Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary 2005 Sociální demokracie ve válce s novináři

Sociální demokracie ve válce s novináři

Jiří Paroubek má nejspíše pravdu, že velká většina médií je zaujatých proti sociální demokracii. Znepokojuje se ale nad rozumnou míru, protože většina lidí to vidí a nic si z aktivistických novinářů nedělá.

 

Na hlavu premiéra Jiřího Paroubka se nedávno snesla vlna kritiky. Prohlásil totiž, že pokud jeho strana vyhraje volby, prosadí nový mediální zákon, který Českou republiku vyvede z údajného balkánského pojetí médií, kdy si novináři dělají, co chtějí--bez odpovědnosti, která je v médiích běžná v západní Evropě. Premiér je přesvědčen, že novináři jsou zaujatí zejména ve vztahu k jeho vládě a k sociální demokracii.

 

Na toto téma doslova řekl: „Osmdesát procent médií je proti nám, my ani tak nevedeme válku s Topolánky a Kalousky, protože ti na nás nestačí. Proti nám vedou válku Steigerwaldové, Mášové a jim podobní redaktoři ČT, kteří si pletou veřejnoprávní vlastnictví ČT se svým vlastnictvím. Já od nich očekávám korektnost. Ne to, že nás budou milovat, ale korektnost.“

 

Myšlenka na nějaké korigování práce médií s pomocí zákona je ovšem  nejen nepraktická, ale mnoha lidem po právu také zavání nedemokratičností. O tom, že se Paroubek pustil na tenký led, svědčí i skutečnost, že kritika jeho prohlášení zazněla i v levicovém Právu. Kvalitu a korektnost novinářské práce nelze naoktrojovat zákonem; je to záležitost postupného vývoje, který ovlivňuje celá řada faktorů, včetně stavu politické kultury.

 

Vedou média válku proti ČSSD?

 

Paroubkův dosti nešťastný nápad, jak se vypořádat s nepřízní médií, bohužel zcela zastínil druhou část jeho prohlášení—tedy tvrzení, že média vedou proti ČSSD válku.  To si zaslouží pozornost, protože mu nelze upřít jisté pravdivé jádro. Oč jde?

 

Většina českých médií skutečně inklinuje k pravici, což je samozřejmě v případě soukromých médií jejich svaté právo. Tento stav věcí se sice vymyká tomu, co je běžné v západní Evropě nebo v USA, kde mají navrch spíše média levicová, ale není to nikterak nepochopitelné ve společnosti, která s „levicí“ má tak tragické zkušenosti, a v níž polistopadová generace novinářů i různých analytiků byla odkojena neoliberálními teoriemi. Většina těchto novinářů jsou mladí lidé, a ti se snadno nadchnou pro jednoznačné odpovědi na komplikované věci. Je to náboženství svého druhu. To, co dříve býval pro mnohé  Karel Marx,  je dnes Friedrich von Hayek nebo Milton Friedman.

 

Z tohoto stavu věcí se ovšem odvozuje poněkud znepokojivější rys české publicistiky: stejně jako dříve  marxisté, většina liberálně či konzervativně orientovaných publicistů je dnes přesvědčena, že přesně vědí, jaká politika by se měla v Česku dělat. Nespokojí se s věcnou reflexí nebo analýzou toho, co se děje, ale pěstují jistý druh aktivismu, který má občas až komické rysy. V řadě článků publikovaných před volbami v Německu jsme se tak mohli dočíst nejenom o tom, co různé politické strany v Německu nabízejí ve svých programech, ale také kdo by měl vyhrát a co by měl udělat, aby se v Německu oživila hospodářská dynamika.

 

Křehká koalice, vedená ČSSD, připadala aktivistickým pravicovým publicistům vždy slabá a příliš levicová pro spuštění jimi preferovaných pravicových reforem. Přičemž takové reformy jsou pro mnohé z nich záležitostí veskrze ideologickou: je třeba je provést, protože neoliberální doktrína, které věří, říká, že je třeba je provést. A to, pokud možno, co nejrychleji--i kdyby česká ekonomika rostla desetiprocentním tempem. „Vědí“ totiž, stejně jako kdysi marxisté, co se stane za, řekněme, třicet let, pokud se nezačne „reformovat“ zítra.

 

Hurá do nových voleb!

 

Někteří tito tvůrci veřejného mínění se nemohou spokojit s tím, že politické karty byly v minulých volbách rozdány tak, jak rozdány byly.Tedy, že se nabízely jen dvě možnosti většinových koalic nekomunistických stran: ta, která nakonec vznikla, nebo velká koalice ČSSD s občanskými demokraty (kterou si ovšem po zkušenostech s opoziční smlouvou nikdo nepřál). Málokdo ocení, že ČSSD ve snaze izolovat komunisty se namísto vytvoření například menšinové vlády s podporou KSČM, kterou tak vřele doporučoval Miloš Zeman, raději spojila v křehké koalici s menšími středo-pravými subjekty, čímž popudila celou řadu svých voličů.

 

Paroubek má pravdu, když říká, že o téměř každý důležitější krok musela ČSSD svádět bitvu nejen s ostatními politickými stranami (včetně často svých koaličních partnerů), ale i s velkou částí novinářské obce. Pravicově orientovaní publicisté opakovaně spouštěli mohutný pokřik o neochotě ČSSD radikálně zeštíhlit sociální stát nebo radikálně reformovat státní finance i penzijní systém—a to, pokud možno, podle receptů, které by patřily do programu nějaké liberální strany, nikoliv sociálních demokratů. Nikterak jim nevadilo, že když se sečtou hlasy pro ČSSD a KSČM v minulých volbách, většina českých voličů k pravicové politice prostě nedala vládě mandát.

 

ČSSD ukázala dostatek slušnosti tím, že k vládnutí komunisty nepřizvala, protože jí vadila jejich minulost a nedostatek sebereflexe i vnitrostranických reforem. To ale nemělo (a v případě levicové strany ani nemohlo) znamenat, že ČSSD začne provádět reformy, které svou povahou patří do repertoáru liberálů nebo konzervativců. Volby vyhrála a po právu cítila, že coby levicová strana má dělat v mezích možností levicovou, v horším případě středovou politiku—tedy jakýsi kompromisní průsečík svého programu a programů svou menších koaličních partnerů. Což nakonec dělala.

 

Skutečnou motivací mnoha kritiků ČSSD ovšem nebyla snaha přimět tuto levicovou stranu, aby dělala pravicové reformy, k jejichž uskutečnění dostávala od liberálních a konzervativních analytiků a komentátorů tolik dobrých rad. Skutečnou motivací  byla snaha vyvolat nové volby, v nichž by konečně zvítězila pravice.

 

Proto se v českých médiích hraje stále dokola evergreen předčasných voleb. Jde o zvláštní druh novinářského aktivismu, který je ve svém uvažování poněkud tautologický. V tomto uvažování ČSSD nesmí přistoupit na vábení KSČM, což znamená, že si po vyhraných volbách má hledat partnery napravo od politického středu. Když si takové partnery najde a z důvodů jak programových rozdílů mezi koaličními partnery, tak na základě volebních výsledků je vládní koalice křehká a ne příliš akční, začne se volat po předčasných volbách.  Protože koalice je prý slabá, rozhádaná, nefunkční, neochotná ke „skutečným“ reformám, je jí třeba vystřídat koalicí skutečně silnou a jednotnou—a ovšemže pravicovou. Řečeno jinak, ať voliči opakovaně chodí k volbám, dokud nezvolí „správně“! Výsledkem tohoto rozbíjení křehkého demokratického konsensu ovšem nakonec je, že posiluje především KSČM.

 

Nebylo by divu, kdyby se nakonec začalo mnoho členů ČSSD ptát, proč vlastně s KSČM nespolupracovat. Vždyť ochotu ČSSD být hrází proti komunistům za cenu politických obětí i programových kompromisů téměř nikdo neoceňuje. Naopak, když se ODS opakovaně spojovala s KSČM ve snahách odvolat vládu, bylo to mnohými komentátory bráno jako spojenectví víceméně logické a vítáno jako šance vyvolat (konečně!) předčasné volby.

 

Zdá se prostě, že se ČSSD nemůže nikomu zavděčit. Když zůstává v koalici s menšími pravicovými stranami, aby zabránila nástupu KSČM, je vláda kritizována za nemohoucnost. „Nulová tolerance“ ODS vůči této antikomunistické alianci je oceňována některými komentátory coby téměř principiální záležitost. A když se občas ČSSD snaží naplnit alespoň část svého levicového programu tím, že v případě některých zákonů přijme podporu komunistů, spustí se naopak lavina kritiky ohledně její údajné nemorálnosti a varování o blížícím se nástupu komunistů s pomocí ČSSD. Paroubek by tak možná neměl mluvit o válce většiny médií s ČSSD, ale o neobyčejném pokrytectví části médií.

 

Je samozřejmě nutné dodat, že ČSSD pravicové části médií v posledních letech munici k palbě na sebe zdatně dodávala sama. Byla po většinu času svým největším vlastním nepřítelem, když neustále na veřejnosti řešila vnitrostranické spory. Jenže ani tyto spory nebyly jen osobní, ale vedly se i o identitu strany—tedy v podstatě o výše popsané dilema, zda být v antikomunistické alianci za cenu určité ztráty levicové identity (Špidlova cesta) nebo zda pracovat na sjednocení levice (Zemanova cesta). Po zkušenostech posledních 4 let by se nebylo co divit, kdyby v případě volebního úspěchu převládla tentokrát zemanovská filozofie.

 

Odhnusňování komunistů a média

 

Komentátor MF Dnes Martin Komárek nedávno popsal to, co se děje v české politice jako „odhnusňování“ komunistů, čímž měl na mysli postupný proces legitimizace KSČM v české politice, kterému prý nyní otevřel dveře dokořán právě pragmatický Paroubek. Výsledkem podle něj bude stále těsnější spolupráce ČSSD a KSČM.

 

Z „odhnusňování“ komunistů není ovšem správné obviňovat jen politiky. Média (zvláště ta elektronická), vedená zvláštními představami o vyváženosti, sama a ochotně poskytují komunistům spoustu prostoru v nejrůznějších debatních pořadech. Protože komunisté mají zastoupení v parlamentu, jakož i v různých mediálních komisích, má se za to, že si zaslouží mediální pozornost přiměřenou své síle. Některé televizní stanice si dokonce vedou přehledy o tom, zda „zvanost“ (jak zní příšerný terminus technicus) do debatních pořadů  zhruba odpovídá procentnímu zastoupení stran v parlamentu. Někdo to nazývá vyvážeností, jiný hezkým českým slovem „předposranost“.

 

V soukromých televizích se navíc tak děje i proto, že dramaturgové nejrůznějších pořadů spoléhají na to, že s nějakým pořádně ostrým komunistou ve studiu bude debata pro diváky zajímavější. A protože v soukromých médiích jde v podobě sledovanosti či čtenosti především o zisk, stává se paradoxně ze zavilých komunistických  kritiků kapitalismu atraktivní zboží ve službách kapitalistů na mediálním trhu, kteří se jinak rádi chlubí svým antikomunismem a neustále dávají dobré rady (zejména) ČSSD, jak nesmí komunistům ustupovat!

 

Pokrytectví vůči ČSSD

 

Možná by se média tedy měla zamyslet též nad sebou. Sebekritika ovšem není snadná. Snadnější jsou zkratkovité výklady, odvádějící pozornost od širšího kontextu--například hysterická varování o blížícím se spojení ČSSD s rudým nebezpečím pokaždé, když spolu tyto dvě strany prohlasují nějaký zákon o odpadcích či o něčem podobném, nebo se setkají jejich předáci.  

 

Od roku 1998 jsme se tak pravidelně dozvídali, že s komunisty se chtěl spojit Miloš Zeman, pak Vladimír Špidla, po něm Stanislav Gross, a nejposledněji Paroubek.  Co na tom, že všichni tito politici nikdy nezpochybňovali usnesení bohumínského sjezdu, které koaliční spolupráci s KSČM zakazuje, a že i Paroubek opakovaně říká, že spolupráce je možná pouze za předpokladu, že se KSČM změní a  přehodnotí své zahraničně-politické priority—například přestane zpochybňovat členství České republiky v NATO.

 

Paroubkem zmíněný Karel Steigerwald by měl vydat knihu svých komentářů z posledních let na téma údajného sbližování ČSSD a KSČM. Mohla by se jmenovat, „Jak jsem se mýlil“. Ani tento název by ovšem nebyl přesný, protože v případě Steigerwalda, zdá se, nejde příliš o pojmenování pravdy, ale o aktivistickou snahu dodat s pomocí strašení komunisty nějaký ten procentní bodík popularity ODS.

 

Pravicové nadšení mnoha publicistů je sice pochopitelné, ale v české realitě bohužel občas kontraproduktivní, protože kvůli existenci silné komunistické strany, nedominuje levé části politického spektra jenom levice demokratická. Ideologické nadšení těchto publicistů pro pravicové recepty, které má uskutečňovat ČSSD (když už jimi favorizovaná ODS volby opakovaně prohrává), by za takových okolností bylo dobré přece jen zmírňovat racionálními úvahami. Například těmi, že kdyby ČSSD začala uskutečňovat liberální reformy, které jí doporučují naši neoliberálové, znamenalo by to nepochybně výrazný nárůst vlivu jediné zbývající strany s levicovou identitou—komunistů. 

 

ČSSD prostě není jen nositelkou toho, co pravicoví publicisté s pohrdáním nazývají „zastaralý koncept sociálního státu“, ale je též první a nejdůležitější hrází proti nereformované komunistické straně, jakož i jedinou nadějí, že bude-li silná, může její příklad spustit v KSČM potřebné reformy. Pravicové strany nemusí s komunisty soupeřit o hlasy, ČSSD ano.

 

Součástí pravicového antikomunismu je i účelové tvrzení, že údajný nástup komunistů přinese jakýsi druhý únor 1948. Co na tom, že dokonce i skutečně paranoidní jedinci si jistě umí spočítat, že KSČM nemá zdaleka stejné možnosti, jako měla KSČ—ať už proto, že česká demokracie funguje ve zcela jiném mezinárodním kontextu, nebo proto, že už s komunisty máme jistou historickou zkušenost.

 

Je typické, že si nikdo z těch, kdo varují před novým nástupem komunistů, nedal práci s tím, aby nám konkrétně nastínil, jak by takový nástup komunistů v současné realitě vypadal. Například, do jaké míry by mohli komunisté v případě jejich účasti ve vládní koalici zásadním způsobem ohrozit demokracii a svobodu. Co konkrétně by museli udělat, aby by jim to prošlo?

 

Menší vliv, než si myslí

 

To, co si ČSSD ze strany velké části českých médií zakouší, je jistě nespravedlivé. Přesto měl Jiří Paroubek o tomto faktu raději pomlčet a nenechat se vyvést z míry.

 

Profesor Jiří Přibáň během jedné veřejné diskuse o médiích poznamenal, že vliv médií na politiku je v dnešní době značně přeceňován. Jako příklad uvedl skutečnost, že v Česku skutečně inklinuje většina médií k pravici, ale většina lidí stejně volí levici. Možná i Paroubek by měl nechat rozhodnutí na voličích. V silně stranickém mediálním prostředí Česka bude volební výsledek koneckonců nejen soudem nad politiky, ale i nad novináři. A znovu se nejspíše ukáže, že na veřejnost mají mnohem menší vliv, než si myslí.

 

Literární noviny, 3.10.2005.