Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary 2005 Proč je francouzské "ne" těžko přijatelné

Proč je francouzské "ne" těžko přijatelné

Ve Střední Evropě je francouzské odmítnutí euroústavy oslavováno euroskeptiky, ale většina lidí cítí buď rozpaky nebo se dokonce cítí zrazena. Evropský integrační projekt byl totiž od počátku vnímán především jako dílo Francie: zejména ta ho „vymyslela“, byla jeho hnacím motorem, stála za maastrichtským přerodem Evropského společenství v Unii i za společnou měnou. Její bývalý prezident byl předsedou Konventu, který připravil evropskou ústavu.

V očích mnohých obyvatel malých států Střední Evropy byl tento evropský projekt Francie jakýmsi reparátem za to, co se Francii nepovedlo v první polovině 20. století. Země galského kohouta stála u zrodu versailleských dohod, které oslabily střed Evropy a pokořily Německo tak, že 2. světová válka pak nebyla téměř překvapením. Češi a Slováci Francii nikdy nezapomenou, že Francie porušila své spojenecké závazky a „prodala“ spolu s Velkou Británií, Československo Hitlerovi v Mnichově v roce 1938.

Když se stala Francie motorem evropského sjednocení, bylo to ve Střední Evropě, která v té době byla z velké části pod sovětskou nadvládou, vnímáno jako velká inspirace. Především bylo jasné, že evropská integrace má politicky a ekonomicky „rozpustit“ Německo v Evropě tak, aby už nerozpoutalo žádnou další evropskou katastrofu. Francie, která měla plné právo se k Německu otočit zády, překonala své válečné ponížení, a hrála velkoryse klíčovou roli v demokratizaci Německa. Evropská integrace pak pod taktovkou Francie vytvořila neodolatelný model prosperity a demokracie pro všechny Evropany, kteří zůstali uvězněni za železnou oponou.

I proto jsou tito Evropané šokováni skutečností, že právě Francie—z důvodů, které se zdají být sobecké a nehodné země s globálními ambicemi—nyní další evropskou integraci vážně ohrozila. Češi, Slováci, Poláci či Maďaři také jen těžko mohou pochopit, že jedním z hlavních důvodů pro odmítavý postoj mnoha Francouzů k euroústavě bylo přesvědčení, že především kvůli „nové Evropě“ ztrácí Francie pracovní místa a investice. Jestliže hlasování o euroústavě bylo ve Francii svým způsobem opožděným hlasováním o rozšíření EU na východ, je jenom těžké pochopit sobectví, které se ve francouzském „ne“ skrývá. Stejně tak je těžké pochopit krátkozrakost takového rozhodnutí.

Noví členové EU museli v posledních 15 letech projít drastickými reformami, utahováním opasků a složitou modernizací institucí. Mnohé z toho dokázali kvůli vidině členství v EU. Francie a další členové „staré Evropy“ je v tomto procesu povzbuzovali, ale zároveň nemilosrdně vyžadovali splnění členských kritérií. Když se před vstupem nových členů EU rozhodla vytvořit v podobě ústavy nový rozhodovací mechanismus, kandidátské země souhlasily a spolupracovaly, ačkoliv jejich vlády věděly, jak těžké bude prodat domácí veřejnosti skutečnost, že i když ještě ani neskončila přístupová anabáze, už se mění pravidla hry.

Krátkozrakost francouzského rozhodnutí spočívá v tom, co noví členové po 15 letech tvrdých reforem už dobře vědí: každá země si může dovolit jenom takový sociální stát, který si dokáže financovat. Francie spolu s ostatními zeměmi „staré Evropy“ vyžadovala tvrdé reformy od nováčků, ale sama se není ochotna pustit do bolestných reforem, které budou vyžadovat i jisté zmenšení neúnosně nabobtnalého sociálního státu. Při pohledu ze Střední Evropy se teď bohužel zdá, že kouzlo evropského projektu pro Francouze vyprchalo, když si uvědomili, že rozšířená EU už nemusí být schopna spolufinancovat jejich sociální stát.

Odmítnutím euroústavy se Francouzi též otočili zády k Německu, které ještě stále budí v mnoha Středoevropanech obavy. Němci se po pět desetiletí ochotně účastnili evropského projektu, jehož jedním cílem bylo nepokrytě Německo spoutat. I euroústava byla—mimo jiných cílů—dalším krokem ve snaze německého obra dále rozpustit v EU. Němci „disciplinovaně“ tento krok schválili, Francouzi pak na ně udělali „dlouhý nos“.

Střední Evropa se má plné právo obávat, že takové ponížení Německa by mohlo vyústit ve změny v jeho politice. Němci přispívají v absolutních číslech zdaleka nejvíce do společné evropské pokladny. Je to do velké míry díky jejich penězům, že si EU může dovolit štědrou zemědělskou politiku, z níž tolik těží právě francouzští farmáři. Co kdyby se Německo nyní rozhodlo, že ve světle vlastní neutěšené hospodářské situace a francouzského políčku, své příspěvky do rozpočtu EU omezí ? Jaké by to mělo politické důsledky? A co by pak dělali francouzští farmáři, kteří patřili k nejhlasitějším odpůrcům euroústavy?

Když některé kandidátské země v době začátku irácké války vyjádřily podporu USA, francouzský prezident Jacques Chirac jim vzkázal, že „zmeškaly příležitost mlčet.“ Bylo to ponižující, ale většina nových členů nakonec toto ponížení překonala, protože francouzsko-německý tandem byl jistou zárukou, že nakonec najdou prosperitu a bezpečnost ve sjednocené Evropě—a to i díky projektu evropské ústavy. Nyní Francie uštědřila těmto novým členům další políček. Ukázala jim, že její vlastní zájmy jsou důležitější než ty evropské, kvůli kterým měli před třemi roky mlčet. Překonat toto zklamání bude velmi těžké.

Český překlad článku, který vyšel v deníku Le Figaro, 10.6.2005