Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary Čtvrtý odboj

Čtvrtý odboj

Den po největší odborářské demonstraci za několik posledních let schválil Senát zákon o tzv. třetím odboji, ačkoliv neexistuje společenská shoda na tom, zda odpor proti komunistickému režimu na sebe kdy vzal formu „odboje“. Když už  s pojmem „odboj“ nakládají politici s takovou volností, možná se ve světle odborářského protestu nabízí trochu ironická otázka, zda nejsme svědky začátku „odboje čtvrtého“.

 „Odboj“ samozřejmě potřebuje v první řadě nepřátelský, utiskovatelský režim, proti kterému někdo organizovaně bojuje. Politicko-ekonomický systém po roce 1989 takovým režimem v očích většiny společnosti zatím nebyl. Mnohým se sice nelíbila korupce, klientelismus, tunelování, předražování a manipulace státních zakázek, jakož i podezřele rychlé bohatnutí různých jedinců, ale společnost jako celek byla vcelku soudržná, nevykazující velké sociální rozdíly, a většinově spokojená s novým politickým systémem.

 Nástup současné pravicové vlády, s jejím neoliberálním programem, by to bohužel mohl, jak se zdá, změnit. Problém není v tom že vládní koalice, a jí podporující média, volají po škrtech a reformách. Problém je, že se tyto „reformy“ nesou v duchu jakéhosi třídního boje, v němž jsou například státní zaměstnanci vykreslováni jako přeplacení paraziti na soukromém sektoru, a v němž jsou ti sociálně nejslabší ponižováni slogany, jež naznačují, že se buď štítí práce nebo jsou neschopní.

 V reakcích na odborářskou demonstraci jsme si v některých denících mohli přečíst v podstatě nenávistné komentáře nejenom o odborech a institutu stávky, ale i o tom, že zatímco přeplacení státní zaměstnanci v pracovní době demonstrují, zaměstnanci v soukromém sektoru prý tvrdě pracují, aby mohli na tyto parazity platit daně. Toto rozeštvávání různých skupin zaměstnaneckého stavu je pak doprovázeno podobnou rétorikou ve vztahu zaměstnaných k nezaměstnaným. V ještě absurdnějších polohách jsou proti sobě stavěny různé skupiny těch sociálně nejslabších: například „přizpůsobivých“ a „nepřizpůsobivých“, „většinových“ a „menšinových“, nebo „pořádkumilovných“ a těch ostatních.

 Vláda a s ní spříznění novináři tak dělají vše proto, aby současný politicko-ekonomický systém v  očích společnosti přeměnili v „režim“, v němž se civilizované protesty, například stávky, skutečně brzy mohou stát formou odboje. Taktika „rozděl a panuj“ nemůže být přitom účinná dlouhodobě, protože se to vše děje na pozadí velmi chabého úsilí dělat něco se systémovou korupcí, v níž se ztrácejí desítky miliard, které by samy o sobě hravě zaplatily to, co se vláda snaží uspořit na zaměstnancích.

 Bude-li tento asociální útok pokračovat, velmi brzy budeme opět žít ve společnosti, jež se bude dělit na ty „nahoře“ a ty „dole“, v níž ti „dole“ navzdory úsilí je rozdělit, pochopí, že mají společný zájem. Ti „nahoře“ k tomu ve svém sociálním autismu už teď mocně přispívají.

 Je symbolické, že zatímco například prezident republiky demonstrující odboráře uráží pohrdlivými výrazy, otevírá „strana a vláda“, reprezentovaná symbolicky toutéž osobou, obchvat Prahy tak astronomicky předražený, že kdyby se postavil za cenu srovnatelnou například s Německem, nemusela by vláda vůbec škrtat některé sociální dávky. Příkladů prorůstání politické a  ekonomické moci, jež se těm „dole“ musí stále častěji jevit tak, že si z nich mocní politici a jejich kmotři dělají zpupnou legraci, by bylo možné uvést mnohem více.

 Toto vše podrývá legitimitu současného systému, který se v očích stále většího počtu lidí může brzy změnit v nespravedlivý režim. A pocit nespravedlivosti je bohužel často doprovázen radikalizací, která už nestojí o dialog s mocnými.

Právo, 24.9.2010