Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary 2006 Civilizace nad propastí

Civilizace nad propastí

Navzdory jevům, jako je nadnárodní terorismus, růst islámského fundamentalismu nebo různé občanské války i hladomory, by se mohlo zdát, že západní modely tržního hospodářství a liberální demokracie postupně dobývají svět. Indikují to nejen statistiky americké organizace Freedom House, ale i přehledy vydávané mezinárodními institucemi, jako jsou OSN, Světová banka nebo Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj.

 

Nás optimismus ale ochladne, podíváme-li se na současný vývoj trochu jinak. Postupné rozšiřování tržního hospodářství ze Západu do dalších částí světa s sebou totiž nese nepopiratelná rizika a rozpory.

 

Kapitalismus byl ve svých ranných fázích omezen jen na několik západních zemí. Prosperity, kterou ekonomická svoboda přinášela, si v těchto zemích navíc užívaly jen poměrně malé skupiny obyvatel. V první polovině 20. století se ale ve Spojených státech  kapitalismus postupně vymanil z tohoto  úzkého rámce a Amerika se začala měnit ve společnost masové spotřeby. To bylo spojeno s rychlým růstem tzv. střední třídy, do níž v druhé polovině století už patřila naprostá většina Američanů.

 

Stále větší množství lidí si tak mohlo dopřávat statků a zboží, z nichž se mohli dříve těšit jenom ti nejbohatší. Kromě spotřeby stále nových druhů výrobků, masová spotřeba také postupně expandovala do oblastí, jako je cestování nebo kultura. Ekonomická střídmost—dědictví náboženského puritanismu—byla vystřídána zvyšováním poptávky po zboží a požitcích, které byly dříve považovány za luxus. Zároveň rostl reklamní průmysl, jehož úkolem bylo ve stále větší míře zajišťovat, aby se  prodávaly i výrobky, které nikdo nepotřebuje k uspokojení základních životních potřeb.

 

Společnost masové spotřeby, která se po druhé světové válce rozšířila z USA do Evropy a později i do několika tzv. východoasijských tygrů, je tak založena na obrovském plýtvání. Tento typ (post)industriální společnosti spotřebovává nebývalé množství přírodních zdrojů a energie k výrobě věcí, které si lidé kupují pouze proto, že jsou reklamou nejprve zpracováni tak, aby věřili, že takové věci potřebují nebo že by bez nich utrpěl jejich společenský status. USA i dnes spotřebovávají množství energie, které v relativních měřítcích mnohonásobně přesahuje podíl země na celkové světové populaci.

 

Ačkoliv se tento model blahobytu týkal v druhé polovině 20. století zhruba jen jedné miliardy lidí (USA, západní Evropa, Japonsko a několik dalších asijských zemí), stačila industriální civilizace masové spotřeby omezená na zhruba jednu šestinu lidstva způsobit podstatné vydrancování neobnovitelných přírodních zdrojů v planetárním měřítku, včetně těch, které zajišťují výrobu energie. Předpokládá se, že i kdyby se světová spotřeba dále výrazně nezvyšovala, vyschne podstatná část neobnovitelných zdrojů, včetně ropy a plynu, za několik desítek let. Došlo také k vážným ekologickým škodám v planetárním měřítku.

 

Navíc, mnohé z produktů masové spotřeby sice uspokojují určité potřeby konzumentů, ale zároveň působí nevyčíslitelné vedlejší škody. Automobily nám například v určitých ohledech usnadňují život, ale zároveň v nich ročně zahynou po celém světě statisíce lidí, nemluvě o škodách na zdraví, které působí jejich výfukové plyny. Ekologické škody způsobené emisemi nebo bezhlavým budováním dálnic i silnic jsou též jen těžko vyčíslitelné. V tomto výčtu bychom mohli pokračovat třeba k nerecyklovatelným umělohmotným produktům nebo k cigaretám, které zabíjejí milióny lidí.

 

Rozkvět států blahobytu, založených na masové spotřebě, bezpochyby přinesl nebývalou politickou stabilitu. Někteří politologové sice připisují tuto stabilitu i změnám v povaze Evropanů, kteří se prý poučili ze své minulosti, ale jiní jsou skeptičtější: stabilita je úzce svázána s ekonomickou prosperitou. Neexistuje tak autoritativní odpověď na otázku, zda by se evropské nebo jiné země mohly stát opět politicky nestabilními, kdyby by se současnou úroveň blahobytu nepodařilo udržet.

 

Nahlédneme-li šíření tržního hospodářství, které se často pojí i s postupem  liberální demokracie, skrze prizma dostupných zdrojů, objeví se závažné otazníky. Mezi nejrychleji ekonomicky rostoucími zeměmi světa jsou v současnosti Čína, Indie a Brazílie, které mají dohromady téměř dvě a půl miliardy obyvatel. Hospodářské a společenské aspirace těchto kolosů jsou v podstatě stejné, jako byly ty, které měly na začátku současného ekonomického rozkvětu USA a Evropa. Chtějí vytvořit společnosti relativního blahobytu, které jsou věrny západním modelům společností masové spotřeby.

 

Podle některých odhadů má už nyní Indie největší střední třídu na světě—okolo 200 miliónů lidí. Jejich aspirace se příliš neliší od toho, co známe ze Západu: chtějí pohodlně bydlet, vlastnit automobily, cestovat. Pokud by ekonomický rozvoj jenom Indie, Číny a Brazílie pokračoval tempem, kterým hospodářství těchto zemí roste v současnosti, zhruba do 20 let by v globálním měřítku praktikovalo životní styl známý ze společností masové spotřeby dvakrát, možná třikrát tolik lidí než dnes. Znamená to, že přírodní zdroje, které by vydržely při současné spotřebě několik desítek let, mohou být nakonec vyčerpány mnohem rychleji.

 

Sekularizované náboženství pokroku

 

Tyto znepokojivé předpovědi jsou buď bagatelizovány nebo zcela odmítány s pomocí zdánlivě racionálního argumentu, který je hluboce zakořeněn v samotné podstatě západního myšlení už od dob osvícenství: pokrok je do té míry nevyhnutelný, že se vždy v pravou chvíli nakonec objeví spásné řešení. Vždyť kromě rostoucí spotřeby roste také počet vědeckých objevů.

 

Podstata tohoto argumentu je hluboce náboženská, protože spoléhá na jistý druh prozřetelnosti. Křesťansko-židovská eschatologie, v níž se svět s pomocí boží prozřetelnosti posunuje vpřed, až k vykoupení, byla v osvícenském racionalismu nahrazena vírou v sekulární humanismus. Bůh je sice „mrtev“, ale lidský rozum postupuje i tak od nižšího k vyššímu, Nakonec se vždy najde řešení; nevíme jen, v které vědecké laboratoři právě vzniká. Naše osudy sice prý nejsou řízeny nějakou vyšší silou, ale z jakéhosi neznámého důvodu jsme vždy schopni v kritických chvílích přijít s potřebnými objevy a řešeními.

 

Toto zvláštní sekulární náboženství je navíc v posledních desetiletích doprovázeno nebývalou ekonomizací společenského myšlení. Společnost masové spotřeby si vyžaduje neustálý ekonomický růst. Úspěšnost různých zemí se měří procenty růstu hrubého domácí produktu a podle toho si pak jednotlivé země stojí v rámci mezinárodního společenství. Do těchto statistik se přitom do velké míry promítá i výroba zboží, které si moderní člověk kupuje jenom proto, že byl vystaven příslušné reklamní masáži. Jak nedávno správně poznamenal Václav Havel, většina ekonomů si plete ekonomii s účetnictvím; zapomínají, že kvalita života, jakož i dvojznačné dopady mnohých kroků, se nedají přesně spočítat.

 

Například to, že většina produktů masové spotřeby se ve stále kratších cyklech mění v odpad. Tyto výrobky jsou pak nahrazovány novými, často jen zdánlivě inovovanými (nepotřebnými) produkty, které se záhy též mění v odpad.

 

Pokud skutečně nedojde k průlomovým objevům, zejména na poli výroby energie, nepomohu příliš ani rozumné snahy ekologicky orientovaných hnutí o „trvale udržitelný rozvoj“, v němž je v mnohem větší míře kladen důraz na využívání obnovitelných zdrojů. Rovnice, na jejímž jednom konci je celkové množství (obnovitelných i neobnovitelných) zdrojů energie i přírodních surovin a na druhém konci po miliardách rostoucí počet lidí praktikujících masovou spotřebu, se v podstatě  nedá uspokojivě vyřešit bez zásadních změn ve stylu života všech. Je ale moderní člověk připraven bez nových globálních konfliktů vzdát se například části své spotřeby? A především: existují politické mechanismy, které by donutily nadnárodní korporace, které spotřebu pro spotřebu kvůli svým ziskům podporují, aby změnily své praktiky?

 

Moderní komunikační technologie vzniklé v bohaté části světa šíří do zbytku světa i aspirace na materiálně bohatší život. Lidé, kteří mohli být

dosud poměrně spokojeni s životem, v němž spotřebovávali zhruba tolik, kolik jim stačí k přežití (a nechtěli přitom více, protože byli organickou součástí tradic a zvyků, které dávaly životu jistý „transcendentní“ smysl), jsou moderními komunikacemi vytrháváni ze svého kontextu. Touží tak nejen po věcech, které mohou fakticky zlepšit kvalitu jejich života, ale i po symbolech masové spotřeby, které k plnohodnotnému životu nijak nepotřebují.

 

Napětí mezi aspiracemi na „lepší život“, které jsou do chudých společností vnášeny moderními komunikačními prostředky i rozvojem cestování, a skutečnými možnostmi rozvoje otřásá v základech hodnotovými stupnicemi, které leží v podloží tradicionalistických společností. Toto napětí je i jedním ze zdrojů růstu fundamentalismu v islámském světě. Zatímco část společnosti reaguje na vlivy přicházející z bohaté a demokratické části světa snahou přizpůsobit se této modernitě, jiná část se zoufale snaží—i s pomocí násilí—vrátit věci zpět tam, kam podle nich patří podle odvěkých tradic nebo náboženských příkazů. Nejde přitom samozřejmě jen o udržení určitého stylu života, ale i o udržení zaběhnutých mocenských hierarchií.

 

Součástí tohoto konfliktu je i frustrace. Zatímco totiž kulturní podloží některých společností, například na dálném východě, se více než dobře sneslo s příchodem západních modelů tržního hospodářství a liberální demokracie, kulturní a náboženská paradigmata fungující například ve většině islámských zemí případným aspiracím na modernizaci (a tím i ekonomický rozvoj) spíše stojí v cestě. Výsledkem rozporu mezi pocitem civilizační i kulturní nadřazenosti na jedné straně a neschopností konkurovat ekonomicky i politicky  úspěšným západním společnostem na straně druhé je již zmíněná frustrace, která se může snadno měnit v násilí.

 

Ačkoliv by přirozený rozvoj islámského světa směrem k tržnímu hospodářství a zejména k politické demokracii byl z hlediska světové bezpečnosti žádoucí,

lze zároveň poněkud cynicky argumentovat, že kdyby se po Číně  a Indii i více než miliarda chudých muslimů vydala na cestu k západnímu pojetí blahobytu, byl by nápor na dostupné zdroje v současnosti téměř neřešitelný. Zároveň je ale obrovským nebezpečím skutečnost, že nejvydatnější zdroje strategických surovin se nacházejí v oblastech, v nichž jsou stále větší masy lidí frustrovány  výše zmíněnými rozpory mezi jejich aspiracemi a reálnými možnostmi. Pravděpodobnost, že přístup k těmto zdrojům zablokují fundamentalistické režimy vzniklé z těchto frustrací, je přitom stejným bezpečnostním rizikem, jako by bylo rychlé rozšíření masové spotřeby do těchto oblastí a tím i zostření globálního souboje blahobytných částí světa o vysychající zdroje.

 

Je řešením globální správa?

 

Tržní hospodářství masové spotřeby může ve své globální podobě být za určitých okolností největším nebezpečím právě pro ty společnosti, jejichž je intelektuálním i praktickým výtvorem. Zatímco společnosti, které blahobyt západního stylu víceméně nepoznaly, by byly případnými omezeními ve spotřebě, vynucenými vysychajícími zdroji, otřeseny jen okrajově, společnosti zvyklé na určitý standard a vychované ve víře v neustálý pokrok i růst životní úrovně, nejsou na takový vývoj vůbec připraveny.

 

Je zde i jiné nebezpečí. Zatímco v rámci národních států Západu se postupně rozvinuly regulatorní rámce, které přece jenom byly schopny neutralizovat některé negativní dopady „neviditelné ruky trhu“ a zároveň začalo vznikat „ekologické svědomí“, jehož protagonisté byli schopni s jistou mírou úspěšnosti upozorňovat na nebezpečné rozpory skryté v podloží industriálních společností masové spotřeby, nic takového zatím neexistuje v globálním měřítku.

 

Ekonomická a technologická globalizace zrychluje, přičemž vytváří již zmíněné napětí a nápor na zdroje, jenže se zatím nekoná globalizace politických institucí. Neexistují prostě účinné nadnárodní instituce, které by dokázaly zkrotit negativní jevy spojené s ekonomickou globalizací a řešit v globálním měřítku ekologické problémy, jakož i  nějakým způsobem zabezpečovat racionální využívání, popřípadě globální distribuci zdrojů surovin i dostupné energie. Absence takové globální rozumné správy je stále závažnějším problémem.

 

Problém vysychajících zdrojů by samozřejmě účinná globální správa nemohla úplně vyřešit, ale mohla by přinejmenším--s pomocí „udržitelného rozvoje“ v globálním měřítku--dát více času naději, že se vědě skutečně podaří najít některé nové druhy energie, jakož i metody, jak nahradit některé neobnovitelné zdroje. Například by bylo možné racionálnější využívání biomasy a již existujících vědeckých objevů v globálním měřítku. V současnosti některé země nadprodukci zemědělských výrobků buď potlačují nebo „nadbytečné výrobky v rámci ochranářských opatření přímo ničí.

 

Pokud se globální správy nedobereme,  nedá se vyloučit, že vítězné globální tažení tržního hospodářství a liberální demokracie může být za jistých okolností „koncem historie“—nikoliv ovšem oním optimistickým koncem, o které snil po pádu komunismu Francis Fukuyama.

 

Literární noviny, 13.3.2006