoláním Benešové, vypadal by naprosto neprincipiálně.

Zákon č. 283/1993 sb. o státním zastupitelství, kterým se od 1.1.1994 řídí činnost státních zastupitelů, a který také vymezuje vztahy státního zastupitelství k některým dalším institucím státní správy, v článku 9, odstavci 2 říká, že nejvyššího státního zástupce může z funkce odvolat jen vláda na návrh ministra spravedlnosti. Paroubek se až dosud mohl za toto ustanovení tak trochu schovávat, protože o odvolání Benešové nemůže rozhodnout on sám. Zároveň je ovšem jasné, že má v sociální demokracii dostatečnou autoritu, aby přesvědčil ministry za ČSSD, že Benešovou je třeba odvolat.  

Bez ztráty tváře to ale může udělat pouze tehdy, pokud též přesvědčí ČSSD, že je třeba odvolat i Němce a riskovat tak pád vládní koalice. Nemusel by být bez šancí, protože si každý může spočítat, že i kdyby měl takový krok vyústit v předčasné volby, konaly by se nanejvýš o měsíc či dva dříve, než se mají konat volby řádné. Paroubkova vláda by úřadovala v „demisi“ až do voleb—i když by to pravděpodobně byla vláda bez ministrů Unie svobody a možná i bez lidovců.

Předčasné volby i vládnutí oslabené vlády by sice mohly ČSSD poškodit, ale otázkou je, zda by to nebylo v očích veřejnosti vyváženo skutečností, že si je premiér ochoten udělat pořádek i za cenu určitých politických rizik. A pokud by vláda skutečně padla, bylo by to nepochybně způsobeno uraženými unionisty (možná ve spojení s lidovci), nikoliv ČSSD.

Odvolání Němce by ovšem nemuselo v odchod unionistů a pád vládní koalice nakonec vůbec vyústit, pokud by takové gesto bylo doprovázeno i odchodem Benešové. Zároveň je jasné, že Unie svobody, která po volbách ve Sněmovně skončí, nemusí mít nezbytně zájem opustit vládní pozice o několik měsíců dříve, než je to nezbytné.