Nacházíte se zde: Úvod Politický zápisník / Political diary Demokracie nebo kleptokracie?

Demokracie nebo kleptokracie?

Při sledování nekonečného seriálu nejrůznějších korupčních kauz, předražování státních zakázek, braní neoprávněných „provizí“, či dokonce manipulací s evropskými fondy se nabízí nelichotivý závěr, že jednadvacet let od pádu komunismu se v České republice nepodařilo vybudovat zcela funkční demokracii, opírající se o právní stát, ale zato se podařilo vybudovat poměrně funkční kleptokracii. Jinými slovy systém, v  němž z pozadí vládnou zloději.

Řečeno přesněji, Česká republika má sice jakžtakž fungující demokratický systém, pokud jde o instituční a procedurální rámec, což je 21 let po pádu komunismu bezpochyby úspěch. "Demokratičnost" a funkčnost úspěšně vytvořeného institučního rámce demokracie ale oslabuje skutečnost, že je to do značné míry ještě stále "demokracie bez demokratů", a dále pak sklutečnost, že politiku z pozadí ovládají ekonomické skupiny, jejichž primárním cílem není uspět ve férové ekonomické souteži, ale přikrádat si z veřejných peněz, s pomocí politických kontaktů (v mnoha případech, jak se zdá, zkorumpovaných).

 Státy se udržují idejemi, z nichž vznikly. Polistopadový režim se ovšem od počátku držel „při zemi“. Spíše než úsilím o vize, morálku a o zakořenění demokratických hodnot, které by se vztahovaly k tomu, jak ve střednědobém horizontu naložit smysluplně s nově nabytou svobodou (k čemuž by jistě patřilo i poctivé vypořádání s minulostí), usiloval nový režim o rozchod  s minulostí mechanickým přijetím modelu  západní liberální demokracie a tržního hospodářství.

Jenže liberální demokracie i tržní hospodářství se mohou vyskytovat v různých podobách--od poměrně brutálních systémů jihoamerických, přes zkorumpované systémy v některých jihoevropských zemích, až po civilizované systémy severoevropské. Ty fungují poměrně dobře, protože lidé v nich věří svým elitám,  jsou ztotožněni se svým společenstvím a státem. Stejně důležité je respektování určitých hodnot, jež se s demokracií spojují, včetně respektu k vládě zákona.

Naším hlavním problémem bylo, že ideje liberální demokracie  a tržního hodposdářství se jali realizovat lidé hluboce poznamenaní normalizačním režimem, kteří brzy získali převahu nad idealisty a tzv. planými moralisty.  „Normalizační mentalita“, která se přenesla do nového režimu, žádné z hodnot, na nichž stojí  výše zmíněné "civilizované" systémy, nerespektovala.

Na nevyzrálé elity, poznamenané ostatně toutéž normalizační mentalitou, se národ nadále díval skrze prsty jako na „ty nahoře“, a stát zde byl nadále především od toho, aby se mu pouštělo žilou, neboť, jak bylo z dřívějšího režimu známo, „kdo neokrádá stát, okrádá rodinu“. Zákony a pravidla byly nikoliv projevem společenského srozumění, že jsou pro civilizované společenství nutné, ale byly k tomu, aby se obcházely.

 Idea svobody, která snad stála v roce 1989 jako ústřední aspirace u vzniku nového zřízení, tak rychle degenerovala do sobeckých postojů ve stylu „urvi si, co můžeš“. Ze západních demokracií, které jsme chtěli napodobit, si nový režim nevzal především jejich hodnotové podhoubí, ale prázdný konzumerimus. Symbolem nového zřízení se tak nestaly „chrámy“ (vědění, náboženství, vzdělání, zákona), ale nákupní středisko.

 Nejfrekventovanějším slovem se v novém režimu nestala „demokracie“ ale „trh“, navíc ještě neviditelný. Ekonomizující myšlení zcela převládlo a ve spojení s „normalizační mentalitou“ reformátorů  nabídlo hesla, jako byl „útěk před právníky“, „privatizace pod zhasnutým světlem“, „neexistence špinavých peněz“.

 Oč cyničtější tento přístup k budování nového řádu byl, o to víc se ovšem šermovalo ideologií. Z národa, který dříve „budoval“ socialismus bez reptání srovnatelného třeba se sousedním Polskem, se najednou vynořily celé zástupy „pravicově smýšlejících“ a „antikomunistů“.

 Jeden by nevěřil, kolik bylo všude kolem najednou „liberálů“ a „konzervativců“ navzdory tomu, že většinou vůbec netušili, co tyto pojmy znamenají. Na druhou stranu, zvážíme-li, že tyto nálepky byly především znamením příslušnosti ke stranám, které se staly novými výtahy k moci a vlivu, není toto „ideologické“ nadšení zase až tak překvapivé. Ostatně dost často osvědčovali (v podobě ideologické pevnosti ) příchylnost k novým stranickým výtahům k moci titíž lidé, kteří dříve vyznávali ideologii výtahu komunistického.

 Ohlédneme-li se za „českou cestou“ k tržnímu hospodářství, je ve světle výše řečeného vlastně logické, že se dost a ve velkém kradlo. Pokud se státy opravdu udržují idejemi, z nichž vznikly, legalizované, právně víceméně nepostihnutelné loupení veřejného majetku, jehož symbolem bylo v první fázi „tunelování“, k nim v českém případě nepochybně patří.

 Podnikatelské skupiny, které takto vznikly, byly od počátku propojeny s politikou. Bez politického krytí, přinejmenším v podobě benevolentního pohledu na dodržování pravidel, mnohé vůbec vzniknout nemohly.

 Ve společnosti, v níž se stala ústředním heslem poučka o vynikajících vlastnostech neviditelné ruky trhu, pak mnohé „divoce“ vzniklé podnikatelské skupiny pronikly do politiky a de facto si pro jistotu částečně „zprivatizovaly“ některé politiky a politické strany. Opoziční smlouva mezi ODS a ČSSD byla koneckonců výrazem tohoto trendu.

 Není tudíž možná divu, že jednadvacet let po pádu komunismu máme v Česku kleptokracii spíše než demokracii. Krade se na všech možných úrovních, od dopravních policistů kasírujících tu či onde neoprávněně pokuty či úplatky za odpuštění pokuty, až po systémovou velko-korupci v podobě různých šibalů na ministerstvech a radnicích, kteří jsou napojeni na všudypřítomné kmotry.

 Podnikatelé vzniklí z privatizace „pod zhasnutým světlem“ se v mnoha případech mezitím přeměnili v novodobé oligarchy, kteří už nepotřebují chodit za politiky a žebrat o tu či onu výhodu nebo politicky zprostředkovanou půjčku, ale, jak už bylo řečeno, politiku přímo zprivatizovali. „Vlastní“ tak celé politické strany nebo alespoň jejich části.

 Volby jsou v kleptokracii povoleny, ale nesmí se stát důvodem k převratným změnám v zaběhnutých velko-korupčních schématech. Voliči v Praze tak například mohou vytrestat bývalou vládnoucí stranu ve městě a doručit jasné poselství, že si přejí změnu, ale to pro kmotry a oligarchy zdaleka neznamená, že by se něco mělo opravdu měnit. Mají v politice svoje lidi, a ti vědí, že ve hře jsou miliardy, nikoliv jacísi voliči a jejich přání. A vůbec už ne hodnoty.

 Formou kleptokracie je i vládní politika, která „zeštíhluje“ stát v první řadě tím, že obere ty nejchudší, zatímco v zájmu zdravého fungování „neviditelné ruky trhu“ odmítá zvýšit daně těm bohatším i nejbohatším. Přitom deficity státních financí u nás působí v mnohem větší míře než sociální stát systémová korupce. Podle některých odhadů tak v Česku zmizí ze zhruba 600 miliard korun, jež stát vydá ročně na veřejné zakázky, možná až 100 miliard v černých děrách předražování a korupce.

 Česká republika v jednadvaceti, což je věk považovaný za hranici dospělosti, není bohužel skutečně dospělou demokracií a právním státem. Jediné, co dovedla za oněch 21 let k dokonalosti, je institucionalizovaná kleptomanie.

Deník Referendum, 16.11.2010