Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary 2006 Zákon o registrovaném partnerství a stranická demokracie

Zákon o registrovaném partnerství a stranická demokracie

Během hlasování o zákonu  o registrovaném partnerství jsme mohli sledovat dva rozlišné přístupy k vnitrostranické demokracii. Na jedné straně stál premiér a volební lídr České strany sociálně demokratické Jiří Paroubek, který požadoval, aby při snaze přehlasovat veto prezidenta hlasoval poslanecký klub ČSSD pokud možno jednotně. Paroubek, který viděl přijetí zákona nejen jako naplnění jedné programové priority ČSSD, ale i jako prestižní souboj s Václavem Klausem, na poslance ČSSD dosti tlačil. I tak nakonec pro zákon ruku nezvedli 3 poslanci ČSSD.

 

Na druhé straně byla Občanská demokratická strana. Od jejích vůdců jsme neslyšeli žádné formální výzvy k poslancům ODS, že mají hlasovat tak či onak, ale byli jsme svědky jevu, který si možná zaslouží hlubší rozbor, než bylo chování ČSSD. Zatímco totiž Paroubek a další lídři ČSSD otevřeně prohlašovali, jak moc jim záleží na tom, aby jejich poslanci hlasovali pro zákon, věděli též, že naprostá většina poslanců ČSSD zákon podporovala od samotného počátku. Většina poslanců ČSSD tedy nemusela při snaze přehlasovat prezidentské veto nijak měnit názor a hlasovat proti svému svědomí.

 

Část klubu ODS (zejména poslanci náležející k liberálnímu křídlu) byla při projednávání zákona též pro přijetí zákona o registrovaném partnerství. Když ale prezident Klaus zákon vetoval, začala většina z nich zvláštním způsobem otáčet. Nejčastěji argumentovali tak, že Paroubek celou záležitost zpolitizoval, protože z ní učinil součást boje s Klausem, a proto nyní prý nemohou zákon znovu podpořit a přispět tak k přehlasování prezidentského veta. Nakonec pro zákon zvedli ruku jenom dva poslanci ODS.

 

Zdá se tedy, že se stranickou demokracií to není nijak slavné ani v ODS. V bývalém režimu existovaly dvě různé formy kontroly médií: otevřená cenzura a sebecenzura. Výsledky obou metod byly stejné. I v případě ODS zapracovala sebecenzura stejně spolehlivě, jako byla otevřena „cenzura“ ze strany Paroubka v případě ČSSD. Těžko říci, která metoda je horší: ta otevřená, nebo ta skrytá?

 

Přitom se samozřejmě nelze vyhnout otázce, co to je za mechanismus, který po vetu Václava Klause udělá i z tradičních liberálů v ODS názorové věchýtky, které najednou hledají trapné taktické výmluvy pro zdůvodnění změny svých postojů v otázce, která by měla být skutečně bytostnou otázkou svědomí. Bojí se poslanci ODS skrytě nějaké odvety, pokud by se podle svědomí zachovali? Nebo nemají opravdu silný vlastní názor, takže když Václav Klaus odmítne jejich původní „ano“ svým „ne“, začnou všichni přehodnocovat své původní postoje? Nebo je pro ně podpora Klause za každou cenu důležitější než otázka svědomí?

 

Samozřejmě, že bychom mohli klást, v opačném gardu, podobné otázky, i pokud jde o změnu názoru některých poslanců ČSSD. Jen se nelze ubránit dojmu, že ačkoliv se v tomto případě nemá, pokud jde o vnitrostranickou demokracii, čím chlubit ani jedna z obou stran, postoj ČSSD byl v tomto případě přímočařejší, méně licoměrný.