Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary 2006 Česká televize v politické pasti

Česká televize v politické pasti

Nedávné zrušení pořadu Bez obalu znovu upozornilo na skutečnost, že Česká republika nemá skutečnou veřejnoprávní televizi. Má televizi parlamentní. Nebo ještě jinak: televizi Poslanecké sněmovny. Tedy televizi v moci politických stran.

 

Motivy vedení ČT pro zrušení pořadu mohly být různorodé, jisté ale je, že v systému, v němž mají politické strany takovou moc nad veřejnoprávními médii, jakou mají v České republice, je kritika na adresu jakéhokoliv pořadu z úst mocného politika, více než jen varováním.

 

ČT prostě není v současnosti dostatečně odstíněna od možných politických tlaků. Ty je možné uplatňovat jak s pomocí hrozeb odvolání Rady ČT, tak s pomocí finančního vydírání televize ze strany politiků v situaci, kdy je ČT plně závislá nejen na tom, jaký systém financování jí politici schválí, ale bude-li její rozpočet například valorizován v poměru k inflaci.

 

Vedení ČT tak chtě nechtě musí praktikovat i v demokratickém systému to, co se Češi ve své historii tak dobře naučili: oportunismus. Nebo, chcete-li, „odečítání ze rtů“.

 

Především si televizní management musí dávat pozor na to, aby nepopudil kritickou masu politiků tak, že by se několik politických stran spojilo k vytvoření taktické koalice, která by odvolala Radu ČT, jež by pak vyměnila vedení ČT. Vedoucí pracovníci ČT také musí kalkulovat s výsledky příštích voleb. Pokud si příliš popudí například současnou nejsilnější opoziční stranu, může v případě jejího volebního vítězství dojít k televiznímu zemětřesení. Pokud naopak budou příliš kalkulovat s vítězstvím této strany a ČT bude znít příliš kriticky ve vztahu k současné nejsilnější vládní straně, mohou se pro změnu dočkat „pomsty“ v případě, že tato strana své volební vítězství obhájí.

 

Na první pohled by se mohlo zdát, že takový strach z politiků může být docela užitečným impulsem pro větší vyváženost: jestliže si to ČT nechce příliš rozházet se žádnou politickou stranou, může přece jednoduše dělat neutrální (či vyvážené) politické zpravodajství. Potíž je v tom, že nic takového, jako je politická neutralita neexistuje. Jestliže se například nějaký politik nebo politická strana dopustí nepravostí, je úkolem veřejnoprávního média, které má být představitelem občanské veřejnosti, se na tento problém kriticky zaměřit. Takový pohled ovšem—i přes sebevětší úsilí o „vyváženost“--docela jistě politiky, kteří se ocitli v kritickém hledáčku, popudí.

 

Veřejnoprávní médium také nesmí mít strach nabízet názory. Existují jistě novinářské žánry, jako je zpravodajství, v nichž názory novinářů nemají co dělat. Ale jsou žánry, jako je komentovaná publicistika, v nichž silné názory a jejich střetávání hrají důležitou roli. Není přitom vždy možné názory jedné strany dokonale „vyvažovat“ názory strany druhé. A ani to není vždy žádoucí vzhledem k rozdílné dramaturgii různých pořadů. Navíc i novináři jsou jen lidé a ve vizuálním sdělovacím prostředku, jako je televize, lze často rozpoznat, komu nebo čemu fandí—například z jejich grimas, posunků apod.

 

Je samozřejmě možné argumentovat, že silnější a sebevědomější vedení ČT by si prosadilo svou—navzdory politikům. Jenže současný systém výběru vedení ČT, v němž má hlavní slovo Rada ČT vybíraná Poslaneckou sněmovnou, nic takového neumožňuje. Naopak: politici mají jednoznačně zájem na tom, aby v čele ČT nestál nikdo, koho by se museli skutečně bát.

 

Ať už je ale vedení ČT jakékoliv, hlavním problémem je systém, v němž ČT funguje. A tento systém nastavili politici. Anebo, abychom byli přesní, Poslanecká sněmovna. Anebo, ještě přesněji, pět politických stran, které v ní momentálně fungují. A ještě konkrétněji: několik politiků, kteří se v těchto stranách starají o „mediální“ politiku.

 

Skutečnost, že ČT je ve skutečnosti televizí parlamentní spíše než veřejnoprávní, neznamená, že v ní nenajdeme leccos dobrého. Například ČT 2 je vynikající televizní kanál, který se důsledně stará o uspokojování potřeb nejrůznějších společenských menšin: od intelektuálních až po etnické. Potíž je v tom, že veřejnoprávní médium má také být představitelem a kritickým nástrojem občanské veřejnosti ve vztahu k politické sféře. Je-li politická publicistika omezena na minimum, nebo zadušena nejasnými kritérii „vyváženosti“, je  jedna role veřejnoprávnosti zcela amputována. Nemluvě o tom, že ze strachu před politiky se ČT snaží na tenký led skutečně kritické politické žurnalistiky vstupovat stále méně.

 

Cestou z politické pasti, v níž se ČT nalézá, by byla změna výběru Rady ČT. Německý model, v němž do Rady přímo jmenují své zástupce vlivné společenské (ale i politické) instituce, zaručuje, že je Rada, přímo ze zákona, vyjmuta z přímého vlivu politických stran. Zaručuje také, že na veřejnoprávní televizi dohlížejí a její vedení vybírají skuteční zástupci veřejnosti a nikoliv lidé, které schvalují politické strany.

 

Německý model je vhodný pro střední Evropu, protože na rozdíl od často opěvovaného britského modelu BBC se nesnaží spoléhat na politickou kulturu. (Ve Velké Británii, kde vládne vždy jen jedna politická strana, by za určitých okolností bylo snadné s veřejnoprávní televizí a rozhlasem  politicky manipulovat, ale politické zvyklosti nic takového ve větší míře nedovolují).

 

Bylo by samozřejmě možné také rozložit schvalování členů Rady ČT mezi několik politických institucí (například PS, Senát a Prezidenta), ale něco takového by musela nejprve odsouhlasit samotná Poslanecká sněmovna. A ta se nemíní svého výsadního postavení ve vztahu k ČT vzdát. I proto, až příště ČT opět zruší nějaký prominentní politicko-publicistický pořad, by bylo místo vedení ČT nebo konkrétních politiků (kteří prý vyvíjeli za scénou nemístný tlak) správnější kritizovat „systém“. Tedy Poslaneckou sněmovnu a politickou sféru jako celek.  

 

V zemi, kde se politici skutečné veřejnoprávní televize bojí a  mají v rukou páky, aby zmařili všechny pokusy o její větší nezávislost (například v podobě ústavního zákona, který by stanovil základní parametry fungování ČT i ČRo po německém vzoru a byl by jen těžko změnitelný) , si můžeme o skutečné veřejnoprávní televizi nechat jen zdát.