Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary 2005 Proč Gross nakonec zůstane premiérem

Proč Gross nakonec zůstane premiérem

Některá klišé se v české politice a médiích mohou neustále opakovat jenom proto, že mnoho politiků a tvůrců veřejného mínění evidentně nezná českou ústavu. Jedním z takových klišé je volání po předčasných volbách. Přitom i ze zběžného pročtení ústavy by mělo být každému jasné, že vyvolat předčasné volby jedním ze způsobů, které zmiňuje ústava, je časově tak náročné, a vyžadovalo by to takovou míru spolupráce rozhodujících politických stran, že je to v současnosti téměř nemožné. To samé se týká případného schválení speciálního ústavního dodatku, který by—podobně jako v roce 1998—cestu k předčasným volbám otevřel.

V současné politické situaci, 16 měsíců před řádnými volbami, by navíc měla jen málokterá strana chuť zabývat se předčasnými volbami, když už se v podstatě všechny strany po jmenování Grossovy vlády smířily s tím, že se budou konat volby řádné. Předčasné volby by pro ně nyní byly příliš nákladnou záležitostí. I proto zní předseda občanských demokratů Mirek Topolánek se svým opětovným voláním po předčasných volbách už téměř komicky.

Je také jasné, že tak krátkou dobu před řádnými volbami, má Gross slušnou jistotu, že pokud ho bude i nadále podporovat sociální demokracie, doslouží ve funkci premiéra—a to dokonce možná i v případě, že by jeho vláda padla. Naopak jistotu, že doslouží v Grossově kabinetu, nemají lidovci —pokud budou ČSSD i nadále provokovat.

O složení vlády rozhoduje premiér. Kdyby se například rozhodl, že vymění lidovecké ministry za sociální demokraty nebo nestraníky, lze sice očekávat prezidentův odpor, ale ústava prezidentovi nedává příliš mnoho prostoru k manévrování. Říká, že na návrh premiéra prezident odvolává a jmenuje ministry.

Je sice pravděpodobné, že by v případě takového nuceného odchodu z vlády lidovci spojili síly se současnou opozicí k vyslovení nedůvěry vládě, jenomže ani případné vyslovení nedůvěry Grossově vládě by neznamenalo nezbytně pád Grosse. Pokud by totiž prezident Klaus postupoval standardně (na čemž si velmi zakládá), pak by musel opět vyzvat ČSSD k navržení nového premiéra.

Pokud by ČSSD trvala na Grossovi, mohl by ho prezident odmítnout nebo ho přijmout. V prvním případě by se tak musel prezident nakonec zpronevěřit svým vlastním principům a jmenováním někoho jiného napodobit to, co jím tolik kritizovaný Václav Havel udělal v roce 1997, když Klause coby šéfa nejsilnější strany po pádu jeho vlády znovu nepožádal o sestavení vlády. Kdyby si ČSSD postavila hlavu, musel by tedy Klaus nejsilnější stranu kompletně obejít.

Kdyby Klaus opakovanou nominaci Grosse přijal, může si samozřejmě klást podmínky—například, že Gross musí ještě před svým oficiálním jmenováním zaručit, že jím sestavená vláda bude většinová. Jenomže i když prezident říká, že by nepřijal vládu menšinovou, s neurčitou podporou, jen těžko by mohl Grossovi stát v cestě. Už proto, že i každý jiný politik, z každé jiné strany, by byl v podobném dilematu. Pokud by se totiž ostatní strany nespojily s komunisty, nelze při současné parlamentní aritmetice bez ČSSD většinovou vládu vytvořit.

Pokud by prezident trval na většinové vládě, mohlo by to jednoduše znamenat, že by se žádnou novou vládu jmenovat nepodařilo a Grossova „vláda v demisi“ by zůstala coby vláda pověřená řízením země. Pokud by prezident Grosse nakonec přece jen znovu jmenoval a Grossem sestavená menšinová vláda by nedostala důvěru v Poslanecké sněmovně, Gross by tak jako tak zůstal v pozici předsedy vlády pověřené řízením země až do jmenování někoho jiného. Dokdy tak prezident musí udělat, ústava nestanoví. Zvážíme-li námahu a rizika spojená s vytvářením nových vlád za takových okolností, bylo by pro prezidenta možná lepší nechat Grossovu vládu dosloužit.

Ačkoliv vláda, která je jen pověřena řízením země do vytvoření vlády plnohodnotné, by neměla činit nezvratné kroky, skutečností je, že ani takové vládě nelze zabránit například v privatizačních rozhodnutích. Lidovci si toto vše umějí spočítat, a protože „u toho“ jistě chtějí být, na žádný z nastíněných scénářů vládní krize nejspíše nedojde.

17. 2. 2005