Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary 2006 Česká televize pohrdá zdravým úsudkem

Česká televize pohrdá zdravým úsudkem

Podle zpráv v tisku prohlásilo vedení České televize na jednání Rady ČT 19. dubna, že divácká hlasování v předvolebních diskusních televizních pořadech zůstanou. ČT tak reagovala na dopis Rady pro televizní a rozhlasové vysílání, která vyjádřila názor, že hlasování diváků v předvolebních pořadech, v nichž diváci vyjadřují své sympatie k jednotlivých politikům, není součástí vyváženého způsobu podávání informací.

 

Šéf aktuální publicistiky ČT Jiří Vondráček prý Radě ČT řekl, že zakázat hlasování diváků by bylo kontraproduktivní a nesmyslné. Moderátor Václav Moravec zase řekl, že měl sice zpočátku k hlasování diváků negativní postoj, ale nyní mu fandí. Podle Moravce „názor, že nějaké telefonické hlasování je manipulací voleb, je pohrdáním diváky.“

 

Autor tohoto článku se už k diváckému hlasování vyjádřil v článku „Manipuluje Česká televize“ (Právo, 28.3.2006). Nicméně nejnovější vyjádření představitelů ČT si zasluhují komentář.

 

Tak především, problémem není, zda jsou diváci chytří nebo hloupí, zda je někdo podceňuje, nebo třeba přeceňuje. Problémem je, že v oficiální volební kampani se má zejména veřejnoprávní médium snažit v diskusích prezentovat pokud možno nestranně názory soutěžících stran. ČT si ve svých krajských debatách, v nichž diváckého hlasování používá, nepočíná úplně nestranně, protože divácké ankety mají zpětný dopad. Tedy ovlivňují zpětně veřejné mínění. A protože divácké hlasování je lehce manipulovatelné, poskytuje ČT de facto prostor nikoliv jen k vyjádření diváckých sympatií vůči jednotlivým kandidátům, ale také prostor pro organizovanou snahu sekretariátů  politických stran výsledky hlasování ovlivnit.

 

Navíc si ČT plete soutěž popularity s objektivním informováním. Volby nejsou soutěž Superstar. Předvolební diskuse, kde si mají občané utvořit názor, kdo by mohl kvalifikovaně vést jejich zemi či kraj v příštích 4 letech, prostě nejsou soutěží mezi Sámerem Issou a Tomášem Savkou.  Při používání diváckých anket se informování o programech stran mění v cirkusové představení.

 

Za druhé: samotní diváci jistě nejsou hloupí a mnozí chápou hlasování jen jako zábavu. Dokonce možná i dobře vědí, že výsledky hlasování odrážejí povětšinou jen schopnost tvrdých voličských jader stran se mobilizovat, stejně jako schopnost stranických sekretariátů zorganizovat posílání textových zpráv.

 

Problémem ovšem je, že to, kdo „vyhrál“ divácké hlasování, se stává zprávou svého druhu. Včetně toho, že druhý den to hlavní, o čem referují tištěná média, (jejichž čtenáři se na diskusi mohli, ale také nemuseli dívat), je kdo a o kolik „vyhrál“, přičemž je tuto zprávu pro mnoho méně informovaných lidí těžké odlišit od toho, jaké je skutečné postavení politických stran v tom kterém kraji.

Vytváří se tak určitý dojem, který nemá nic společného s realitou.

 

Závěrem je nutné poznamenat, že ČT si tuto kritiku zaslouží bez ohledu na to, která strana v diváckých anketách vítězí. V českých krajích to zatím byli volební lídři Občanské demokratické strany, na východě země to mohu být třeba sociální demokraté, a  na jižní Moravě například lidovci.

 

Jde skutečně především o to, že se ČT hrubě zpronevěřuje svému veřejnoprávnímu poslání, přičemž se nechce věřit, že vedoucí pracovníci ČT to nejsou schopni vidět. A protože je tomu těžké uvěřit, nabízí se logicky vysvětlení, že velmi dobře vědí, co dělají, ale dělat to z jakýchsi důvodů,  o nichž můžeme jen spekulovat, chtějí.

 

Toto chování se jim nemusí vyplatit. Až například přijde znovu na řadu otázka, zda ČT nezprivatizovat, mohou zjistit, že mezi obránci nedotknutelnosti veřejnoprávní televize mají mnohem méně zastánců než v minulosti. Když se totiž veřejnoprávní televize chová stále více jako ty soukromé, bylo by možná lepší, kdyby nálepkou „veřejnoprávnost“ zbytečně nemátla diváky.