Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary 2006 Modrá diktatura

Modrá diktatura

Premiér Jiří Paroubek hrozí v případě volebního vítězství občanských demokratů „modrou diktaturou“ a publicista Ondřej Neff ho za to tvrdě kritizuje (Lidové noviny, 24.4.2006). Uznává, že logika Paroubkova argumentu může být správná: ODS už vládne ve 13 krajích, má svého čestného předsedu v prezidentské funkci, víceméně kontroluje Senát, takže pokud bude nejsilnější stranou i v Poslanecké sněmovně a bude vést vládu, bude mít rozhodující vliv na všech úrovních politické moci v zemi.

 

Neffovi se ale nelíbí, že Paroubek používá termínu „diktatura“, zejména v českém kontextu, kde máme s diktaturami své zkušenosti. Argumentuje dále, že ODS je demokratická strana a žádné diktátorské choutky neukázala ani v minulosti, ani tam, kde má momentálně moc (například v krajích). Upozorňuje též, že by ODS tak jako tak vládla v koalici, například se Zelenými, takže si o případných diktátorských choutkách může nechat jenom zdát. Závěrem pak Neff vyslovuje přání, aby voliči spočítali Paroubkovi a ČSSD tyto mobilizační praktiky stejně, jako je v minulosti spočítali ODS.

 

Neffova analýza je v podstatě správná, ale s několika kritickými poznámkami.

 

Tak především Paroubkovo nemístné používání pojmu „diktatura“ je bohužel nutné zařadit do patřičného. kontextu Už první „mobilizace“ ODS v roce 1996 se v propagačních materiálech ODS psala jako „mobilisace“ -- prvorepublikově. Občané se zřejmě měli možného nástupu sociální demokracie, hlavního tehdejšího soupeře ODS, bát stejně, jako se báli Češi nacistů v roce 1938.

 

Později Mirek Topolánek  ohromil ČSSD svým termínem „osvětimská lež“, když mluvil o údajných lžích z dílny ČSSD. ODS také běžně používala pojem „grosstapo“, když mluvila o policii České republiky. Středočeský hetman Petr Bendl později tvrdil, že nacismus v Německu vzešel ze sociální demokracie. Krajské volby na podzim roku 2004 měly být podle ODS jakousi paralelou těch z roku 1946: hrozila nám prý vláda rudých hejtmanů, rozhodovalo se prý o celém polistopadovém vývoji. ODS nešetřila ani narážkami na rok 1948.

 

Mirek Topolánek později též prohlásil, že až ODS vyhraje volby, přijdou nekompromisní čistky ve státní správě a jinde, prý tzv. „noc dlouhých nožů“.  Pro čtenáře se slabšími historickými vědomostmi: během „noci dlouhých nožů“ nechal v roce 1934 Adolf Hitler povraždit své domnělé i skutečné odpůrce. Posledním hitem z dílny ODS je tvrzení o vzniku jakési KSČSSD, pokud ČSSD zvítězí ve volbách. Dojde prý k oklešťování mediálních i občanských svobod.

 

Výše zmíněné příklady nemají obhajovat skutečnost, že Paroubek používá pojmu diktatura--jenom ukazují, že nepatřičně silný slovník není Paroubkův politický vynález a že, kdyby vzal některá prohlášení ODS doslovně (třeba to o noci dlouhých nožů), nebylo by se co divit, že z přílišné akumulace moci v rukou ODS může mít oprávněné obavy.

 

Většinová koalice vedená ODS by mohla být de facto vládou jedné strany, kdyby se podařilo ODS vyhrát volby s velkým náskokem a měla by jen jednoho slabého koaličního partnera v podobě lidovců. Neff má dozajista pravdu, že v případné koalici se zelenými a  lidovci si bude muset ODS dávat pozor, aby neučinila nic, co by tuto koalici rozbilo. „Diktatura“ v takovém případě tedy nehrozí.

 

I tak je ale nutné polemizovat s Neffovým tvrzením, že k podobným obavám nejsou důvody, protože ODS neukázala žádné diktátorské choutky v minulosti.

 

Už se totiž ukázalo, že když má v Česku jakákoliv politická strana příliš velkou moc, není to dobré. Během opoziční smlouvy válcovala ČSSD spolu s ODS politické soupeře jako na běžícím pásu. Obě strany chtěly měnit volební systém i ústavu—tak aby to vyhovovalo v budoucnosti především jim. Během této doby došlo i k známé televizní krizi. Premiér Miloš Zeman hnal prezidenta Václava Havla až k Ústavnímu soudu, když si Havel vyložil správně ústavu tak, že ke jmenování guvernéra Národní banky nepotřebuje souhlas premiéra a vlády.

 

Pěknou vizitkou demokracie není ani politika „nulové tolerance“, kterou ODS uplatňovala v tomto volebním období vůči koalici tří demokratických stran. Byla by nulově tolerantní i ve vládě?

 

A pěknou vizitkou demokracie není ani skutečnost, že když ČSSD zjistila, že má pro většinu zákonů podporu komunistů (kteří se až do vzestupu zelených mohli těšit, že existuje reálná šance na existenci menšinové vlády s podporou KSČM po příštích volbách), začala nemilosrdně válcovat nejen opozici, ale i své vlastní koaliční partnery.

 

Jinými slovy: příliš mnoho moci v rukou jedné strany není v nevyzrálých českých poměrech dobré. Jisté je, že za takových okolností bude jakákoliv strana nejen válcovat politické soupeře bez hlubšího dialogu o smysluplnosti svých opatření, ale bude také v pokušení dělat věci, kterých jsme v minulosti už byli svědky: zejména ovládnout instituce, které mají zůstat svou povahou nezávislé. Nemusíme tomu říkat diktatura. Jisté ale je, že podobně jako pojem „diktatura“ má v českých poměrech stejně negativní znaménko cokoliv, co se jen přiblíží „vládě jedné strany“.