Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary Česká politika v italském balení

Česká politika v italském balení

Je symbolické, že se aféra okolo prázdninového pobytu expremiéra a předsedy občanských demokratů Mirka Topolánka odehrála v Itálii. Jako by se tím předznamenával směr, kterým se vyvíjí česká demokracie.

 Evropská unie se sice skládá jen z demokratických států, ale existují velké rozdíly mezi demokraciemi „severu“, zejména ve Skandinávii, zavedenými demokraciemi ve střední Evropě, zeměmi Beneluxu, a demokraciemi na jihu Evropy.

 Italská demokracie je kategorií sama o sobě. Ve své zkorumpovanosti, provázání byznysu a politiky, pokleslé politické kultuře, či v penetraci organizovaného zločinu do politiky, nemá srovnání—především mezi tzv. starými členskými zeměmi Evropské unie.

 Zdá se být logické, že česká demokracie by se postupně měla vyvíjet podobně jako například demokracie v Rakousku—a to zejména z důvodů společného historického dědictví, kultury i podobné velikosti obou zemí. V  Rakousku se tradičně na jedné straně uplatňuje tendence k preferování kabinetní politiky a účelovým velkým koalicím, které si parcelují moc ve státě,  ale na druhé straně existují solidní tradice právního státu (Rechtsstaat), které Rakušané sdílejí s Němci.

 Silný důraz na právní stát vyvažuje jistou slabost občanské společnosti i médií u našich jižních sousedů a zabraňuje tomu, aby politika zájmů největších stran nesklouzla do politické anarchie, kterou lze občas vidět právě v Itálii.

 Bohužel česká politická kultura se stále více podobá spíše té italské, než rakouské. Okaté Topolánkovo pohrdání tím, co si myslí veřejnost o schůzkách v toskánské vile, pronajaté za podivných okolností, jakož i o vyjížďkách na luxusních jachtách s představiteli byznysu a lobbyisty, se dost podobá chování italského premiéra Silvia Berlusconiho.

 Ještě horší je pak neochota vysvětlit detailně, jak expremiér, který by chtěl být premiérem znovu, dovolenou platil. Nebo zda ji vůbec platil.

 Na první tiskové konferenci po návratu z Itálie Topolánek zamával před novináři  několika kusy papíru s tím, že se jedná o relevantní účty, a ujistil veřejnost, že on i jeho partnerka Lucie Talmanová, si mohli takovou dovolenou zaplatit. Následovalo prohlášení, že tím expremiérova ochota cokoliv vysvětlovat končí, a nebude se tudíž k objasňování toho, jak a kdo dovolenou platil, už vracet.

 Pod mediálním tlakem nakonec ODS zveřejnila jakousi nájemní smlouvu s poněkud záhadnou firmou na pronájem vily, v níž premiér pobýval, jenže některá média si vzápětí všimla, že má smlouva řadu  nedostatků a vypadá, jako by byla sepsána až dodatečně. 

 Vrátíme-li se k srovnáním, je jisté, že dokonce i v poněkud dekadentní rakouské politické kultuře by něco podobného politikům neprošlo. V Itálii, na druhou stranu, ustál Berlusconi už horší věci. Pokaždé spoléhal, vcelku oprávněně, na to, že následným mediálním protiútokem danou kauzu rozmělní, a že  národ, v němž je občanská společnost poměrně slabá a v němž právě Berlusconi kontroluje nejdůležitější média, mu buď odpustí anebo na skandál zapomene.

 I v Topolánkově skandálu okolo pobytu v Toskánsku uplatnil expremiér osvědčenou taktiku, v níž je nejlepší obranou útok.  Podobně jako například Berlusconi ve svém posledním skandálu okolo nahrávek, jež  během společných sexuálních hrátek v premiérově vile pořídila italská prostitutka, premiér obvinil hned několik svých oponentů ze šmírování a organizované kampaně.

 V českém případě se dostala na pranýř sociální demokracie, aniž by se Topolánek namáhal předložit důkazy anebo alespoň vysvětlit, proč by ČSSD chtěla zveřejňovat snímky, které kompromitují i bývalého ministra obchodu a průmyslu za ČSSD Milana Urbana, jenž by v Toskánsku také. Expremiérův hněv se obrátil i proti bývalému šéfovi rozvědky Karlu Randáškovi, který některé snímky předal deníku MF Dnes.

 U některých komentátorů Topolánek se svojí taktikou uspěl, a ti, jak je u nás dobrým zvykem už od časů komunismu, se začali především ptát „komu to slouží“. Kdo snímky pořídil a proč, je jistě zajímavá otázka, jenže bohužel úplně pomíjí podstatu věci. Tou je skutečnost, že Topolánek v údajně pronajaté vile byl, a že se v ní scházel s významnými podnikateli a lobbyisty, s nimiž se také projížděl na luxusní jachtě.

 Můžeme samozřejmě souhlasit s Topolánkovou námitkou, že ony schůzky nebyly ničím výjimečným, neboť s těmito a dalšími podnikateli se setkává i v České republice. Jenže veřejnost má právo vědět, proč se takový počet významných lobbyistů a podnikatelů setkává s Topolánkem až v Itálii, a především, kdo to všechno platil. Navíc mezi lidmi, kteří údajné pronájmy umožnili, jakož i mezi lidmi, kteří se okolo Topolánka pohybovali, figurují jména mužů, kteří mají blízké vazby na uprchlé, kriminálně stíhané podnikatele Radovana Krejčíře  a Tomáše Pitra.

 Jedním z komentátorů, který se cele upnul na otázku „Komu to slouží?“, je publicista Bohumil Doležal. Ve svých článcích opakovaně nabádá, aby se média zaměřila v prvé řadě na otázku, kdo za údajnou snahou diskreditovat Topolánka stojí, neboť celá aféra je prý především cílenou předvolební kampaní proti ODS.

 Snaha poškodit Topolánka a ODS je údajně nebezpečná, protože vyhraje-li nadcházející volby ČSSD, zavede spolu s komunisty „řízenou“ demokracii. Doležal se přitom nijak nenamáhá vysvětlit, odkud bere jistotu týkající se naší chmurné budoucnosti v případě vítězství ČSSD, a  nedozvíme se také, jak by taková „řízená“ demokracie fungovala.

 Publicistova logika je prostá: v případě volebního vítězství ČSSD hrozí zavedení „řízené“ demokracie, promiňme tedy šéfům ODS praktiky, které mohou mít poněkud mafiózní podobu v očích občanů méně zaslepených, než je levicovým nebezpečím umanutý komentátor.

 Potíž je v tom, že naše „zatím“ neřízená demokracie stále více připomíná mafiózní praktiky demokracie italské. Jestli nakonec někdo skutečně dostane nápad naši demokracii po volbách jakkoliv omezovat, bude mít bohužel u veřejnosti asi dost snadnou práci už proto, že současný stav české demokracie ve stylu Berlusconiho praktik jen málokomu připadá jako model politického zřízení, za který s vyplatí bojovat.

ČRo 6, 10.8.2009