V souvislosti s chováním prezidenta Václava Klause ve věci Lisabonské smlouvy se občas hovoří jako o jednom z řešení o možnosti prezidenta odvolat na základě čl. 65, odstavce 2, Ústavy, který stanoví:
„Prezident republiky může být stíhán pro velezradu a to před Ústavním soudem na základě žaloby Senátu. Trestem může být ztráta prezidentského úřadu a způsobilosti jej znovu nabýt“.
V samotné ústavě definici pojmu „velezrada“ nenajdeme.
Podrobněji jsou velezrada i způsob, jakým Ústavní soud žalobu pro velezradu projednává, definovány v zákoně 182/1993 Sb. o Ústavním soudu. (Pasáž týkající se velezrady, v oddílu šestém zákona, je připojena jako příloha k tomuto textu.)
Definice velezrady v zákoně zní takto:
Velezradou pro účely tohoto zákona rozumí se jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu.
Velmi často slyšíme z úst politiků, že žaloba na Václava Klause pro velezradu je nereálná. A to buď prý proto, že Klausovo jednání nenaplňuje znaky velezrady nebo proto, že pro podání ústavní žaloby by se prý nenašel dostatečný počet senátorů.
Z článku 39 Ústavy a §§ 136 a následně i jednacího řádu Senátu ovšem nevyplývá, že by žaloba pro velezradu vyžadovala například ústavní většinu, kterou vyžaduje schvalování některých mezinárodních smluv. Pro usnesení tedy stačí nadpoloviční většina přítomných senátorů.
Pokud jde o „skutkovou podstatu“, české slovo velezrada zní hrozivě a lidé si jí pletou s trestným činem vlastizrady. Ve skutečnosti je to ústavní žaloba na prezidenta pro porušování ústavních povinností, kterou zná například americký ústavní řád po názvem „impeachment“.
Když nás někteří politici a obránci Klause ujišťují, že je žaloba pro velezradu v případě Klause nemožná, neboť jeho jednání nenaplňuje znaky velezrady, není vůbec jasné, z čeho svá tvrzení vyvozují.
Už před několika lety chtěl podat na Klause pro velezradu senátor Zděnek Bárta kvůli jeho nečinnosti ve věci jmenování soudců ústavního soudu. Ten velmi přesvědčivě argumentoval, že „s ohledem na definici velezrady uvedené v § 96 zákona o Ústavním soudu je velezradou mimo jiné jednání prezidenta republiky směřující proti demokratickému řádu republiky. Logickou argumentací lze zcela jednoznačně vyvodit, že za jednání je třeba v tomto případě považovat i úmyslnou nečinnost.”
Pokud by se skupina senátorů rozhodla žalobu podat nyní, byli by v mnohem silnější pozici než kdysi Bárta, kdyby argumentovali, že prezident porušuje demokratický řád země tím, že odmítá ratifikovat Lisabonskou smlouvu navzdory tomu, že smlouvu v jeho zmocnění vyjednal a za Českou republiku právoplatně podepsal premiér země, načež byl prezidentovi dokument doporučen k ratifikaci ústavními většinami obou komor parlamentu.
Máme též už jedno rozhodnutí ústavního soudu, že podstatné části smlouvy nejsou v rozporu s českou ústavou. Pokud soud usoudí, že i stížnost 17 senátorů z řad ODS a KSČM na LS, kterou se nyní zabývá, je bezpředmětná, a Klaus stejně odmítne podepsat, není jasné, co víc Senát potřebuje, pokud by chtěl v ústavní žalobě na prezidenta argumentovat, že porušuje demokratický pořádek země tím, že odmítá respektovat základní ústavní principy i demokratické zvyklosti.
Pokud jde o prezidentův požadavek na dodatek k LS, který by pro Českou republiku zajistil výjimku z Evropské listiny základních práv kvůli údajné možnosti sudetoněmeckých majetkových nároků, záleží jen na vládě, zda ho vůbec vezme vážně. Někteří ústavní právníci ovšem přesvědčivě argumentují, že prezident přišel se svým požadavkem pozdě a vláda ho měla jednoduše odmítnout. (Viz. například text ústavního experta z PF UK Jana Kudrny v MF Dnes ze dne 15.10.2009).
Pokud si někteří politici myslí, že by ústavní žaloba na Klause zhoršila obraz České republiky v zahraničí, mýlí se. Většina demokratické Evropy si naopak, jak je zřejmé z nejrůznějších komentářů a prohlášení, klade otázku, jak je možné, že české politické strany, reprezentované v parlamentu, nechají Klause být, ač zjevně porušuje českou ústavu. Zvenku, kde nejsou logické argumenty a výklady naší ústavy zahalovány populismem, předvolebními kalkulacemi a vnitropolitickými emocemi, je totiž věc poměrně jasná.
Máme prostě prezidenta, který porušuje základní principy demokratického chování. Ústavní soud by měl dostat přinejmenším příležitost, aby rozhodnul, zda je ono porušování demokratických pravidel hry tak vážné, že je ho možné kvalifikovat jako “jednání prezidenta republiky směřující proti demokratickému řádu”, což naplňuje rysy velezrady. Přinejmenším bychom tak měli jasno—i pro budoucnost.
Příloha
Výňatek ze Zákona 182/1993 Sb. o Ústavním soudu
Oddíl šestý
Řízení o ústavní žalobě proti prezidentu republiky
§ 96
Velezrada
Velezradou pro účely tohoto zákona rozumí se jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu.
§ 97
Ústavní žaloba
(1) Ústavní soud podle čl. 87 odst. 1 písm. g) Ústavy na základě žaloby Senátu rozhoduje, zda se prezident republiky dopustil velezrady. Řízení je zahájeno doručením žaloby Ústavnímu soudu.
(2) Ústavní žaloba proti prezidentu republiky podle čl. 65 odst. 2 Ústavy (dále jen „ústavní žaloba“) musí obsahovat přesné vylíčení jednání, kterým se měl prezident republiky dopustit velezrady, spolu s uvedením důkazů, o které se ústavní žaloba opírá.
(3) Ústavní žalobu projedná Ústavní soud přednostně před ostatními návrhy.
(4) Obecná ustanovení hlavy prvé této části zákona pro řízení o ústavní žalobě neplatí s výjimkou ustanovení § 36 až 43, § 52 až 59 a § 61.
§ 98
Zastavení řízení
(1) Jestliže bylo Ústavnímu soudu, dříve než se odebral k závěrečné poradě, doručeno usnesení Senátu, kterým ústavní žalobu odvolává, Ústavní soud řízení zastaví.
(2) Ústavní soud řízení zastaví také tehdy, jestliže prezident republiky po jeho zahájení zemřel. Požádá-li o pokračování řízení manžel nebo příbuzný v řadě přímé do jednoho měsíce od úmrtí, v řízení se pokračuje.
(3) Okolnost, že se prezident republiky po zahájení řízení vzdal svého úřadu, není důvodem k zastavení řízení.
§ 99
Zastupování v řízení
Za Senát v řízení o ústavní žalobě před Ústavním soudem jedná jeho předseda nebo osoba, kterou tím Senát pověří.
§ 100
Obhájci
Prezident republiky, proti kterému byla podána ústavní žaloba, má právo zvolit si jednoho nebo více obhájců; alespoň jeden z nich musí být advokátem.
Ústní jednání
§ 101
(1) Soudce zpravodaj podle potřeby doplní šetření provedené senátem a připraví ústní jednání.
(2) O ústavní žalobě koná Ústavní soud vždy ústní jednání.
§ 102
Ústavní soud doručí prezidentovi republiky ústavní žalobu a současně vyrozumí prezidenta republiky a zástupce Senátu o době a místě konání ústního jednání, a to zejména deset dnů předem. Přitom prezidenta republiky upozorní, že bude jednáno v jeho nepřítomnosti, nedostaví-li se bez řádné omluvy k jednání nebo se bez dostatečného důvodu v průběhu jednání předčasně vzdálí.
§ 103
(1) Ústní jednání zahájí předsedající sdělením věci, která bude projednávána, poté zjistí, zda se dostavily osoby, které byly k ústnímu jednání předvolány nebo o něm vyrozuměny, a zjistí jejich totožnost.
(2) Pokládá-li se prezident republiky nebo zástupce Senátu (dále jen „strany“) opatřením předsedajícího při řízení jednání zkrácen, může žádat, aby rozhodlo plénum.
(3) Pokud se některá z předvolaných osob nedostavila, rozhodne Ústavní soud po slyšení stran, zda je možno ústní jednání provést nebo zda je nutno je odročit.
(4) Po provedení úkonů podle předchozích ustanovení přednese na výzvu předsedajícího zástupce Senátu ústavní žalobu. Po přednesení žaloby dá předsedající prezidentu republiky a jeho obhájcům možnost se k ní vyjádřit; poté se provede důkazní řízení.
(5) Prezident republiky, jeho obhájci a zástupce Senátu mají právo vyjádřit se k prováděným důkazům, klást svědkům a znalcům otázky a podávat návrhy na doplnění dokazování.
(6) Není-li dalších důkazních návrhů nebo bylo-li rozhodnuto, že další důkazy již prováděny nebudou, ukončí předsedající důkazní řízení a dá zástupci Senátu a poté prezidentovi republiky a jeho obhájcům možnost pronést závěrečnou řeč. Poté se Ústavní soud odebere k závěrečné poradě.
(7) Shledá-li Ústavní soud vzhledem k závěrečným řečem anebo při závěrečné poradě, že je nutno objasnit další okolnosti, může se usnést, že dokazování bude doplněno, a v řízení dále pokračuje.
(8) Po doplnění dokazování dá předsedající znovu slovo zástupci Senátu a prezidentu republiky a jeho obhájcům k závěrečným řečem.
§ 104
Nález a jeho právní následky
(1) Po ukončení ústního jednání Ústavní soud buď ústavní žalobě vyhoví a rozhodne, že se prezident republiky dopustil velezrady, anebo ho ústavní žaloby zprostí.
(2) Jakmile byl nález, kterým bylo ústavní žalobě vyhověno, vyhlášen podle § 56, ztrácí prezident republiky prezidentský úřad a způsobilost jej znovu nabýt. Nárok na prezidentský plat a další požitky po skončení výkonu funkce podle zvláštního zákona mu nenáleží.
(3) O výroku nálezu vystaví předsedající osvědčení, které předá přítomným stranám.
Obnova řízení
§ 105
(1) Ten, kdo se podle nálezu Ústavního soudu dopustil velezrady, může požádat Ústavní soud, aby řízení o ústavní žalobě bylo obnoveno,
a) jestliže takový nález Ústavního soudu byl ovlivněn trestným činem jiné osoby,
b) uvede-li nové skutečnosti nebo důkazy, které bez své viny nemohl uplatnit v původním řízení a které samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve by mohly vést k tomu, že by byl ústavní žaloby zproštěn.
(2) Po smrti osoby uvedené v odstavci 1 mohou o obnovu řízení o ústavní žalobě požádat její manžel nebo příbuzný v řadě přímé.
§ 106
O žádosti o obnovu řízení podle § 105 rozhoduje Ústavní soud bez ústního jednání. Obnovené řízení se koná na základě původní ústavní žaloby.
§ 107
Byla-li osoba uvedená v § 105 odst. 1 v obnoveném řízení ústavní žaloby zproštěna, nenabývá ztraceného prezidentského úřadu.
§ 108
Pokud tento zákon nestanoví jinak, použijí se pro řízení o ústavní žalobě přiměřeně ustanovení trestního řádu o řízení před soudem.