Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary 2006 Soudcokracie, nebo klausokracie

Soudcokracie, nebo klausokracie

Prezident Václav Klaus reagoval nedávno na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který dal za pravdu soudním čekatelům, jež Klaus před časem odmítnul jmenovat soudci, nejprve emotivním prohlášením. Jde prý o bezprecedentní postup NSS.

 

O několik dnů později zastřešil své znechucení teoretickou poučkou: demokracie je prý v ohrožení ze strany tzv. soudcokracie. Ředitel legislativního odboru prezidentské kanceláře Jan Bárta pak tento nejnovější výlet prezidenta do oblasti politické filozofie rozvinul v článku (Právo, 4.5.2006), v němž se pokusil vyvrátit nařčení bývalého ústavního soudce profesora Klokočky, že si prezident počíná v mnoha případech neústavně (Právo 27. 4.2006).

 

Pokud se snad někteří občané po prezidentově a Bártově varování obávají, že je naše demokracie v ohrožení kvůli přílišnému aktivismu soudů, mohou se uklidnit. Je to přesně naopak: mnohé nedostatky fungování české demokracie souvisí spíše s tím, že soudy jsou pomalé a nevýkonné. Pokud jde o možná nebezpečí pro demokracii, nepatří k nim soudcokracie, nýbrž spíše sílící klausokracie.

 

Prezident Klaus si prostě stále častěji plete svou pozici hlavy státu, který je parlamentní demokracií, s prezidentskou republikou. V poslední době téměř jednou týdně vetuje nějaký zákon kvůli tomu, že má na něj jiný názor než parlamentní většina, která ho demokraticky schválila. Počíná si jako další komora parlamentu. Klausovo naprosto nemístné brojení proti Evropské unii podemílá zahraničně-politickou linii vlády. Jeho opakované útoky na občanskou společnost polarizují veřejnost. A jeho útoky na vládu, i s pomocí vet, jsou jen špatně zastíranými snahami pomáhat straně, jejímž je čestným předsedou.

 

Věnujme se ale soudům a soudcokracii. Podle Bárty prý demokracie spočívá na tom, že moc zákonodárná zákonem stanoví pravidla chování, a moc soudní je rozsudkem vykládá a vynucuje. Jenže prý  začínáme být svědky toho, že moc soudcovská má snahu pravidla chování určovat rozsudkem.

 

Tento výklad demokracie, který nepochybně Klaus sdílí, má několik trhlin. Tak především moc zákonodárná sice stanoví pravidla, ale ani ona, ani moc výkonná nemohou přitom samy stát na zákonem. Nemohou si určovat, jak a kdy se budou zákony řídit (přizpůsobovat si pravidla chování svým potřebám), a nemohou zákony vykládat bez nějakého dalšího korektivu. Tím jsou nepochybně soudy.

 

NSS udělal pouze tolik, že vyložil platný zákon a rozhodl, že pravdu měli soudní čekatelé, nikoliv prezident. Došel též k veledůležitému závěru, že prezident není jen ústavní činitel, ale také správní orgán, a že v roli správního orgánu v případě čekatelů pochybil. V každé slušné demokracii by každý vysoce postavený činitel srazil paty a rozhodnutí soudu respektoval. Klaus ovšem vždy považoval právo i ústavu za cosi, co jako pouhý obtížný kolorit patří do zpětného zrcátka, v němž se sám zhlíží.

 

Naprostým základem fungování všech moderních demokracií je vláda zákona. Zákon (v podobě konstitucionalismu a dalších základních pravidel) je nadřazen politické moci, nikoliv naopak. Nikdo nemůže stát nad zákonem, ani prezident. Soudy jsou pak poslední instancí, která rozhoduje, zda je vláda zákona dodržována. Tam, kde dojde k nejasnostem, například ke kompetenčním sporům, soudní moc může svým výkladem určit i pravidla chování.

 

Klaus ovšem nemíní respektovat nic, co stojí v cestě Klausovi. Prostřednictvím své vetovací mašinérie nám sděluje, že ví lépe než zákonodárná většina, jaká by měla být politika státu. Prostřednictvím svých výpadů proti základním zahraničním prioritám demokraticky ustavené vlády nám zase sděluje, že on jediný ví, co je pro republiku (a hlavně národ!) v zahraniční politice správné. Poté, co nás už notně vyděsil hrozbami, jako jsou europeismus, multikulturalismus, NGOismus a  humanrightismus, nás nyní straší i soudcokracií.

 

Ve skutečnosti je hrozbou alternativa, kterou nám podprahově nabízí: klausokracie.  Když premiér Jiří Paroubek mluví o modré diktatuře v případě volebního vítězství Občanské demokratické strany, má pravdu přinejmenším v jednom: v takovém případě bude mít klausokracie už zcela volnou cestu.

 

Právo, 10.5.2006