Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary České problémy se zahraniční politikou

České problémy se zahraniční politikou

Poté, co se předseda sociální demokracie Jiří Paroubek setkal nedávno  v Moskvě s ruským premiérem Vladimírem Putinem bez přítomnosti českých diplomatů, přičemž spolu údajně hovořili i o tom, že ČSSD bude ve volební kampani vystupovat proti americkému radaru u nás, snesla se na Paroubka v médiích vlna kritiky. Předseda ČSSS se brání tím, že na jeho schůzce s Putinem nebylo nic nestandardního, a z mnohem závažnějších zahraničně politických chyb, než údajně bylo jeho setkání s Putinem, obviňuje bývalého premiéra a předsedu občanských demokratů Mirka Topolánka.

 Ministr zahraničí Jan Kohout, který má blízko k ČSSD, byl v hodnocení Paroubkovy cesty do Moskvy zdrženlivý, nicméně připomněl, že o podobných jednáních by diplomaté měli být přinejmenším dopředu informováni. Straničtí politici se tak vyhnou různým interpretacím jejich jednání. I když se podle Kohouta Paroubek nedostal do přímého střetu s českou diplomacií, je prý nešťastné, že během své cesty nekomunikoval s českým velvyslancem v Moskvě Miroslavem Kostečkou.

 Bývalý ministr zahraničí Karel Schwarzenberg byl o poznání ostřejší: Paroubka mimo jiné obvinil z praní špinavého českého prádla v zahraničí, neboť Paroubek kromě návštěvy u Putina také v jedné moskevské rozhlasové stanici kritizoval politiku Toponákovy vlády vůči Rusku, která prý vztahy s Ruskem za poslední tři roky zhoršila.

 Ačkoliv jistě můžeme přistoupit na Paroubkův argument, že časy, kdy se muselo dopředu informovat, kdo se s kým a proč v cizině setká, jsou naštěstí pryč, a že si jako stranický lídr má právo budovat svou vlastní síť zahraničních kontaktů, z kontroverze okolo návštěvy předsedy ČSSD v Moskvě zase jednou vysvítá, jak  nedospělá je česká politika.

 Čeští politici mají zásadní problém s hledáním zahraničně-politického konsensu napříč politickým spektrem. Často je  tak zahraniční politika jen extenzí žabomyších domácích sporů.  Jak občanští demokraté, tak sociální demokraté mají podivnou představu, že se zahraniční politika má dělat bez větších konzultací s opozicí.

 Zahraniční politika má přitom být  výkladní skříní celého státu, a měla by tedy reflektovat jakýsi širší konsensus. V českém kontextu ovšem téměř vůbec neexistují zavedené způsoby, jak takový konsensus hledat—tedy, jak formulovat státní zájmy, které transcendují zájmy sekretariátů jednotlivých stran. Politické strany nejenže nehledají širší konsensus, ale občas používají zahraniční politiku, aby si navzájem dělaly naschvály.

 Paroubkova cesta do Moskvy nebyla přitom prvním excesem v tomto směru. Vloni jeli Paroubek a stínový ministr zahraničí za ČSSD Lubomír Zaorálek na vlastní pěst do Sýrie. Tehdy se tak stalo bez konzultací s Topolánkovou vládou. I tehdejší cesta vzbudila zasloužené pozdvižení.

 Zajatcem domácích politických půtek dvou největších stran se zahraniční politika stala i během českého předsednictví Evropské unie, kdy ČSSD a ODS nebyly schopny najít společný jazyk. Nakonec byla Topolánkově vládě dokonce vyslovena opozicí nedůvěra, a  vláda se musela uprostřed českého předsednictví poroučet.  Topolánek vzápětí ve svém projevu v Evropském parlamentu kritizoval domácí opozici, čímž v Evropě jen posílil pocit, že česká politika je naprosto provinciální, neboť nedokáže rozlišovat mezi domácí a evropskou scénou.

 Kakofonie hlasů, které se z české zahraniční politiky linou, není navíc naneštěstí omezena jen na skutečnost, že si svojí zahraniční politiku dělají dvě největší politické strany. Neschopnost dohodnout se na společné linii panovala i mezi vládou vedenou ODS a prezidentem Václavem Klausem, který si v zahraniční politice také nárokoval svojí vlastní roli.

 Když byl prezidentem Václav Havel, existovaly i tehdy jisté neshody o směřování zahraniční politiky mezi Havlem a vládou. Později, během časů opoziční smlouvy, dělali zahraniční politiku prezident, premiér Miloš Zeman spolu s jeho ministrem zahraničí Janem Kavanem, ale také Václav Klaus v ústavní roli předsedy Poslanecké sněmovny. Není divu, že se v zahraniční politice naší země jen málokdo vyznal.

 V tomto ohledu je Česká republika jistým unikátem dokonce i mezi ostatními postkomunistickými zeměmi. Například polská a maďarská domácí politika jsou stejně polarizované jako ta česká, ale politické elity těchto států se nakonec často dokáží dohodnout na základních národních zájmech. Čeští politici toho schopni nejsou.

 Paroubkovu cestu do Moskvy nelze nevnímat v tomto  kontextu. Předseda ČSSD může stokrát vysvětlovat, že svoje setkání s Putinem, nekonzultované s českou diplomacií, vnímá jako standardní, a že neměl žádné postranní úmysly, jenže celkový dojem je, že nešlo o nic jiného, než si zase jednou udělat ze zahraniční politiky nástroj pro volební kampaň jedné české politické strany.  

ČRo 6, 15.7.2009