Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary 2005 Politická odpovědnost v čase neodpovědnosti

Politická odpovědnost v čase neodpovědnosti

Politika je činnost, která se tak či onak dotýká všech členů společnosti. Můžeme o ní mluvit jako o správě věcí veřejných, ale také jako o formě společenského diskursu, jehož prostřednictvím se organizuje veřejný prostor a s jehož pomocí veřejnost dospívá (nebo by měla dospívat) k racionálním rozhodnutím o svém směřování. Protože všechny politické činy ovlivňují životy mnoha lidí,  a protože je politika také výkonem moci, klademe na politiky zvýšené nároky, pokud jde o odpovědnost za jejich jednání, což se projevuje například jistým omezením soukromí nebo speciálními zákony o střetech zájmů, apod.

 

Politická odpovědnost

 

Osobní odpovědnost politiků za jejich činy úzce souvisí s pojmem „politické odpovědnosti“, ale zároveň je třeba tyto dvě formy odpovědnosti od sebe odlišit. Na rozdíl od osobní odpovědnosti toho kterého politika za jeho činy, má „politická odpovědnost“  jistou nadosobní rovinu.

 

Navíc je to koncept, který může mít v různých společnostech různé významy, jež se odvíjejí od toho, zda je politika chápána především jako morální činnost, zakotvená v osobním vztahu politika k systému mravních hodnot, nebo naopak především jako spíše odmoralizované uskutečňování racionálních (popřípadě více či méně ideologických) návodů pro fungování společnosti, prosazování skupinových zájmů nebo boj o moc.  

 

Řečeno jinak, chápání pojmu „politické odpovědnosti“ úzce souvisí s tím, jak daná společnost obecně chápe politiku—především, zda převažuje názor, že do politiky patří nebo nepatří morálka. Například skandinávské a anglosaské společnosti, vyrostlé v protestantských tradicích a i dnes ještě fungující v poměrně pevně strukturovaných hodnotových systémech, mají k pojetí politiky coby morální činnosti blíže, než některé jiné západní demokracie.

 

Ačkoliv ani jedno ze zmíněných pojetí politiky neexistuje v čisté podobě, přesto je možné—za cenu určitého zjednodušení—argumentovat, že v politice pojaté jako mravní úkol častěji slyšíme při rozhodování odkazy k dobru a zlu, zatímco ve společnostech, kde převážilo postmoderní chápání politiky, naopak často slyšíme, že se v politice nemá „planě moralizovat“, nebo že uplatňování mravních principů stojí v cestě racionálnímu pojetí politiky jako neosobnímu souboji zájmů a různých názorů, z nichž má největší právo uplatnit se ten, který získá největší podporu.

 

Ve společnostech, kde tento technokratický  koncept politiky převáží, je pojem „politické odpovědnosti“ více oddělen od skutečné osobní odpovědnosti konkrétních politiků, než v politice moralizující. V morálně „neutrálním“ prostředí je politická odpovědnost často redukována na pouhou taktiku: politik musí být opatrný, aby se nedopustil jistých chyb a přehmatů (a nepoškodil tak nejen svou politickou kariéru, ale také svou stranu). A pokud se politik dopustí něčeho nepatřičného, je vyvození „politické odpovědnosti“ často používáno jen jako morálně neutrální úniková cesta. 

 

Případ Gross

 

Zajímavým příkladem bylo chování českého ministerského předsedy Stanislava Grosse poté, co média upozornila na nesrovnalosti ve financování koupě jeho bytu. V tomto případě byla rovina osobní odpovědnosti téměř zcela odpreparována od roviny tzv. politické odpovědnosti. Ačkoliv se premiér zaplétal do zcela nevěrohodných vysvětlení, hraničících s absurditou, přesto ani on, ani jeho strana nemluvili o osobní odpovědnosti, ale především o tom, zda by měl či neměl vyvodit ze skandálu odpovědnost politickou.

 

Tento typ diskursu přitom přijala i média a vynucovali si jej i mnozí opoziční politici. Diskuse se nakonec zaměřovala nikoliv na podstatu možných osobních selhání premiéra, ale především nato, zda míra jeho nevěrohodnosti už dostoupila bodu, kdy by měl vyvodit „politickou odpovědnost“. Dokonce jsme slyšeli argumenty, že nejde ani tolik o to, zda se Gross skutečně dopustil nějakého morálního pochybení nebo přečinu (či snad dokonce trestného činu), jako je například korupce, ale o to, že celou „kauzu“ neustál. Stal se prý tudíž politicky nevěrohodným a měl by rezignovat.

 

Tato myšlenková konstrukce byla podporována poukazy na jiné politiky. Argument zněl přibližně takto: „Co si budeme povídat, více či méně zkorumpovaní jsou mnozí další čeští politici. Premiér se ovšem zapletl do nevěrohodných vysvětlení, čímž politicky selhal.“ Často se poukazovalo na to, že Stanislav Gross nebyl schopen celou kauzu řádně „zkomunikovat“, a právě proto by měl vyvodit politickou odpovědnost.

 

Lidovečtí politici nakonec „kauzu byt“ odsunuli do pozadí (koneckonců předseda lidovců se sám potýkal s podobnými obviněními jako Gross) a pokoušeli se vést útok na Grosse z morálních pozic. Zaměřili se na úzké podnikatelské kontakty jeho manželky s podnikatelkou Libuší Barkovou, která údajně pronajímala jeden ze svých domů nevěstinci.

 

Potíž s touto argumentací spočívala v tom, že jakékoliv morální rozhořčení bylo už dopředu relativizováno tím, jakým způsobem probíhala diskuse o Grossově bytu, v níž mnozí politici (z nichž někteří jsou podezřelí z podobných finančních machinací jako Gross), preferovali zpolitizovanou hru na „politickou odpovědnost“, v níž se rovina osobní odpovědnosti a morálky téměř zcela vytratila.

 

Navíc ani případ Barkové nebylo možné vyjmout ze širšího kontextu české politiky, což už dopředu otupovalo lidovecké morální ostří. Sama Barková například poukazovala po právu na to, že pražský magistrát pronajímá nemovitosti některým společnostem, které v nich pak provozují noční kluby. A politici—mezi nimi i ti, kteří obviňovali Grosse z amorálnosti—necítili, zdálo se, žádnou odpovědnost za to, že mafiánské podnikání v podobě nočních klubů a prodeje žen, nad nimiž se v případě Grosse tolik pohoršovali, existuje i kvůli jejich vlastním  politickým selháním. 

 

Gross nakonec odstoupil z funkce premiéra, aniž bychom se skutečně dozvěděli, zda se při koupi svého bytu dopustil něčeho právně či morálně nepatřičného, nebo zda Barková skutečně provozovala nevěstinec (a jak úzké skutečně byly kontakty rodiny Grossových s ní). Osobní odpovědnost byla zahalena rouškou „odpovědnosti“ politické. Lekce pro politiky, kteří by se snad ocitli v podobné situaci je jen jedna: buďte věrohodnější než Gross, když lžete.

 

Pozitivní tvář politické odpovědnosti

 

Ve společnostech s vyvinutější politickou kulturou, než je ta česká (zejména tam, kde morálka hraje v politice jistou roli), má ovšem koncept politické odpovědnosti i svou kladnou tvář. Za určitých okolností totiž funguje tak, že pomáhá, aby se personifikovala určitá politická selhání, jichž se dopustily nižší složky státní moci nebo někdo, koho je těžké identifikovat. Demokratická společnost se pak může s takovými selháními vypořádat a očistit se.

 

Politik tak na sebe za určitých okolností bere vinu a přijímá trest za něco, co sám neučinil, ale za co tak jako tak nese v očích veřejnosti obecnou odpovědnost, neboť k problémům došlo například v rámci jeho resortu. Ministr vnitra například může být vyzýván k odstoupení kvůli nezdařenému policejnímu zásahu, se kterým má on sám jen málo společného, neboť jej sám neplánoval a byl proveden policejním velitelem, na kterého ministr sám ani osobně nedohlíží.

 

Tento typ politické odpovědnosti je morální fikcí svého druhu—nicméně fikcí, která je pro zdárné fungování demokratických společností velmi důležitá.

 

V nevyzrálé české demokracii tento koncept politické odpovědnosti zatím téměř vůbec nefunguje. Politici se tlakům na odstoupení v případě chyb v jejich sféře působnosti často brání s pomocí argumentů, že oni sami za nic konkrétně nenesou vinu—selhali pouze jejich podřízení. Tento přístup je jen groteskně převráceným argumentem, který slyšíme, když se brání například vykonavatelé různých nepravostí v autoritářských režimech—oni sami nic zlého nespáchali, protože byli jen nástroji těch nahoře.

 

V obou případech se jedná o totéž. Osobní odpovědnost, opírající se o individuální svědomí, je oddělena od odpovědnosti tzv. politické. Demokratický politik, který tvrdí, že nemá důvod odstupovat kvůli vážným chybám ve svém resortu, protože se těchto chyb dopustili podřízení, které ani nezná, je jen zrcadlovým odrazem byrokrata, který své pochybeni hájí tím, že jen v rámci daného systému slepě vykonával příkazy shora, ačkoliv mu snad jeho vlastní svědomí napovídalo, že s takovými příkazy není vše v pořádku.

 

V českém politickém životě po roce 1989 bychom jen těžko našli příklady politiků, kteří odešli z funkce proto, že za něco převzali politickou odpovědnost. Je to vlastně jisté pokračování komunistické mentality, v níž nebyl nikdo za nic odpovědný, protože—teoreticky (a naprosto utopicky)—všichni byli kolektivně odpovědni za vše.

 

I dnes je proto pojem odpovědnosti často velmi nekonkrétní. Věci se dějí, aniž by kterýkoliv politik byl ochoten přijmout za možná pochybení onu fiktivní politickou odpovědnost, která taková pochybení činí postižitelnými. 

 

Soukromé a veřejné

 

Posuzování odpovědnosti nebo neodpovědnosti politiků je také komplikováno nároky, které na politiky klademe. Často se například tvrdí, že politik má jen omezené právo na soukromí. Přijetím politické funkce se stává veřejnou osobou, která  (už proto, že může ovlivňovat životy nás všech a má moc, jež může být bez dostatečné transparentnosti zneužitelná) se vzdává části svého soukromí.

Tím se ovšem soukromí politika teoreticky stává veřejným statkem; jeho odpovědnost v soukromém životě se stává součástí (nebo i měřítkem) jeho odpovědnosti veřejné.

 

Jenže i tento nárok se v moderních demokraciích postupně rozmělňuje. Dochází k tomu z několika důvodů. Především moderní média, zakotvená v masové kultuře, v níž se soukromí stává obchodovatelným statkem (například v podobě různých „reality show“) stále více smazávají hranici mezi soukromým a veřejným. Tato relativizace soukromí, podepíraná dobrovolným exhibicionismem stále většího počtu těch, na kterých spočine oko velkého mediálního bratra, činí obtížnějším i rozlišování toho, co je ještě soukromé a co už je veřejné v případě politiků.

 

V postmoderních společnostech masové kultury a spotřeby zároveň dochází ke stále větší relativizaci hodnot. Je stále těžší uplatňovat vůči politikům morální kritéria, která společnost jako celek tak frivolně porušuje. Jestliže průzkumy veřejného mínění ukazují, že v moderních západních společnostech se například většina lidí dopustila alespoň jednou manželské nevěry, je velmi těžké žádat manželskou věrnost od politiků jenom proto, že na ně údajně musíme klást vyšší nároky.

 

Zcela jasně se tento posun ukázal například v aféře amerického prezidenta Billa Clintona se stážistkou v Bílém domě Monikou Lewinskou. Morální tažení proti Clintonovi kvůli nevěře se zcela zhroutilo, protože značné části americké společnosti jeho nevěra nevadila. Clintonovi oponenti se nakonec pokoušeli prezidenta sesadit nikoliv kvůli samotné nevěře, ale kvůli tomu, že o této nevěře podle jejich soudu lhal, když vypovídal pod přísahou. Přitom jen deset let před Clintonovou aférou zprávy o nevěře zcela politicky zničily do té doby vedoucího demokratického kandidáta na prezidenta Garryho Harta.

 

Zajímavý je i posun v samotné koncepci soukromí. Leccos se proslýchalo i o nevěrách prezidenta Johna F. Kennedyho, jenže to bylo na začátku moderního mediálního věku. Soukromá sféra byla mnohem větší, respektovanější, a bylo jí složitější proniknout. Hart byl obětí masových médií v době, kdy se právo politiků na soukromí sice už zmenšilo, ale přece jen se poměrně přesně rozlišovala soukromá a veřejná sféra. Cenou za tento respekt pro soukromí ovšem byla skutečnost, že politici museli dodržovat v soukromí jistá morální pravidla. Jejich porušení a následné odhalení v médiích je mohlo zničit.

 

V případě Clintona už soukromí téměř zcela zmizelo, ale zároveň zmizela morální kritéria, která se před tím na soukromí uplatňovala. Veřejnost chtěla vědět vše o Clintonově soukromí, ale zároveň už nechtěla ani ona, ani média prezidenta kvůli morálním prohřeškům soudit.

 

V České republice nedávno prošly bez náznaku jakéhokoliv morálního pohoršení ze strany médií i veřejnosti zprávy o nemanželském milostném poměru prezidenta Václava Klause; s Klausovou přítelkyní byl dokonce publikován poměrně laskavý rozhovor, odhalující pozadí vztahu.  Jen o rok později se ale média snažila u veřejnosti vzbudit morální pohoršení nad tím, že manželka premiéra Grosse se přátelí s někým, kdo pronajímá svůj dům nevěstinci.

 

Zdá se prostě, že tak jak se postupně posouvá vnímání toho, co je morální a nemorální v moderních společnostech, posunuje se i hranice toho, co je morální a nemorální v případě politiků—a to i přesto, že na ně údajně klademe vyšší nároky. Tento trend zašel tak daleko, že v podstatě jediná oblast, v níž veřejnost ještě  klade na soukromý život politiků vyšší nároky než v případě nepolitiků, jsou soukromé finance nebo využívání různých privilegií pro soukromé účely.

 

Ani politici v demokratických společnostech se navíc nevymykají obecnému trendu, v němž se individuální členové moderních společností s pomocí nejrůznějších expertů a právníků stále častěji brání nařčením ohledně selhání jejich osobní odpovědnosti poukazy na neosobní příčiny. Přibývá tak například zločinců, kteří jsou podle svých obhájců (a nakonec i podle svého i veřejného mínění) jen oběťmi sociálních poměrů a za své činy tak nesou jen malý (pokud vůbec nějaký) díl odpovědnosti. Ve společnosti, v níž jedlíci hamburgerů jsou schopni vysoudit odškodné od McDonalds, protože nebyli údajně varováni před nebezpečím obezity, se natolik mění koncept osobní odpovědnosti, že tento celkový posun v chápání hodnot nemůže nezasáhnout i politiky.

 

Řečeno jinak, moderní západní společnosti jsou zvláštní kombinací úpadku morálních nároků ve prospěch relativizace hodnot a rostoucího vlivu tzv. expertního rozumu, který má za to, že vše (tedy i selhání osobní odpovědnosti) lze vždy vysvětlit poukazy na obecnější příčiny. Politika se tomuto trendu nevymyká.

 

Dopady na politiku

 

Rostoucí znechucení z politiky v západních společnostech tak není jen důsledkem morálního selhání politiků jako individuálních osob. Je též důsledkem celkového posunu hodnot, v němž už je těžké rozpoznat, co je soukromé a co je veřejné, co je přípustné a co je nepřípustné. Ve společnosti, v níž je téměř vše dovoleno, a každé selhání může být expertně vysvětleno nadosobními příčinami, neexistuje srozumitelný důvod pro to, aby politici byli výrazně odlišní od zbytku společnosti. Vyšší morální nároky na politiky lze klást pouze ve společnostech, kde ještě stále existuje obecná shoda na tom, co takové vyšší  morální nároky vlastně jsou.

 

Nedůvěra a nechuť k politikům tak vyrůstají nikoliv tolik z toho, že  si politici počínají často údajně nemorálně a jsou stále méně ochotni nést za cokoliv osobní odpovědnost. Vyrůstají především z toho, že v politicích vidí moderní společnost sebe samu—a to, co vidí, se jí nelíbí.

 

Stále ještě bychom chtěli, aby politici udávali tón, nasazovali laťku morality, šli příkladem, jenže politici to již dělat nemohou. Toto vše totiž stále více obstarávají masová média. A jejich tón je v rostoucí míře povážlivě disonantní, zatímco jejich morální „zděšení“ je vesměs veskrze účelové—uplatňuje se převážně tam, kde to pomáhá zisku.

 

Jedním konkrétním dopadem rozmělňování osobní odpovědnosti v politice je i postupně mizení politického vůdcovství. Politickými vůdci (elitami v pozitivním slova smyslu) byli vesměs politici s vizemi, za které nějak osobně ručili. Toto osobní ručení nakonec mohlo vycházet jen z osobní morální integrity či, přinejmenším, z ochoty nést za své činy—prosazované často proti veřejnému mínění—odpovědnost.

 

Tento typ politického vůdce ovšem v prostředí moderních medií postupně mizí. Postmoderním společnostem zdánlivě vládne morálně neutrální vox populi, který údajně média jen věrně zprostředkovávají. Ve skutečnosti ovšem média do značné míry určují, co si má veřejnost myslet. A protože se jedná o média vyrostlá z masové kultury a konsumerismu, v nichž se  vše—včetně politiky--stalo zábavou (která se nejlépe prodává), kritéria odpovědnosti a morálky se stávají stále více rozmazanými.

 

I prostřednictvím médií jsme přistoupili na hru, v níž je každý osobní čin nakonec do značné míry produktem „okolností“ a v níž se lidé dobrovolně vzdávají soukromí (protože všudypřítomné oko médií dává jejich existenci stejné „transcendentní“ posvěcení, které kdysi dával Bůh). V takovém prostředí nemohu ani politici nakonec být ničím jiným, než jen herci na jevišti. A jak víme, na jevišti lze odehrát i ta největší morální dramata bez toho, že by se konkrétních herců musely jakkoliv hlouběji dotknout.

 

Přítomnost, podzim 2005