Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary 2006 Jaká je nejlepší povolební konstelace?

Jaká je nejlepší povolební konstelace?

Žebříček možných povolebních uspořádání, který preferuji, vypadá takto (pořadí je od nejlepšího uspořádání k nejhoršímu, slovo „koalice“ značí „většinová koalice“):  

 

  1. Koalice sociálních demokratů, lidovců a zelených
  2. Koalice ČSSD a KDU-ČSL nebo koalice ČSSD a SZ
  3. Koalice občanských demokratů, KDU-ČSL a SZ
  4. Velká koalice
  5. Koalice ODS a KDU-ČSL nebo koalice ODS a SZ
  6. Menšinová vláda buď ODS nebo ČSSD podporovaná v podobě nějaké opoziční smlouvy druhou stranou
  7. Menšinová vláda ČSSD podporovaná komunisty

 

K tomuto pořadí mám následující důvody. Česká republika, ač ekonomicky prosperuje a je politicky i bezpečnostně stabilní, potřebuje reformy, ale měly by to být reformy, které jsou srozumitelné a postupné, a které nebudou mít nezamýšlené dopady podobné těm, které měly některé experimenty vlády vedené ODS v první polovině 90. let. Ačkoliv  důležitým úkolem příští vlády by měl být i boj s korupcí, tento komplexní problém nevyřeší jenom výměna nejsilnější vládní strany za jinou. Je to problém, který jde napříč politickým spektrem.

 

Reformy, které nabízí ODS—zejména rovná patnáctiprocentní daň a zásadní změny v systému sociálního zabezpečení (tzv. tlustá peněženka)--jsou z větší části nevyzkoušenými experimenty. Navíc se tak radikální řešení nejeví v kontextu solidního výkonu českého hospodářství jako nezbytná. A ODS se nikdy zcela nevyrovnala s korupčními skandály, které provázely pád její vlády v roce 1997, takže v oblasti korupce bohužel nepředstavuje vůči ČSSD výraznou alternativu.

 

Je sice velmi pravděpodobné, že právě svých nejradikálnějších návrhů by se musela ODS v koalici s KDU-ČSL a SZ vzdát ve prospěch kompromisů, ale vzhledem k tomu, že ODS dominuje současné české politice od funkce prezidenta až po radnice velkých měst, měla by nad svými koaličními partnery výraznou převahu. Hrozilo by tedy, že přinejmenším část jejího reformního experimentátorství ve vládním programu převáží.

 

Proto vidím jako schůdnější cestu k uskutečnění alespoň některých potřebných reforem koalici ČSSD, KDU-ČSL a SZ. Obě menší strany by ČSSD tlačily k dalšímu snižování daní a větší fiskální disciplině. Mohla by být zahájena i rozumná diskuse o reformách zdravotnictví a školství. Pokud jde o reformu penzijního systému, každá změna, která má vydržet test času a měnících se vlád, musí být tak jako tak kompromisem vládních stran a opozice. „Čerstvá“ SZ by nepochybně tlačila ČSSD i k většímu boji s korupcí.

 

Jako nejdůležitější plus této koalice ovšem vidím její sdílené proevpropské postoje—tedy záruku kontinuity v přístupu k Evropské unii, která bude hrát v české politice rozhodující význam v příštích letech. Obávám se, že jisté zmírnění kritických postojů ODS k EU během volební kampaně je jen taktika; navíc, kdyby se strana chtěla stát více „proevropštější“, dostane se do konfliktu se svým čestným předsedou na Hradě.

 

Důležitá je též stabilita vlády. Koalice ODS, lidovců a zelených bude inherentně nestabilní—rozhodně méně stabilní, než by byla koalice ČSSD, KDU-ČSL a SZ. V SZ převládají spíše lidé s levicovými názory. Tato vrstva, momentálně „schovaná“ za pragmatickým Martinem Bursíkem, by jen těžko byla schopna spolupracovat s ODS—zejména kdyby ODS chtěla prosazovat některé radikálnější návrhy. Vláda by byla v nebezpečí zhroucení už při projednávání prvního rozpočtu.

 

Koalice ČSSD, KDU-ČSL a SZ by na druhou stranu mohla být stabilní pouze za předpokladu, že by zároveň ČSSD neměla parlamentní většinu i s KSČM a neobcházela by koaliční partnery při důležitých hlasováních v parlamentu.

 

Koalici ČSSD, KDU-ČSL a SZ dávám přednost i proto, že by byla protiváhou již dnes značného vlivu ODS, která dominuje všem úrovním české politiky s výjimkou vlády a Poslanecké sněmovny. Snahy prezidenta Václava Klause postupně rozšiřovat svou mocenskou bázi by v případě vedoucí role ODS na vládní a parlamentní úrovni byly nepochybně ještě silnější, než jsou nyní. Mohla by být vážně narušena rovnováha mocí v ústavním systému.

 

Ještě větší by toto nebezpečí bylo při vzniku většinové koalice ODS jen s lidovci.

I proto nadřazuji velkou koalici této možnosti, protože ve velké koalici by ČSSD byla schopna neutralizovat jak tendence ODS směrem k vládě jedné strany, tak tendence prezidenta přetvářet ve spolupráci s ODS českou parlamentní demokracii v prezidentskou republiku.

 

Vedlejším efektem volební porážky ODS by nejspíše byl i odchod politiků poznamenaných „sarajevským syndromem“ z čela strany a příchod talentovaných politiků z regionální úrovně. Česko by tak mohlo konečně mít slušnou pravicovou stranu, která se neutápí například v ideologicky motivovaném euroremcání a národnickém populismu.

 

Spolupráce ČSSD s komunisty je nejhorší variantou nikoliv proto, že by údajně došlo k oklešťování demokracie a občanských svobod (nic takového v současném mezinárodně-politickém a domácím kontextu nehrozí), ale proto, že by pro ČSSD pak jediným zbývajícím motivem pro jakékoliv reformy byl už jen závazek plnit maastrichtská kritéria. Navíc by taková koalice mohla notně oslabit transatlantickou vazbu ČR, protože nejen v KSČM, ale i v ČSSD je mnoho politiků, kteří se nijak neskrývají svou nechutí k USA.

 

Psáno pro Aktuálně.cz