Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary 2006 Soudruzi z pravice

Soudruzi z pravice

V článku „Paroubek a soudruzi z levice“ (MF Dnes, 27.1.2006) polemizuje Emanuel Mandler s mým článkem „Zbytečné strašidlo třídní války“ (MF Dnes, 23.1.2006). Ten byl reakcí na komentář šéfredaktora MF Dnes Pavla Šafra s dramatickým názvem „Paroubek nebo svoboda“ (19.1.2006). Argumentoval jsem v něm mimo jiné, že v předvolebním čase se ostře polarizovala jak česká politická scéna, tak média, a že je směšné, když zejména kritici současného vývoje používají hysterický slovník, který by se hodil spíše do dob vyostřeného třídního boje. Je přemrštěné strašit veřejnost okleštěním demokracie, které by nastalo, kdyby se po letošních volbách sociální demokracie nakonec opřela o KSČM.

Mandler nazývá tento můj postoj „třetí cestou“. Budiž. Snaží se ho vyvrátit tak, že tvrdí, že kritici Jiřího Paroubka mají pravdu, neboť vláda pod Paroubkovým vedením prý nastoupila cestu k autoritativnímu způsobu vládnutí. „Můžeme to sledovat od brutálního potlačení CzechTeku přes ovládnutí resortu zdravotnictví, výhrůžky médiím (nejsou zcela plané, viz osud pořadu ČT Bez obalu) a utužení disciplíny v ČSSD až po sílící spolupráci s „nereformovanou“ komunistickou stranou.“

 

Pokud ve volbách vyhraje levice, co bude po volbách, prý vlastně už víme, píše Mandler. Vždyť sociální demokracie se opřela o komunisty už nyní a naše demokracie se v současné době pozvolna oklešťuje.

 

Když jakýkoliv autor učiní tak závažné obvinění (oklešťování demokracie) měl by skutečně uvést závažné argumenty. Podívejme se na ty Mandlerovy. „Brutální potlačení“ CzechTeku bylo zcela v intencích demokratického systému. Pro jedny byl CzekTek shromážděním tančících dětí, které policie brutálně rozehnala, pro druhé (včetně autora těchto řádků) to bylo hrubé porušení vlastnických a dalších práv na pozemcích, kde se Czech Tek konal a policie zasáhnout musela. Můžeme se ptát, zda při zásahu nedošlo ze strany policie k excesům, ale to je otázka, která se denně řeší v mnoha demokraciích, aniž by někdo tvrdil, že jsou oklešťovány. I u nás se o této otázce diskutovalo, vláda nechala konání policie prošetřit. 

 

Jako další příklad uvádí Mandler „ovládnutí zdravotnictví“. I zde se pohybuje na velmi tenkém ledě. Takové či onaké směřování zdravotnictví můžeme buď schvalovat nebo kritizovat--v závislosti na naší ideové orientaci a znalosti této problematiky. Nemusí se nám též líbit ani některé metody a styl ministra Davida Ratha. Vše se ale odehrává v rámci demokratických pravidel. Autor těchto řádek si nevšimnul, že by se kvůli zdravotnictví nějak zmenšila jeho občanská práva.

 

Dalším Mandlerovým „důkazem“ o oklešťování demokracie jsou prý výhružky médiím. Zřejmě má na mysli premiérovu kritiku některých médií a jeho záměr prosadit nový tiskový zákon, který by kopíroval ten, který platí v současném Rakousku. Potíž s tímto Mandlerovým příkladem spočívá v tom, že pokud nepovažujeme Rakousko za „okleštěnou demokracii“, není jasné v čem spočívá antidemokratická podstata premiérových slov.

 

Zrušení pořadu „Bez obalu“ bylo špatným rozhodnutím, ale nikoliv projevem „oklešťování demokracie“ ze strany současné vládní garnitury. Spíše to byl projev oportunismu České televize. Ano, Paroubek si na zmíněný program stěžoval (na různé mediální pořady si stěžuje občas i Georgie Bush nebo třeba i Tony Blair), ale nezakázal ho, neboť i kdyby chtěl, nemohl by. Zrušila ho ČT, která se takto chová proto, že operuje v právním a institučním rámci, který jí činí závislou na politicích. Zákon, kterým se řídí, byl schválen po televizní krizi v roce 2000 a lví podíl na jeho obsahu mají politické strany, které dnes varují před oklešťováním svobody. A zcela mimochodem: k televizní krizi došlo především kvůli nevybíravé snaze ODS získat  nad ČT kontrolu. Paroubek, ač by to například ve spojení s KSČM klidně mohl udělat, se o nic podobného nepokusil.

 

Jako poslední příklad oklešťování demokracie uvádí Mandler „utužování disciplíny v ČSSD.“ Je zajímavé, že tento argument přichází od autora, který je součástí názorového milieu, z něhož se ještě před rokem linula nepřetržitá řada ironických komentářů o tom, jak strana vnitřně tak nejednotná a nedisciplinovaná, jako je ČSSD, nemá právo vládnout. Vedla se soustředěná kampaň, jejímž cílem bylo vyvolat předčasné volby.Když Paroubek stranu sjednotil, slyšíme pro změnu, že je to diktátor.

 

Možná by bylo upřímnější, kdyby autoři podobných myšlenkových konstrukcí jednoduše řekli, že si přejí vládu pravice. Vyhnuli by se tak možné nekonzistentnosti ve své argumentaci v případě, že pravice bude po volbách vládnout a bude se pak například snažit získat kontrolu v ČT nebo se rozhodne vyprášit kožich anarchistům, až budou zase budou bezostyšně ničit cizí majetek.

 

Především ale by měli autoři Mandlerova ražení přestat používat zcela přemrštěné výrazivo, jako je „oklešťování demokracie“ a omezování občanských práv. Jestliže vše, co mohou přinést jako důkaz takového procesu, jsou Mandlerem vyjmenované příklady, nebo že se jim nelíbí „papalášský styl“ Paroubka (či dryáčnictví Ratha), je to na pováženou. Autor těchto řádků žil dlouho v USA a v Německu, a může porovnávat. Řeči o autoritářství a oklešťování demokracie v současné České republice jsou mnohem méně oprávněné, než byly svého času v Bavorsku výtky na adresu Franze Jozefa Strausse, nebo než jsou současné výtky v USA na adresu George Bushe.

 

Mandler i někteří komentátoři tak nevědomky pomáhají k životu spolupráci ČSSD s KSČM. Jestliže totiž tvrdí, že už teď tyto dvě strany vlastně společně oklestily demokracii, a že stav, v  němž se Česká republika nachází, je toho důkazem, pak spousta střízlivě smýšlejících lidí usoudí, že spolupráce ČSSD a KSČM vlastně není ničím hrozným. Země prosperuje a báchorky o okleštěné demokracii si může každý ověřit na vlastní kůži. Autor těchto řádek se nijak oklestěn necítí. Podobné argumentaci mohou věřit snad jen ti, kdo potřebují tento druh munice k tomu, aby přidali nějaký ten bodík jimi preferované pravici.