Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary České poltické strany vznikly seshora

České poltické strany vznikly seshora

Jedním ze systémových problémů české politiky je způsob, jakým fungují politické strany. Jsou malé, uzavřené, nelákají nové lidi z prostředí občanské společnosti.

 Mnohé z těchto neduhů souvisí se způsoby, jakými se politické strany u nás etablovaly po roce 1989. Lze je rozdělit do dvou skupin.

 Tu první tvořily strany tzv. historické, jež lze ovšem rozdělit do dvou kategorií. K jedné patří komunistická strana, lidovci, a socialistická strana, které přežily éru komunismu—jedna jako dominantní strana, ty další jako satelity KSČ. Tyto strany zdědily z bývalého režimu jak slušné materiální zázemí, tak organizační sítě i poměrně početné členské základny, i když se počet členů, zejména v KSČ, začal hned po revoluci menšit. Socialistická strana, jež se přetvořila v původní národní socialisty, nakonec politicky nepřežila jako významnější subjekt.

 K druhé kategorii historických stran patřila sociální demokracie, která byla v roce 1948 pohlcena komunisty. ČSSD byla jako samostatná strana obnovena hned po revoluci, ale v podstatě se ocitla ve stejné situaci jako mnoho dalších nových stran. Na jedné straně sice byla schopná získat zpět část svého majetku, zkonfiskovaného komunisty, především Lidový dům, ale svoji členskou základnu a organizační strukturu musela budovat od píky.

 Druhou skupinu stran tvořily strany nové, jež je také možné rozdělit do dvou kategorií. Jednou byly strany, jež se vynořily z lůna Občanského fóra, druhou pak strany, které vznikly mimo OF.

 Problémem všech nových stran, k nimž lze do jisté míry přiřadit i ČSSD, bylo slabé personální zázemí. Zatímco v demokraciích, jež se vyvíjely bez revolučních přeryvů a nebo nebyly zničeny totalitními režimy, se politické strany vyvíjely poměrně dlouho, přičemž jejich zárodky vznikaly na půdě občanské společnosti, v českých poměrech byly strany vytvořeny nebo „obnoveny“ jako projekty „seshora“.

 To mělo několik závažných dopadů. Především ideologie a programy stran nevznikaly organicky, v rámci širšího společenského diskurzu, a jejich členstvo se nerekrutovalo ze skupin a masových hnutí v rámci občanské společnosti. Ustavily se přesně v opačném gardu. Skupinky osobností se z různých důvodů přihlásily k určité vyzkoušené, na Západě již dlouho existující ideologii, a pro svůj program se pokoušely získat členy a voliče.

 Problém byl o to závažnější, že výše zmíněné ideologie byly používány často naprosto instrumentálně. Lidé, kteří se k nim hlásili, neměli často kloudné ponětí o smyslu základních politických filozofií, jako byl konzervatizmus, liberalismus, křesťanská demokracie, nebo demokratický socialismus. Jistým hlubším porozuměním těmto idejím vládli jen někteří příslušníci nových stranických elit.

 Zmatení existovalo dokonce i v chápání pojmů levice a pravice. Průzkumy opakovaně ukazovaly, že lidé označující se například za pravicově smýšlející rozumí pod tímto pojmem anti-komunismus, ale nikoliv nezbytně ekonomický program založený (neo)liberálních myšlenkách. A naopak.

 Volně se tak směšovalo socio-kulturní chápání levice pravice s chápáním ekonomickým. Navíc nezbytné reformy, později pod tlakem Evropské unie, musely uskutečňovat strany jako levicové, tak pravicové, což dále znesnadňovalo identifikaci stran na pravo-levé škále. Na Západě by bylo například těžko představitelné, že by se do masivních privatizačních projektů nebo úsporných opatření pouštěly levicové strany.

 V prvních letech po pádu komunismu bylo tak možné sledovat v průzkumech velké zmatení myslí. Lidé, kteří se běžně označovali za levicově či pravicově smýšlející, odpovídali na doplňující otázky (například o privatizaci, sociálních dávkách, roli státu) způsobem, který je usvědčoval z toho, že existují velké rozdíly mezi jejich sebeidentifikací a jejich skutečným  postavením na pravo-levé škále.

 Strany vznikající jako „elitářské“ projekty seshora měly ještě jednu vlastnost: jejich členové a voliči kladli velký důraz na to, kdo stál v čele takové strany, neboť stranický vůdce je neoslovoval jen svým charismatem, vůdcovskými schopnostmi, ale také jako jistá intelektuální záruka hlavních idejí strany, neboť  často jenom on, či úzká skupinka lidí okolo něj, rozuměla základům politické filozofie, k níž se strana hlásila.

 Občanská demokratická strana, jež vznikla jako největší subjekt, který se vynořil z OF, byla dobrým příkladem tohoto zmatení. Hlásila se k liberálním a konzervativním idejím, identifikovala se jako strana pravicová. Hluboce srozuměni s myšlenkami Friedricha von Hayeka nebo Miltona Friedmana, které straníci přijali jako ideologické guru, bylo ovšem jen několik lidí, kteří projekt ODS odstartovali.

 Hlavní problém související s tímto způsobem vzniku politických stran spočíval ovšem nejenom v ideologickém zmatení, neúměrném spoléhání na „moudrost“ vůdců, či v malém počtu aktivních členů, ale v tom, že tyto strany nebyly navázány na občanskou společnost. OF bylo sice projevem vzedmutí občanské společnosti, ale pouze jednorázového. Existovalo příliš krátkou dobu na to, aby se v něm vykrystalizovaly základní proudy politického myšlení.

 Výsledkem je dodnes odtržení českých politických stran od občanské společnosti. Odtržení tak velké, že politické strany po dlouhou dobu považovaly občanskou společnost, zejména různé její masovější iniciativy, za nepřítele či ohrožení.

 Mnohé z politických stran ustavených „seshora“ také poměrně rychle zanikly. ODS a ČSSD přežily, protože si je voliči postupně ztotožnili v demokratickou (občanskou) pravicí v případě ODS, a s demokratickou levicí v případě ČSSD. Pojmy levice a pravice jsou přitom v obou případech definovány velmi široce, dalo by se říci populisticky: malý versus velký stát, antikomunismus versus smířlivější postoje k bývalému režimu, nižší versus vyšší daně, národovectví versus internacionalismus, atd.

 Strany, které se pokoušely ideově vymezit více sofistikovaně, například různé liberální subjekty či subjekty konzervativní, měly malou šanci na úspěch, neboť vyžadovaly jisté porozumění základním idejím, o které se opíraly.

 Dalším neblahým jevem, který souvisí se způsobem vzniku českých politických stran, je, že elity, které tyto strany „seshora“ stvořily, v mnoha případech rychle pochopily, že je v zájmu jejich kontroly nad těmito stranami, jakož i v zájmu výnosů plynoucích z obhajoby určitých ekonomických zájmů, udržovat tyto strany poměrně uzavřené, nepokoušet se udělat z nich skutečně masové organizace s vysokou vnitřní mobilitou a skutečnou vnitrostranickou demokracií.

 Některé strany se tak rychle etablovaly jako jakési firmy s ručením omezeným, tedy jako forma podnikání na poli politiky. S těmito negativními jevy se bude česká politika potýkat nejspíš ještě několik desetiletí.

Přítomnost, červen 2010