Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary 2005 Premiérem v Česku? Jen pro otrlé

Premiérem v Česku? Jen pro otrlé

 Česká republika měla od svého vzniku v roce 1992 šest premiérů. Po většinu této doby procházela historicky bezprecedentní transformací, která vyžadovala odvážná rozhodnutí na mnoha úrovních. S výjimkou let 1997 až 2000 se zemi poměrně slušně ekonomicky dařilo. V roce 1999 se stala členem NATO a v roce 2004 členem Evropské unie, což je příspěvek k politické i ekonomické stabilitě, jakož i k bezpečnosti země, nesrovnatelný s ničím v české historii.

 

Jinými slovy, šestnáct let po pádu komunistického režimu je možné prohlásit, že--navzdory dílčím selháním--si české země užívají prosperity, svobody a politické stability, pro kterou neexistuje v historii srovnání. Kdyby se ale návštěvník z ciziny, neznalý poměrů u nás, orientoval jen podle českých médií a nálad veřejnosti (tak jak je odrážejí různé průzkumy) musel by si myslet, že česká společnost se nachází v krizi apokalyptických rozměrů.

 

Pro tento jev lze samozřejmě najít řadu vysvětlení. Některá souvisí s národní mentalitou--tak jak se po staletí utvářela v těžce zkoušené zemi. Ve svém převažujícím pesimismu se Češi podobají ostatním středoevropským národům.  V případě většiny Čechů se ale se skepsí často též pojí neúcta a ironie, které jsou namířeny na ty „nahoře“.

 

Bezpochyby to souvisí s tím, že země neměla ve své moderní historii dost času na to, aby si mohla vytvořit stabilní politické elity. Ty se úplně či částečně měnily v letech 1918, 1938-1939, 1945, 1948, 1968, 1989 a 1992-1993. Po naprostou většinu posledních 400 let se Čechům vládlo odjinud: z Vídně, Berlína, Moskvy. Výsledkem je nejen defensivní provincialismus, který nevěří čemukoliv za hranicemi české kotliny, ale též plebejství, které „ví své“ o těch, co mají moc.

 

Může se tak stát, že mnoho lidí například vidí jako cizáky, kteří nám opět chtějí vládnout zvenčí, i struktury Evropské unie, ač jsme do ní vstoupili naprosto dobrovolně. A mnoho lidí i nadále nešetří sžíravou ironií na adresu „těch nahoře“—ač jsme si je demokraticky zvolili a ač nemohou být o nic lepší, než je společnost jako celek.

 

Hezky se to projevuje ve vztazích obyvatelstva i médií k vládám a zejména k premiérům. Debata o rozhodnutích a krocích „těch nahoře“ se jen málokdy vede na věcné úrovni. Namísto toho převažuje plebejské kibicování, v němž se rozebírají osobní charakteristiky a drby. Plebej, ať už v místní hospodě nebo třeba v celostátní televizi, mluví o politicích, jakoby s nimi chodil do školy a důvěrně je znal. Používají se přezdívky, hraničící s urážkami. Nejviditelněji se to projevuje v různých internetových fórech, kde naši tradičně „odvážní“ kritici všeho (kromě sebe) mohou útočit z anonymity.

 

Průměrný občan má za to, že by dokázal zemi rozhodně řídit lépe, než třeba takový „buldozer“ Paroubek, který, jak přeci všichni víme, nedokázal uřídit ani RaJ. Nebo co třeba ten strojvůdce Gross či politický autista Vladimír Iljič Špidla?

 

Když Václav Havel nedávno naznačil, že se mu vcelku zamlouvá, jak Paroubek vládne, nemohla se některá média přestat divit, jak si to vůbec může dovolit. Je snad levičák nebo prostě jen hňup, který nevidí, že Paroubek je všehoschopný gauner? Sice se to ještě neprokázalo, ale jen počkejte, určitě se to prokáže! Tak zní hlas hospody, internetových fór i novinářské kantýny.

 

Doplatil na to i Václav Klaus. I v jeho případě bylo samozřejmě možné leccos kritizovat (což pravidelně činil i autor těchto řádek), ale rozhodně za sebou nenechal „spálenou zemi“, o které mluvil Miloš Zeman, hrajíc na nejnižší plebejské instinkty národa. Klaus také doplatil na jedno specifikum začátku 90. let—neměl zpočátku téměř žádnou intelektuální opozici v médiích. Tak jak dnes většina médií nenechá nitku suchou na Paroubkovi, tak tehdy většina devótně přikyvovala Klausovi, i když se dopouštěl zbytečných přehmatů.  I občasné nekritické zbožnění některých vůdců je ovšem součástí plebejské kultury. O to strmější bývá jejich politický pád, když se od nich masa odvrátí.

 

Ne že by na politicích nebylo co kritizovat. Bohužel ale úroveň obecné diskuse o politice a politicích je u nás stejně pavlačová, jako je (údajně) sama česká politika. Česká společnost je prostě zajímavý fenomén: ve svém praktickém konání, včetně politického, si v konečném součtu vůbec nepočíná špatně. Způsob, jakým své konání reflektuje, je ovšem žalostný. Nejenže nevidí to dobré, co vykonala, ale má dokonce jakousi zvláštní zálibu v hledání špatných stránek i tam, kde nejsou. A ze všeho nejraději se straší kalamitami, které zaručeně přijdou. Víme tak například, že po příštích volbách bude zaručeně hůře—nejspíše nám budou skrze Paroubka opět vládnout komunisti.