Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary 2005 Rozpočet a slabiny demokracie

Rozpočet a slabiny demokracie

Česká vláda nedávno rozhodla, že do Poslanecké sněmovny pošle návrh státního rozpočtu se schodkem vyšším než 70 miliard korun navzdory tomu, že národní hospodářství roste rekordním tempem. V době solidního ekonomického růstu by přitom bylo na místě, aby se stát buď přestal zadlužovat úplně, nebo aby se tempo státního zadlužování snížilo mnohem radikálněji, než pro jaké se vládní koalice rozhodla.

 

Někteří analytici nás vzápětí poučili, že se prý není čemu divit, protože žádná vláda nebude přijímat drastické rozpočtové škrty necelý rok před volbami. I současná vládní koalice má prý zcela logicky na zřeteli nadcházející volby a snaží se koupit hlasy voličů.

 

Tito analytici se tak dotkli problému, který ve skutečnosti souvisí se samotnou podstatou demokracie.

 

Zvolená tyranie většiny

 

Oním problémem se nedávno ve své knize „Budoucnost svobody“ zabýval americký politolog Fareed Zakaria. Důrazně upozornil na rozpor, který v moderních demokratických systémech existuje mezi demokracií, chápanou především jako proces (v jehož rámci se konají pravidelné volby), a prostorem svobody, který je garantován především tzv. liberálním konstitucionalismem. Ten zaručuje existenci institucí a norem, které jsou nezávislé na bezprostředních dopadech demokratického boje.

Zakaria je jen posledním v řadě významných autorů, kteří varují, že demokracie, chápaná především procedurálně (jako vláda většiny uskutečňovaná skrze pravidelné volby), může být ve svých důsledcích nejen neliberální, ale také značně populistická. Už Alexis de Tocqueville v první polovině 19. století varoval před tyranií většiny.

V jeho šlépějích pokračoval například Fridrich von Hayek, který též soudil, že pro ochranu svobody a dosahování racionálních politických řešení je procedurální demokracie méně důležitá než vláda zákona.

Obrana centrálních bank

Vývoj v současných západních demokraciích dává těmto obavám částečně za pravdu. Tyranie většiny se projevuje v podobě sílícího diktátu veřejného mínění. Ve snaze vyhrát příští volby (a nějaké příští volby jsou vždy na blízkém obzoru) se politici stále častěji uchylují k populistickým řešením, která postrádají racionalitu i potřebnou reformní odvahu.

K akceleraci tohoto trendu přispívají i masové sdělovací prostředky. V masové demokracii mediálního věku existuje stálý—přitom nikoliv personální--kontakt politiků s veřejností, jehož prostřednictvím politici mohou téměř okamžitě testovat dopady svých rozhodnutí.

Politické strany si  permanentně ověřují svou popularitu. Je to jakoby se neustále konaly volby, což vystavuje politiky obrovskému tlaku skutečného (ale občas též poněkud virtuálního) veřejného mínění a zmenšuje jejich schopnost činit nepopulární rozhodnutí.

Zakaria proto tvrdí, že jedinou možnou únikovou cestou z pasti rostoucího populismu a rozhodovací paralýzy je posilování nezávislosti institucí, které jsou liberálním konstitucionalismem odstíněny od přímých politických tlaků. Poukazuje na blahodárné působení institucí, jako jsou „nevolené“ centrální banky a různé regulační orgány.

Nebýt Bruselu

I tzv. demokratický deficit Evropské unie je podle něj veskrze pozitivní, protože expertní byrokracie (tzv. „Brusel“) sice občas přijímají nesmyslné směrnice, ale ve většině případů vyžadují racionální řešení, která nejsou přijímána pod stejným tlakem jako politická rozhodnutí v národních státech. Celou řadu nepopulárních, ale potřebných rozhodnutí, která by jinak nebylo možné vůbec přijmout, přijímají národní státy Evropy dnes tak, že se zaštiťují Bruselem.

Je to vidět i na rozhodování české vlády v otázce rozpočtu. Bez tlaku EU by rozpočtový schodek byl mnohem vyšší. A kdyby byl rozpočet schvalován nejen politiky, ale bylo by například zapotřebí i souhlasu centrální banky, která se nemusí ohlížet na voliče, je jasné, že by rozpočet vypadal úplně jinak. Podobné návrhy ovšem okamžitě vyvolávají reakce v podobě obvinění o antidemokratických tendencích. Neunikl jim ani Zakaria.

I tak je zřejmé, že demokracie v mediálním věku prochází určitou krizí, jejímž hlavním projevem je neschopnost činit zásadní rozhodnutí. To vše v éře globalizace, která si taková rozhodnutí vyžaduje, pokud nemají být národní státy i jejich demokratické mechanismy procesem globalizace zcela podemlety.

Giddens, Zakaria, Klaus

Někteří levicoví teoretici, jako například Anthony Giddens, volají po „demokratizaci demokracie“ -- například v podobě tzv. demokracie dialogické, nových forem vládnutí (governance), a zapojení občanské společnosti. Konzervativci, jako je Zakaria, vidí naopak řešení v jistém oslabení demokracie na úkor liberálního konstitucionalismu a v přenesení většího počtu rozhodnutí na nevolené (ale demokraticky kontrolovatelné) expertní instituce. Jiní teoretici, například český prezident Václav Klaus, odmítají jak občanskou společnost  (NGOs), tak údajnou tyranii nevolených institucí, jako je eurokracie, a volají po posílení procedurální demokracie, založené na „standardních“ mechanismech.

Jisté ovšem je, že se zásadním způsobem mění paradigma, které v některých západních demokraciích funguje už téměř 200 let. Co by mělo být skutečným řešením, zatím ale nikdo opravdu neví, což krizi demokracie bude v dohledné době  jen prohlubovat.

Hospodářské noviny, 15.9.2005.