Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary 2006 Utrpení Ladislava Jakla

Utrpení Ladislava Jakla

Prezidentův tajemník a šéf sekretariátu Ladislav Jakl se v deníku Metro a některých internetových publikacích vyznal z toho, jak složitá je jeho práce při posuzování zákonů schválených parlamentem. Jako příklad zveřejnil své hodnocení osmi zákonů, které všechny nakonec doporučil prezidentovi podepsat, ačkoliv by prý raději učinil opak. Tento spor s vlastním svědomím Jakla trápí. Jak píše, obává se, že půjde do pekla.

 

Zákony, o kterých Jakl mluví, jsou zákon o státních svátcích, zákon o kronikách obcí, novela občanského soudního řádu, zákon o ochraně před domácím násilím, zákon o rostlinolékařské péči, zákon o šlechtění, plemenitbě a evidenci hospodářských zvířat, zákon o cestovních dokladech, zákon o sociálně-právní ochraně dětí.

 

Tajemník prezidentovi vysvětluje, proč jsou všechny tyto zákony (stejně jako prý 95 procent všech ostatních zákonů!) špatné, nicméně uznává, že kvůli nim nemá smysl vyvolávat válku ústavních institucí, a tak prezidentovi nakonec doporučí jejich podepsání s následujícími douškami: Nerad doporučuji podepsat. Otráven doporučuji podepsat. Znechucen doporučuji podepsat.  Se smutkem doporučuji podepsat. Velmi nerad doporučuji podepsat. Bez radosti doporučuji podepsat. Rezignovaně doporučuji podepsat. S povzdechem doporučuji podepsat.

 

Autor tohoto komentáře též pracoval pro prezidenta—Václava Havla. On i jeho spolupracovníci, včetně prezidentova tajemníka, měli neskonale lehčí práci, než tajemník Jakl, protože se Havel, až na výjimky, důsledně řídil zásadou, že prezident má sice právo vetovat zákony, ale pouze tehdy, když jsou podle jeho mínění v rozporu s ústavou nebo porušují základní lidská práva.

 

Prezidentovi spolupracovníci tedy nebyli nuceni trpět a ohýbat si svědomí tak, jako to musí činit chudák Jakl, protože prezident se obracel se žádostmi o expertní posudek zákonů především na svůj právní odbor. Ten coby kvalifikovaná instituce zákon posoudil a napsal odborné doporučení. Emotivně subjektivní povzdechy typu „znechuceni doporučujeme podepsat“ se samozřejmě v takových expertních stanoviscích nevyskytovaly. (Zdůvodnění všech Havlových vet je podrobně popsáno v knize Brigity Chrastilové a Petra Mikeše, "Vliv prezidenta Václava Havla na právní řád československého a českého státu", ASPI, 2003).

 

Závažnější na současné situaci ovšem je skutečnost, že prezident, jakož i tajemník Jakl a další prezidentovi spolupracovníci, zřejmě nedokáží své svědomí a strach ze zbytečné války ústavních institucí ukrotit vždy, takže zákonů, které prezident Václav Klaus nakonec vetoval, je už slušná řádka. Komentátor Erik Tabery k tomu nedávno na Aktuálně.cz napsal:

„Česká hlava státu nabrala neuvěřitelné tempo, prolomila dvacítku vetovaných zákonů a energicky míří dál. To co Václavu Havlovi trvalo osm let, stihl Václav Klaus za tři roky.Přitom když v roce 2001 Havel vrátil poslancům zákon o obchvatu Plzně, Klaus prohlásil: Prezident by měl veta používat jako šafránu - jednou za desetiletí a ne aby se o to pokusil několikrát za týden. Považuji to za pošlapání základních prvků parlamentní demokracie."

Tabery varuje, že Klaus zavádí prezidentský systém. Správně upozorňuje, že v Česku rozhodují o pravidlech hry zákonodárci, proto si je lidé volí, platí je za to a když podle nich nedělají svou práci dobře, tak jim příště nedají hlas. Prezident nejen, že není vybírán občany, ještě ke všemu není za své činy podle ústavy odpovědný.

Se svými kroky tedy musí nakládat velmi obezřetně, aby dávaly i laické veřejnosti smysl., píše dále Tabery. Václav Havel to většinou dokázal ctít. Chápal, že hlava státu disponuje právem vetovat proto, aby se stal jakousi nouzovou pojistkou či přesněji vyvažováním moci parlamentu, když se například opozičně-smluvní většina pokoušela účelově ohýbat ústavu. Nemyslel si ale, že má parlament nahrazovat. Podle Taberyho mají veta Václava Klause ve většině čistě názorový rozměr. To znamená, že kdyby tam seděl liberál či socialista, padaly by úplně jiné argumenty.

Vyznání tajemníka Jakla tento postřeh potvrzuje. Většina jeho argumentů proti zmíněným zákonům je prostě založena na jiném názoru, než má parlamentní většina, která zákony schválila. V jednom nebo dvou případech Jakl poukazuje na možnou neústavnost schválených norem, ale přesto doporučuje jejich podepsání. Laik by si myslel, že právě v těchto případech měl prezidentovi doporučit nepodepsání.

Jisté je, že se ustavně neodpovědný prezident, zvolený parlamentem (navíc až na třetí pokus, nejtěsnější možnou většinou), stále více chová jako další komora parlamentu. Jenže od toho, aby se zákony schválenými Poslaneckou sněmovnou vyjadřoval názorový nesouhlas (nebo požadoval věcné úpravy v případných legislativních zmetcích schválených PS) máme Senát, nikoliv prezidenta. Jeho 81 členů volíme, na rozdíl od prezidenta, v přímé volbě, v 81 malých obvodech, kde může vyhrát vždy jen jeden. Odtud jejich legitimita.

Zato legitimita prezidenta vetovat jednou týdně nějaký zákon jen proto, že má na věc jiný osobní názor než parlamentní většina, která zákon schválila, je značně vratká. A legitimita prezidentova tajemníka vyjadřovat tak arogantním způsobem své hodnocení práce parlamentu, a ještě to zveřejňovat, je přinejlepším stejná jako názor průměrného občana někde v hospodě u piva.