Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary 2006 Co nás stálo budování kapitalismu?

Co nás stálo budování kapitalismu?

U příležitosti 15. výročí spuštění reforem, které údajně stály u znovuzrození kapitalismu v Česku, jsme si od hlavního protagonisty české ekonomické transformace, prezidenta Václava Klause, vyslechli zhruba následující výklad. Je údajně dobře, že se transformace odehrála rychle a bez zbytečných skrupulí, jakož i navzdory tomu, že návratu kapitalismu stáli prý v cestě někteří levicově smýšlející politici a bývalí disidenti, kteří trpěli buď idealismem, anebo jim kapitalismus prostě nevoněl. Transformační proces byl prý jako celek úspěchem. Ano, vloudily se chybičky, ale v konečném součtu zisky převažují nad ztrátami.

 

Pomineme-li skutečnost, že kdyby dnes někdo v rozvinutých západních demokraciích mluvil o budování „kapitalismu“ místo sociálně tržního hospodářství, utrhnul by si řádnou ostudu, je zajímavé, že s výše zmíněnými argumenty přichází právě politik, který například v případě Evropské unie neúnavně kritizuje tzv. transakční náklady toho či onoho. Jaké byly „transakční náklady“ jím vedené české transformace se od něj ale nedozvíme. Pokusme se tedy počítat za něj.

 

„Útěk před právníky“, který opakovaně kritizuje například renomovaný český ekonom, žijící v USA, Jan Švejnar, přišel Česko na pěkné peníze. Stovky miliard ze zkrachovalých bank či vytunelovaných firem byly zaparkovány v České konsolidační agentuře a nakonec je zaplatili daňoví poplatníci--pokud ovšem agentura, v jejíž dozorčí radě sedělo léta opozičně-smluvní bratrstvo, dluhy neprodala výhodně zpět například těm, kteří je vytvořili.

 

Privatizace na úvěr také znamenala, že další miliardy byly poskytnuty státními bankami (jejichž privatizaci Klaus bránil) lidem, jejichž jedinou „kvalifikací“ často byly jejich známosti s příslušnými politiky. A jen těžko už někdo vyčíslí ztráty, které byly způsobeny například tím, že Klausova vláda vesměs odmítala privatizovat do rukou „cizáků“, takže mnohé „zprivatizované“ podniky pak bez potřebného kapitálu a know-how zkrachovaly. Ve výčtu „transakčních“ nákladů by se dalo pokračovat.

 

To vše byly a dodnes jsou pro Václava Klause ovšem jenom třísky, které lze pozorovat při kácení lesa ve zpětném zrcátku transformace. Potíž je v tom, že z pomyslného zpětného zrcátka—navzdory sebechvále tehdejších reformátorů—ty třísky ne a ne zmizet. Některé poměrně velké „třísky“ odlétly až na Bahamské ostrovy nebo Seychely. Jiné stály a ještě budou české daňové poplatníky stát miliardy v prohraných mezinárodních arbitrážích. Státní pokladně se nijak neuleví, ani když budeme vědět, že podle Klause šlo vesměs o

cílenou kriminalizaci podnikatelů.

 

Jistě je možné přijmout argument, že ne vše šlo udělat správně a ne každý krok do neznáma měl v procesu transformace předvídatelné dopady.  Co ovšem předvídat možné bylo, je skutečnost, že se bez potřebného důrazu na vytváření etického a právního rámce ekonomických reforem, vynoří jistý typ politické kultury, který s námi zůstane po mnoho let. A tak se také stalo.

 

Pokud chceme skutečně vědět, odkud se bere nekonečná řada korupčních skandálů, v níž figurují i politici, podívejme se pořádně do Klausova zpětného zrcátka. Uvidíme, že v prvních letech transformace došlo ke srůstání politiky a ekonomiky do takové míry, že někteří politici se stali jen prodlouženými údy různých ekonomických skupin a podnikatelů. Neúcta k právu a základním etickým pravidlům, které jsou důležité pro zdárný provoz rozvinutých demokracií, nás provází dodnes. Navíc pokřivené partajnictví, spojené s opovrhováním občanskou společností, vedlo k odtržení politických stran od společnosti. Českou politikou tak občas více hýbou různá klientelská bratrstva, která se tvoří napříč politickým spektrem, než standardní politické strany, po nichž volá tak často právě Klaus.

 

V poslední době často slyšíme od glosátorů politického dění, kteří mají krátkou paměť, že současná vláda nezřízeně utrácí a zadlužuje stát. Je jistě pravda, že by se dalo leckde šetřit. Neměli bychom ale zapomínat, že mnohé z miliard, o které se dnes (naštěstí už transparentně) zadlužujeme, bychom nemuseli vůbec platit, kdyby „kapitalismus“ v Čechách kdysi zaváděli lidé méně ideologicky zaslepení.

Byli bychom na tom bezpochyby lépe, kdyby zbytečně kamsi neodtekly stovky miliard, které bylo možné například investovat do infrastruktury, na jejíž budování si dnes stát půjčuje, a kdybychom neměli armádu nezaměstnaných, jejichž podniky leckdy zkrachovaly úplně zbytečně v důsledku Klausovy „české cesty“. Když hodnotíme posledních patnáct let, měli bychom mluvit nejenom o vítězích, ale i o jejich (často zbytečných) obětech.

 

Právo, 16.1.2006