Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary 2005 Prezident konkrétní řešení nenabízí

Prezident konkrétní řešení nenabízí

Prezident Václav Klaus v minulosti opakovaně  kritizoval nejrůznější aspekty evropské integrace, přičemž nebylo jasné, jaké vidí alternativy. Nyní konečně nabídl svou vlastní vizi (LN, 16.7.2005). Míní, že namísto další politické integrace by se Evropská unie měla přeměnit v Organizaci evropských států. Ta by sestávala z národních států, které by nespojovaly ideové cíle, nýbrž pouze „společná víra v to, že jsou členské státy schopné—v jistých oblastech—jednat společně, ve společném zájmu, a na tomto základě dospívat ke společným rozhodnutím“.

 

Tato Klausova vize ovšem není nijak nová. Je jen jakousi evropskou verzí  ekonomicky integrované Organizace spojených národů. Prezident říká, že by taková Evropa mohla mít klidně i ústavu. Proč ne, cosi jako ústavu má v podobě své charty i OSN. Suverénní národní státy se jí řídí, jen když potřebují.

 

Není jasné, jak by v takovém svazku evropských států Česká republika prosazovala své národní zájmy lépe, než tak činí v rámci EU. Je to přeci právě vysoký stupeň politické integrace, který dává malým státům více práv, než by jinak měly. Oproti tomu OSN je de facto dominována několika mocnostmi, které se jen málokdy dohodnou, a konfliktům mezi svými členy nedokáže zabránit. I v Evropě budované na takovém modelu by každý stát musel mnohem tvrději než dnes bojovat s každým dalším státem o svá práva.

 

V případě malé a relativně chudé České republiky by to nejspíš znamenalo, že by se místo k Bruselu musela opět vztahovat primárně k Berlínu, neboť každá naše cesta do Evropy by, nejen zeměpisně, vedla přes Německo. Vyvažovali bychom pak zájmy mocného Německa například větší spoluprací v rámci višegrádské skupiny (kterou Klaus též vždy odmítal), nebo třeba příklonem k Rusku? Prezident by měl toto vše mnohem podrobněji vysvětlit.

 

Pokud jde o „revoluční“  politické návrhy, byl prezident v posledních dnech plodný. Kromě nového konceptu Evropy se  médiích také vyslovil k otázce multikulturalismu. Tato ideologie, založená na masovém přistěhovalectví lidí z odlišných kultur, je podle něho neliberální, neboť je kolektivistická. Uplatňuje prý jako nárok „potulovat se kdekoliv po světě“. Přistěhovalci by se měli asimilovat (přihlásit se plně k principům hostitelské kultury „se vším všudy“), neměli by trvat na tom, aby hostitelská země respektovala kulturu, kterou si přinesli s sebou. Pokud toho nejsou schopni, měli by jít „někam jinam“.

 

Je ovšem jen jedna západní země, která garantuje přistěhovaleckým komunitám kolektivní práva--Kanada. V Americe se praktikuje politika „tavícího kotle“, tedy nenásilná asimilační politika, v níž slouží jako pobídka k asimilaci atraktivnost americké kosmopolitní kultury a hodnot.

 

V Evropě přistěhovalci žádná kolektivní práva nemají. Předpokládá se, že se budou v hostitelských zemích chovat podle jejich zákonů a pravidel. Problém nespočívá ani tolik v přistěhovalcích, jako spočívá v Evropě. Její rozbředlý postmodernismus a relativizace hodnot staví všechny kultury na stejnou rovinu, přičemž se Evropa tak trochu stydí  za své historické dědictví „imperialismu“.

 

Pro přistěhovalce není úplné splynutí s takovou hodnotově rozplizlou a sebemrskačskou civilizací příliš atraktivní. A i kdyby zájem měli, je stejně téměř nemožné se rychle asimilovat do jednotlivých národních kultur Evropy, z nichž každá má svou specifickou identitu. V USA se přistěhovalec asimiluje, když přijme určité principy, na kterých je Amerika založena, tzv. občanské náboženství. V Evropě je nucen přijmout za svou specifickou národní kulturu, a stát se například Holanďanem nebo Čechem, přičemž ho domácí kultura za Holanďana nebo Čecha nikdy opravdu nepovažuje.

 

Pokud Klaus pléduje za posílení národních států na úkor nadnárodní EU, která nelpí tolik na kulturní identitě, ale snaží se naopak stavět na obdobě amerického „občanského náboženství“, pak je problém masového přistěhovalectví v Evropě skutečně těžko řešitelný. A prezident konkrétní řešení nenabízí. Nedozvíme se od něj, zda bychom měli zrušit lidsko-právní normy o scelování trodin, které umožňují, aby za prvními přistěhovalci postupně přišli i další rodinní příslušníci. Nebo  zda bychom měli přistěhovalectví úplně zastavit.

 

Jsou i další otázky. Měli bychom  nějak zajistit, aby se přistěhovalci neobjevovali na veřejnosti ve svých národních oděvech? Aby neměli své modtlitebny a neprovozovali etnické restaurace? Aby nesměli žít v komunitách a museli se rozptýlit mezi většinovou populaci? Nebo dokonce aby nesměli mluvit svým původním jazykem, či aby byli vyhoštěni, pokud do jisté doby neprokáží, že jsou „asimilováni“? To vše by ale bylo nejen neliberální, ale i nedemokratické. Žádná snadná řešení prostě neexistují. Pokud Václav Klaus nějaká zná, měl by nám je prozradit.

 

Lidové noviny, 18.7.2005.